Článek
Nejprve bychom si měli osvětlit dva pojmy, které se často považují za totožné a běžný spotřebitel mezi nimi nedělá rozdíly. Může tak dojít k částečné mystifikaci a zkreslení popisovaného jevu. Jedná se o marži a přirážku.
Přirážka nebo taky obchodní přirážka vyjadřuje procentuální navýšení nákupní ceny zboží na cenu prodejní. Představme si tedy zboží, které jako prodejce nakoupíme za 100 Kč a chceme jej prodávat se 200% přirážkou. Ke zboží tak přičteme 200 Kč, což je výše přirážky, a zboží budeme prodávat za 300 Kč, samozřejmě bez DPH.
Často se mluví o obchodní přirážce, která je chybně označována za marži. Marže je však jednoduše řečeno podíl mezi ziskem a prodejní cenou, tedy kolik procent z celkové prodejní ceny tvoří zisk prodejce. V našem příkladě, kdy zboží prodáváme za 300 Kč a náklad na jeho nákup byl 100 Kč, je zisk 200 Kč z 300 Kč. Marže je tak přibližně 66,6 %.
Marže v procentuálním vyjádření bude tak vždy nižší než obchodní přirážka. Marže nikdy nemůže dosáhnout 100 %, kdežto obchodní přirážka 100 % dosáhne velmi snadno. Je tedy velmi důležité mezi těmito dvěma pojmy rozlišovat.
Lineárně stoupající přirážka je označena červenou barvou, marže je označena světle modrou a nikdy nemůže dosáhnout 100 %
V posledních měsících se často řeší, zda obchodní přirážka prodejců není příliš vysoká. V kapitalistickém státě demokratického zřízení by mělo být samozřejmostí, že si prodejce může obchodní přirážku stanovit na základě svého uvážení či podnikatelského plánu. Pokud stanoví přirážku příliš vysokou, respektive vyšší než konkurence, v případě stejného zboží je velmi pravděpodobné, že spotřebitel bude nakupovat u konkurence. Pokud obdobně učiní všichni prodejci dané komodity, pak ale spotřebiteli, který si chce dané zboží koupit, nezbývá nic jiného, než tyto finance ze své peněženky vytáhnout.
Volnou ruku má samozřejmě prodejce, který na našem území prodává komoditu, kterou nikdo jiný neprodává, zejména pokud se jedná o luxusní zboží, pak si může s přirážkou a marží opravdu pracovat, jak se mu zachce. Tato situace nastává zejména u lokálních výrobků typických pro určitý region některé ze zahraničních zemí, např. u některých prémiových olivových olejů značek, které nejsou běžně k dostání v supermarketech.
Jako problém se ale v poslední době jeví to, že prodejci, zvláště velkoobchodní řetězce, využívají toho, že roste inflace, a spotřebitel tedy očekává zdražení zboží, k tomu, aby ještě zvyšovaly procentuální výši svojí přirážky. Děje se tak i u základních potravin, jako je například cibule. Tu bylo možné v loni sehnat klidně za cenu 10 Kč/kg, dnes její cena v obchodních řetězcích šplhá až k 35 Kč za stejné množství. Například obchodní řetězec Tesco ji v současné prodává za 36,90 Kč za kilogram.
Pro běžného spotřebitele není prakticky možné zjistit, za kolik takový obchodní řetězec cibuli nakupuje, ale vzhledem k dlouhodobým smlouvám a velkoodběrům bude mít cenu nanejvýš příznivou. A pak si sami můžeme spočítat, kolik set procent může taková přirážka dosahovat, když farmy prodávají cibuli pro koncové spotřebitele i pod 20 Kč/kg. Za takovou cenu obchodní řetězce cibule jistě nenakupují.
Zejména ze zeleniny se v posledních týdnech stává luxusní surovina. Cena některých druhů paprik roste do závratných výšin, často přes 150 Kč za kilogram. Na rozdíl od cibule si však papriku většinou na lokálních farmách nekoupíme.
Na tlak spotřebitelů začala nyní vláda uvažovat o kontrole marží a přirážek, které jsou na zdražující se zboží uvalovány. Může s tím však něco udělat? Vždyť žijeme v demokratickém státě, kde má každý subjekt právo na volbu své podnikatelské strategie? A pokud se zjistí, že s tím skutečně vláda nic nezmůže, nebude to signál pro prodejce, že mohou dále zdražovat?
