Článek
Pondělí, 7:47. Zase ráno. Zase místo kódu řeším obsluhu kávovaru, protože jsem asi prokletý. Přišel jsem do práce, těšil se na první dávku kofeinu a bum, kávovar bliká červeně. Nedostatek vody. Dolil jsem ji. Další blikání. Došla káva. Nasypal jsem ji. A do třetice? Plné sedliny. Proč já? Proč si toho nevšiml nikdo z kolegů, kteří tu byli přede mnou?
Konečně. Kávovar začal vydávat zvuky podobné startujícímu raketoplánu a já se můžu vrátit ke své práci. Tedy k tomu, za co mě skutečně platí, programování webových stránek, nikoliv údržba kancelářské techniky, kterou evidentně umím ovládat jen já.
Usedám zpět ke svým monitorům. Rituálně refreshuji inbox už posedmé za posledních deset minut. Stále nic od jednatele té strojírenské firmy. Celou zakázku na webové stránky řešíme e-mailovou komunikací a teď čekám na finální připomínky k návrhu, který jsem poslal minulý týden v PDF.
V pátek mi asistentka jednatele napsala: „Pan ředitel se na to brzy sám podívá a dá vědět, co si přeje změnit a proč.“ Takže teď netrpělivě vyhlížím ten rozhodující e-mail s připomínkami, ačkoliv tuším, že přijde těsně před koncem pracovní doby, klasika.
Ticho mého pracovního flow přeruší Markéta, kolegyně, která třídí příchozí požadavky klientů v našem ticketovacím systému.
„Mám tady pro tebe tolik očekávanou zprávu z té strojírenské firmy,“ usměje se a pošle mi sdílený odkaz do systému.
„No konečně,“ odpovím automaticky a kliknu na odkaz. To, co vidím, mě donutí vstát ze židle.
„To si děláš srandu,“ prohlásím nevěřícně a přiblížím si obrazovku. „On si vytiskl to PDF, které jsem mu poslal, a pak po něm rukou načmáral své poznámky! A pak to někdo naskenoval a nahrál do našeho systému!“
Na obrazovce vidím své vlastní PDF s návrhem, ale po stranách grafických návrhů jsou ručně psané poznámky. Rukopis je roztřesený, téměř nečitelný, připomíná spíš lékařský předpis než podnikatelské připomínky.
„Bože, proč já?“ zoufám si nahlas. „Jsem snad znalec písma nebo co? Mám si domýšlet, co tím chtěl básník říct? Ten člověk vyrábí stroje do fabrik a není schopný napsat komentář do PDF nebo aspoň poslat normální e-mail!“
Přimhouřím oči a snažím se rozluštit jednu z poznámek.
„Markéto!“ zavolám přes kancelář. „Ty jsi holka šikovná, pojď se na to mrknout.“
Markéta přijde k mému stolu a nakloní se nad monitor.
„Koukej na tenhle hieroglyf,“ ukážu na první poznámku. „To je jako když kocour přeběhne přes klávesnici. Jasně, tady asi myslí změnit barvu tlačítka. Skvělé. A které tlačítko myslí? Všechna? Nebo jen to na kontaktním formuláři? A na jakou barvu? Barva vesmíru? Barva jeho nálady?“
Markéta se rozesměje. „Nebylo by lepší si s ním zavolat?“
„To zapomeň, napíšu jim, že je mi líto, ale že to nepřečtu. Basta! Pak něco přečtu blbě a vrátí nám to, že jsme něco naprogramovali špatně.“
Otevřu e-mail a začnu psát: „Vážený pane řediteli, děkuji za Vaše připomínky. Bohužel musím požádat o upřesnění některých bodů, jelikož rukopisné poznámky jsou místy nečitelné. Navrhuji přepsání informací do e-mailu, aby nedošlo k nedorozumění.“
Než zprávu odešlu, povzdechnu si. „Příště v nabídce rovnou specifikuji příplatek za dešifrování rukopisu a archeologické vykopávky analogových artefaktů. Pro firmu vyrábějící automatizované výrobní linky 21. století je fascinující, že její komunikační procesy uvízly někde v době kamenné.“
Odešlu e-mail a pro jistotu si naskenované stránky uložím jako screenshot. Pro případ, že bych jednou potřeboval důkaz, proč projekt nabral zpoždění. Nebo pro případnou výstavu v muzeu digitální historie pod názvem „Tak takhle ne, přátelé. Takhle opravdu ne.“
