Článek
K tomuto tématu jsem se původně vůbec nechtěl vyjadřovat, protože pokaždé, když čtu informace o dění v Izraeli, nahání mi to slzy do očí. Jak vůbec může být lidská bytost takhle krutá, jak může někdo vraždit nevinné, tím spíše ženy a děti. Dá se takovým lidem ještě vůbec říkat lidé? A kde se takové zlo bere? Nechci věřit tomu, že je hluboko uvnitř každého z nás a navenek se prodere jen v extrémních situacích.
Narodil jsem na konci 80. letech. Jen 2 roky před sametovou revolucí, takže si dobu komunismu u nás již nepamatuji. Mé první vzpomínky sahají do brzkých 90. let, kdy byl premiérem Václav Klaus, prezidentem Václav Havel a všude se probírala kuponová privatizace. O historii našeho národa a zejména českých zemích jsem měl ale vždy zájem. Chtěl jsem vědět, co bylo, když jsme tady ještě nebyli, a co bylo, když tu byli moji prarodiče a rodiče.
Tenkrát jsem byl šťastný, že žiju v době, kdy už je většina světa rozumná a k válkám a bojům dochází jen na druhé straně světa. Nebo jsem si to možná jen namlouval. Ono to v době bez internetu, kdy člověk nebyl online, bylo trochu jiné. Nikdo nás od rána do večera nekrmil informacemi o tom, co všechno strašného se ten den ve světě odehrálo. Ve zprávách samozřejmě zaznívaly i znepokojivé informace, ale vše to bylo tak nějak rámcově.
Myslel jsem si, že obě světové války už jsou za námi a že už jsme z toho všichni poučeni, že už k ničemu takovému nemůže dojít. Pak ale začaly sílit teroristické útoky. Pamatuji si, jak jsem s hrůzou sledoval pád obou mrakodrapů Světového obchodního centra v New Yorku. Nechápal jsem, jak někdo může schválně zavraždit tolik lidí. Uvědomil jsem si, že svět není veskrze dobrý a že existují i zlí a krutí lidé. Těžko někdy soudit, na čí straně je pravda a kdo je opravdu ten zlý a kdo ten hodný. To je zase otázka toho, jak se s fakty manipuluje a jak se internetu a mediálních prostředků využije.
Jako běžný a nevýznamný občan Česka jsem ale i nadále žil v klidu, dokud nepřišla válka na Ukrajině. Tehdy jsem si uvědomil, že Evropa není tak nezranitelná. Vždyť se přece začalo válčit na Ukrajině, která není zase tak daleko. Ještě před rokem 1993, kdy jsme byli Československo, by to bylo hned za našimi hranicemi. S hrůzou sleduji všechny hrůzné činy, které se tam dějí, a vlastně ani nevím proč, nevím, co je skutečným důvodem takové invaze.
A teď se k tomu ještě přidal útok Hamásu na Izrael, útok na nevinné lidi a jejich masakrování. Když jsem četl článek serveru Novinky.cz, kde reportér popisuje, jaká videa novinářům ukázaly izraelské úřady, nebo spíš co se na nich dělo, neubránil jsem se a rozbrečel jsem se. Stínání hlav malých dětí a házení batolat do ohně je jen malý výčet toho, co je ve videích možné shlédnout. Tohle přece není svět, ve kterém chci žít.
Konflikt mezi Izraelci a Palestinci je velmi složitý a táhne se už od 19. století, kdy se postupně Izraelci usazují na území Palestiny a následně zde po druhé světové válce vytvářejí vlastní stát, takže soudit, jak to tehdy bylo, mi určitě nepřísluší. Já jen vidím zvěrstva, která jsou nyní prováděná obyvatelům Izraele, Židům. Právě Židé jsou tím etnikem, na kterém jsme my jako Evropané v historii napáchali tolik špatného, tolik zvěrstev, že to ani za dalších tisíc let nezvládneme napravit. A tito lidé, kteří jsou prakticky neustále pronásledování už přes tisíc let, zase znovu trpí.
Ve městě, kde žiji, byla jedna z nejstarších a nejpočetnějších židovských komunit v Česku. Po druhé světové válce tu nezbyl skoro nikdo. Jen židovské synagogy a památky, někdy i zbytky ghett, nám připomínají jejich odkaz a hrůzy, které zažívali.
Jak mohou být někteří lidé tak krutí a zabíjet nevinné? Často politické konflikty si mnohdy vyžádají více obětí na civilním obyvatelstvu. Na nevinných lidech, kteří nikdy nikomu neublížili a ani neměli zájem se na konfliktu podílet. A tak tomu může být na obou stranách. I v případě odvetného útoku totiž umírají nevinní.
Já se jen sebe musím znovu ptát. Je to opravdu svět, ve kterém chci žít?
