Článek
Jako asanace Josefova a Starého Města se označuje radikální přestavba těchto historických čtvrtí, která se započala na konci 19. století. Součástí plánu byla i demolice mnoha historických budov. Cílem bylo vytvoření moderního centra. Tento proces ale vedl ke zničení mnoha cenných památek a historických budov. Taková asanace, jako proběhla v Praze, neměla v Evropě obdoby. Mnozí Pražané s ní nesouhlasili, protože bylo jisté, že navždy změní tvář Prahy a zničí důležité odkazy na naši národní minulost. Bohužel neuspěli.
Kromě zmíněných čtvrtí se asanace dotkla i části Nového Města či Podskalí s Výtoní. I na Malé Straně došlo k několika průrazům na Malostranském náměstí. Asanační obvod tak měřil přibližně 380 tisíc metrů čtverečních, což odpovídalo ploše, na které se nacházelo na 600 domů.
Část židovského ghetta před asanací
Jaké ale byly důvody k tak masivnímu ničení historického jádra Prahy? Zejména se jednalo o špatné hygienické podmínky v těchto pražských čtvrtích. Tehdy to v těchto místech vypadalo úplně jinak, než jak je známe dnes. Byly zde úzké křivolaké uličky podobné těm, jaké dodnes můžeme objevovat v romantických italských městech. Nicméně zde byla velmi špatná kvalita studniční vody, prakticky zde neexistovala kanalizace a čtvrť se začínala přelidňovat. A tak se v těchto místech v 19. století začaly šířit nakažlivé nemoci.
Hygienické podmínky byly pouze jedním z důvodů, dalším z nich byl i ráz zdejší čtvrti. Právě ony malebné a křivolaké uličky neodpovídaly představě pražských politiků o tom, jak má vypadat moderní centrum velkoměsta, kterým Praha v té době skutečně byla. Navíc bylo židovské ghetto až do jeho zrušení v roce 1850 přelidněno, neboť zákony nedovolovaly občanům židovské národnosti bydlet v jiných částech města.
V místech této zaniklé ulice se dnes nachází daleko širší Pařížská ulice
První schválené asanační návrhy se týkaly právě pouze židovského ghetta. S vyvlastněním a samotným výkonem asanace se započalo v roce 1895. Hotovo mělo být v roce 1903, ale asanační zákon byl prodloužen o dalších deset let. Obnovován byl pak i nadále až do roku 1943, kdy byla asanace oficiálně ukončena.
V roce 1896 vznikla Umělecká komise, což bylo něco jako dnešní památkáři. Tato komise vznikla jako poradní orgán pro pražský magistrát, neboť již v té době byla asanace velmi kontroverzním počinem. Umělecká komise vedla soupis všech historicky cenný staveb. I tak ale došlo ke zničení mnoha památek, které už nám nikdo nevrátí.
Proti asanaci vystupovalo mnoho Pražanů, mezi nimi i umělci tehdejší doby jako například Vilém Mrštík nebo Julius Zeyer. Některé stavby se jim skutečně zachránit podařilo, většinu však bohužel ne. Svému ortelu unikl například kostel sv. Václava na Zderaze poblíž dnešního Karlova náměstí.
Kostel sv. Václava na Zderaze naštěstí unikl pražské asanaci
Starou Prahu už bohužel dnes nezažijeme nikdy takovou, jaká bývala. Naštěstí ale existuje dokumentace, která nám alespoň trochu přiblíží, jak to v těchto místech kdysi vypadalo. Václav Jansa totiž na začátku asanačních procesů namaloval 150 barevných akvarelů, kterými zmapoval zanikající části Prahy. Jindřich Eckert pak na konci 19. století z těchto částí Prahy pořídil 40 nových snímků a k dispozici jsou i jeho starší díla. Celkem pořídil něco kolem pěti set fotografií těchto čtvrtí. Jan Minařík pak na fotografiích a olejomalbách zachytil autentický ráz tehdejšího židovského ghetta.
