Článek
Sobota. Den, kdy by se slušelo nerušeně existovat v temné místnosti za doprovodu monotónního bzučení ventilátorů. Místo toho se ozve ten hlas. Sladký jed. „Zlato.“ Předzvěst narušení systému.
„Pojedeme někam na výlet?“
Otázka s nulovou šancí na negativní odpověď. Následuje totiž sekvence logických kotrmelců o prospěšnosti přírody (místo s otravným hmyzem a absencí signálu) a nutnosti „hýbat se“ (jako by prsty kmitající nad klávesnicí nebyly dostatečná motorická aktivita).
Argument o kávě s kamarádkami zjevně neprošel systémovou kontrolou. Prioritou je přece společně strávený čas. Výsledek? Já za volantem celý den, ona na mobilu, kde paří nějakou hru!
Cíl? „Něco hezkého.“
Neurčitá proměnná, která v reálném světě znamená přeplněná parkoviště, hlučné davy a atrakce s otravnou hudbou. Notebook jsem řádně uspal. Alespoň někdo si užívá klid. Závidím mu ten hluboký spánek bez nutnosti konverzovat s organickými formami života.
„Podívej, jak je tu krásně!“
Rozhlédl jsem se. Stromy. Lidé. Obloha. Grafika průměrná, odezva pomalá a žádné interaktivní prvky. Interní processing hlásí error, příčinou je křik dovádějících dětí.
Proč nemůže pochopit, že můj ideální víkendový program má jasně definované parametry: ticho, klid, kód a maximálně tak šálek horké čokolády jako externí přerušení? Místo toho jsem nucen účastnit se tohoto analogového dobrodružství.
