Článek
Pátek, 15:58. Dvě minuty do konce pracovní doby. Konečně dokončuji část projektu, kterou jsem odkládal celý týden. Mám před sebou víkend bez pohotovosti, plánuji Netflix maraton a odpojení od digitálního světa. A pak se to stane.
Příchozí hovor: Matka
Samozřejmě. Protože žádný ajťák nikdy neopustí kancelář bez toho, aby se neozvala technicky negramotná část jeho rodiny. To je zákon informatiky, stejně neporušitelný jako Murphyho zákon nebo fakt, že tiskárna se vždycky zasekne, když spěcháte.
„Zdar mámo, co se děje?“ ptám se s předstíraným nadšením, zatímco můj mozek už preventivně spouští obranné mechanismy.
„Synku, nejde mi otevřít internet ani e-mail. Ten počítač, co jsi mi dal, se opět zbláznil.“
Ah, klasika. Počítač jsem vybral já, takže všechno je samozřejmě moje chyba. Nadechuju se a říkám si, že příště už nikomu nebudu radit s technikou.
„Mami, zkus mi popsat, co přesně děláš.“
„No, klikám na tu modrou ikonku, víš, tu s tím éčkem, jak jsi mi to nastavil minule. A pak se mi nic neotevře.“
Pravděpodobně mluví o Internet Exploreru, který jsem jí před třemi lety výslovně zakázal používat. Ale hádejte co? Výchozí ikona na ploše má větší autoritu než syn s dvacetiletou praxí v IT.
„Dobře, mami. A co se stane, když na ni klikneš?“
„Nic. Teda… počkej. Teď se mi otevřelo okýnko. Píše se tam něco o… chvíli… o aktualizaci?“
V duchu proklínám Billa Gatese, že ty počítače ještě neudělal jednodušší. Dvacet let vývoje Windows a moje máma stále neví, co je aktualizace.
„No, píšou tam… Windows aktualizuje váš počítač. 0% dokončeno. Nevypínejte počítač.“
Chci křičet. Chci brečet. Chci se smát.
„Mami, tvůj počítač se právě aktualizuje. Musíš počkat, až to dokončí.“
„Ale já nic takového potřebuju, chci poslat e-mail babičce. Ona čeká na ty fotky z dovolené.“
Samozřejmě. Protože babička ve svých 85 letech hladoví po fotkách ze Šumavy víc než teenager po lajcích na Instagramu. Urgentní jako infarkt.
„Mami, prostě to nejde urychlit. Počítač musí dokončit aktualizaci.“
„A nemůžeš to nějak hacknout? V těch filmech to vždycky jde tak rychle.“
Tohle je moment, kdy si uvědomuji, že vysvětlovat rozdíl mezi Hollywood hackerstvím a realitou je stejně marné jako učit kočku aportovat. Zhluboka se nadechnu a doufám, že už mi dá pokoj.
„Mami, než si vypiješ kafíčko, určitě to už půjde. A kdyby náhodou ne, zavoláš mi. Teď s tím nic nezmůžu.“
„Tak snad ano, mám toho dneska moc. Musím za Dášou na kafe. Víš, za tou, jak jsem ti říkala, že mají děti v cizině, ale jezdí za ní i přes tu dálku. To má ale hodné děti, viď?“
A už je to tady, jsem nevděčnej spratek, kterej se jen tak doma neukáže. Dneska si rýpla podezřele pozdě, jindy to schytám mezi prvníma větama. Není dneska ve formě.
„Hele, mami, musím už letět.“
„Dobře, synku. A co ty fotky? Jak je pak pošlu?“
Zavírám oči a představuji si, jak by to vypadalo, kdybych pracoval jako zahradník. Žádné telefonáty od maminky s dotazem, proč jí nerostou růže, když je nezalévá. Žádné vysvětlování, že slunce neznamená ikonu v pravém dolním rohu obrazovky.
„Zavolej mi, až se počítač znovu zapne, a všechno ti vysvětlím.“
Vím, že za hodinu budu znovu vysvětlovat rozdíl mezi prohlížečem a Outlookem. Vím, že budeme procházet stejný postup jako minulý měsíc. A vím, že příští pátek, dvě minuty před koncem pracovní doby, se to celé zopakuje.
Ale je to moje máma. A já jí ty fotky ze Šumavy pro babičku pomůžu poslat, i kdybych měl obejít zabezpečený vládní systém. Protože maminka si to přeje a taky se jí nikdy neodmlouvá.
Takový už je úděl rodinného ajťáka.
