Článek
Osobám samostatně výdělečně činným je často vyčítáno, že do státní kasy neodvádějí tolik, co každý běžný zaměstnanec. Někdy zní i protichůdné názory. Takovéto polemizování je však z racionálního hlediska nesmyslné, protože vždy záleží na mnoha okolnostech. A nejedná se o jen o výši výdělku.
Demonstrujme na příkladu odvody do státní pokladny běžného zaměstnance, který pobírá průměrnou mzdu. Ta je pro rok 2023 stanovena na 40 324 Kč. Pro obraznost tedy budeme počítat se 40 000 Kč. Příklad provádíme na osobě, která uplatňuje pouze základní slevu na poplatníka, o žádné jiné slevy na dani či daňová zvýhodnění nežádá.
Z takové mzdy odvede zaměstnanec do státní pokladny na sociálním pojištění 9 % svého výdělku, tedy 3 600 Kč, a na dani z příjmu po odečtení základní slevy na poplatníka 3 430 Kč. Celkem tedy státní pokladna zbohatne na tomto zaměstnanci o 7 030 Kč.
Někdo může namítnout, že za zaměstnance platí větší část pojistného na sociální zabezpečení i zaměstnavatel. To v našem příkladě dělá dalších 9 920 Kč. To skutečně stát na zaměstnání jediného člověka také získá. Celkem tedy státu plyne z jedné mzdy 16 950 Kč. Je ale třeba zdůraznit, že toto pojistné platí zaměstnavatel, nikoli zaměstnanec. Na druhou stranu by zaměstnavatel mohl zaměstnance lépe platit, pokud by takové pojistné odvádět nemusel.
Zaměstnavateli výplatou zaměstnanců také klesá čistý zisk. Nižší zisk s sebou samozřejmě nese menší daně. Takže zaměstnanci stojí zaměstnavatele i přes toto pojistné o trochu míň, než by se na první pohled mohlo zdát.
A pak tu máme osobu samostatně výdělečně činnou. U té je jednoznačnou výhodou, že se může rozhodnout, zda své výdaje bude vykazovat na základě prokázání skutečně vynaložených výdajů, nebo paušálem. První případ zvolí ti, jejichž výdaje jsou ku příjmům příliš vysoké, jinak řečeno mají malou marži. Paušálem mohou ale vykazovat ti, jejichž výdaje mohou být i nulové, mají pouze příjmy. Přesto si mohou paušálně ze svých příjmů odečíst 30 až 80 procent fiktivních výdajů. Nejčastěji to bývá 60 procent a závisí to na typu živnosti. Zde už se jasně ukazuje, že určit, kdo do pokladny odvádí více, nebude zas až tak jednoduché, neboť nejsme schopni zjistit, jaké výdaje se získáním příjmů OSVČ vynaložila.
Nicméně, pokud bychom počítali se ziskem OSVČ ve výši 40 000 Kč, jako měl náš modelový zaměstnanec, pak by při uplatnění 60 procentních paušálních výdajů musely být jeho příjmy 1 200 000 Kč. Z takových příjmu zaplatí OSVČ, přepočteno na měsíce, odvést 3 430 Kč na dani z příjmu po odečtení základní slevy na poplatníka, což je přesně stejně jako v případě zaměstnance. Na sociálním pojištění pak taková osoba odvede 5 840 Kč, tedy o 2 240 Kč více než zaměstnanec samotný. Už zde ale samozřejmě chybí odvod zaměstnavatele, takže i tak stát obdrží méně finančních prostředků. Celkový odvod do státní pokladny za OSVČ ve výši 9 270 Kč je totiž o 7 680 Kč nižší, než kolik dostane stát za zaměstnance.
Otázkou ale stále zůstává, kolik byly skutečné výdaje OSVČ. V případě využití paušálu byly pravděpodobně nižší, proto tato osoba paušál využila. Tím pádem je na tom lépe, ale nemůžeme zjistit o kolik. Může na tom být samozřejmě i hůře, protože špatně odhadl své skutečné náklady, které na základě využívání paušálu nemusí evidovat. Pak na tom tratí.
Skutečně není možné rozhodnout, kdo do státní pokladny odvádí více. Kromě tohoto zjednodušeného příkladu, ve kterém se vám snažíme ukázat složitost celé problematiky, ještě navíc vstupují další proměnné, jako jsou další slevy na dani a daňová zvýhodnění. Přestaňme se tedy, prosím, o tom už hádat. Všem nám jde o to stejné. Aby náš stát fungoval. Někdo je rád svým vlastním pánem a podniká, někdo je radši zaměstnaný a plní zadané úkoly. To je přeci svobodné rozhodnutí každého občana České republiky.
