Článek
Marečku, podejte mi pero! je doslova nestárnoucí komedie, kterou si mnoho z nás rádo pustí i téměř padesát let od jejího vzniku. Je totiž založena na geniálním tématu, kdy večerní školu začnou navštěvovat pracovníci místní slévárny. Důvod je jednoduchý a prostý. Kdo nebude mít maturitu, nemůže se stát mistrem.
Geniální scény a hlášky pocházejí z pera sehrané dvojice Zdeněk Svěrák a Ladislav Smoljak. Oba si ve filmu i zahráli. Jejich postavy podbízivého Tučka a Šlajse ztvárnili dokonale. Režie filmu se pak ujal jeden z nejlepších československých režiséru té doby Oldřich Lipský.
A právě při studiu večerní školy, kde se kromě Tučka a Šlajse potkáváme s nepozorným Plhou, snaživým Hujerem či věčně nazlobeným Kroupou, vzniká spousta vtipných scén, trapasů a skvělých hlášek, z nichž některé dokonce zlidověly.
Když postava Jiřího Kroupy staršího recituje v hodině českého jazyka a literatury před celou třídou báseň Jana Nerudy Jak lvové bijem o mříže, ptá se profesor Hrbolek tohoto žáka večerní školy, co znamená jedno nezvyklé slovo.
Jak lvové bijem o mříže, jak lvové v kleci jatí, my bychom vzhůru k nebesům a jsme zde Zemí spjatí. Nám zdá se, z hvězd že vane hlas: „Nuž pojďte, páni, blíže, jen trochu blíže, hrdobci, jimž hrouda nohy víže!“
Vtipná situace vznikne už při formulaci prvního pádu čísla jednotného výrazu hrdobci z básně. Kroupovi kolegové se totiž domnívají, že základní tvar slova zní hrdobec. A poradí mu, že se jedná o brouka, který si před sebou valí svou kuličku. Mělo by jít konkrétně o brouka z rodu chrobákovitých, kterému se lidově říká hovnivál.
Jenže jak se ve filmu dozvíme dále, už základní tvar tohoto slova byl stanoven chybně. Správný tvar je totiž hrdobce. Co ale takový výraz znamená, už se ve filmu nedozvíme. Film nás tedy naučí nový, pro většinu z nás neznámý výraz, jeho pravý význam nám ale neobjasní. Takže z toho plyne jasná otázka. Kdo nebo co je to hrdobce?
Hrdobce je základní tvar podstatného jména mužského rodu, které se skloňuje podle vzoru soudce. Ve svém pravém významu označuje hrdého člověka. V době, kdy Neruda svou báseň napsal, bylo toto slovo běžným výrazem souvisejícím s přídavným jménem hrdobný neboli hrdost projevující. Spojení hrouda nohy víže pak logicky není parafrází kuličky, kterou si brouk před sebou valí, ale odkazuje na rodnou hroudu, která mu brání v jeho rozletu do světa. Víže je totiž zastaralým tvarem slovesa vázat.
Celé dva poslední verše druhé sloky Nerudovy básně bychom tak do současné češtiny mohli přeložit jako: Jen trochu blíže, hrdí lidé, co máte nohy svázané s rodnou zemí.
Až tedy budete příště sledovat tuto komedii, už budete vědět, co profesor Hrbolek po Jiřím Kroupovi vlastně chce, a nebudete se muset zabývat tím, co to vlastně ten hrdobec, respektive hrdobce, je. I tak se ale určitě zasmějete skvělému humoru, kterým je film doslova přesycen.
Zpracováno na základě:
a na základě sledování filmu Marečku, podejte mi pero! (1976)
