Článek
Existovala představa, že některé věci se jednoduše nedělají. Ne vždy z morálních důvodů, často ze studu. A stud, jakkoli je dnes považován za slabost, býval velmi účinným regulátorem.
Dnes se tento rámec rozvolnil. Ne náhle, ale postupně. Politika se přestala vnímat jako služba v mezích, jako správa věcí veřejných, a začala se chápat jako nepřetržité vyjednávání o tom, co ještě projde. Hranice jsou testovány a zpochybňovány. A co je zpochybněno dostatečně dlouho, přestane být hranicí.
Spolu s tím se proměnil i volič. Už není partnerem, který očekává směr a odpovědnost, ale publikem, které reaguje na podněty. Neptá se, zda je krok správný, ale zda je dostatečně přesvědčivý a viditelný. Nehodnotí následky, ale dojem, který je ze své podstaty krátkodechý.
Vzniká tak zvláštní symbióza. Politik zkouší, kam až může jít, a volič sleduje, zda to projde. Pokud ano, posune se hranice. Pokud ne, zkusí se to znovu, jen s jinými slovy. Nejde o střet, ale o souhru. O tiché přijetí představy, že pravidla nejsou závazkem, nýbrž proměnnou.
V tomto prostředí se vytrácí něco podstatného: odpovědnost bez donucení. Ta forma odpovědnosti, která nečeká na soud, audit nebo titulek. Odpovědnost, která říká „tudy ne“, i když by bylo možné jít dál. Jakmile se zodpovědnost váže výhradně na postih, stává se z ní technická otázka. A technické otázky nemají svědomí.
Neurčitost hranic pak nepůsobí chaos, ale naopak vytváří zdání flexibility. Vše je možné, vše je vyjednatelné, vše má vysvětlení. Jenže právě v tomto stavu se právo mění v kulisu. Zůstává přítomné, ale nepůsobí. Je citováno, nikoli cítěno.
Možná nejde o to, že by se zhoršili lidé. Spíše se změnilo prostředí, v němž se pohybují. Prostředí, které odměňuje výdrž, nikoli zdrženlivost. Viditelnost, nikoli přesnost. Schopnost vydržet tlak, nikoli schopnost ustoupit.
A přesto platí, že společnost se neudržuje silou, ale dohodou o hranicích. Nepsanou, ale sdílenou. Jakmile se tato dohoda rozplyne, nezmizí hned řád. Zmizí nejprve jistota, že má smysl ho dodržovat.
To, co dnes pozorujeme, možná není krize politiky. Je to změna její povahy. A s ní i změna role každého, kdo ji sleduje. Otázka už nezní, kdo překročil hranici. Zní, zda ještě víme, kde ta hranice vlastně leží.
A pokud si na ni nedokážeme ukázat klidně a bez rozhořčení, pak už možná neexistuje.
Texty vznikají v rámci literárního projektu Trpělivá republika.
