Článek
Slovutný pán Lovětínský přecházel z místnosti do místnosti. V obličeji se mu zračila agrese a zlost. Jeho typická nevyzpytatelná zlost.
„Neexistuje! Neexistuje, aby příslušník mého rodu opouštěl náš dům!“ rozhořčený hlas burácel ve zdech starověkého hrádku. Dnes už spíš zříceniny. Děsivé, rozpadlé zříceniny. Kdysi bývaly stěny pevné, plné síly a majestátu. Teď z nich odpadávala omítka a v některých místech prosakovala vlhkost.
„To, že nosíš mé jméno, ještě neznamená, že si můžeš dělat, co se ti zamane!“ slovutný pán křičel svá slova do noci, „jsi stejná jako tvůj otec. Nezodpovědná, nedisciplinovaná, k ničemu!“
Tyhle slova vždy bolela. Byla jako čepel, která se zarývala hluboko do otevřené rány. Sofie nehybně seděla na židli potažené popraskanou kůží a poslouchala jeho rozhořčení. Byla zvyklá. Tyhle přednášky poslouchala již léta. Vždy se snažila neplakat. Nesměla ukázat slabost.
„Co jsem taky mohl čekat? Matka kurva, otec zrádce!“ Nikdy se jí nepodařilo neplakat. Tahle část ji vždy dostala na dno.
„Já ho varoval. Já mu říkal, ať si ji nebere. Zradil náš rod, přišli jsme o všechno. A co nám zbylo? Nic! Poslední hrádek a jedno zbytečné děcko k tomu!“ Vyčítal jí to vždycky. Vyčítal jí, že se vůbec narodila. Jako by za to mohla.
Sofie sevřela dlaně v pěst, nehty se jí zarývaly do dlaní, až cítila bolest. Měla chuť něco říct, ale mlčela. Mlčela jako vždy. Kdyby něco řekla, všechno by bylo jen horší.
„A co já teď mám dělat? Lovětín je nadobro ztracen a z Valtínova neuživím ani vlastní rodinu! A ty se po nocích taháš s tím tvým synem řezníka!“ Jeho hlas se třásl vztekem, skoro se mu lámala slova.
„Kováře…,“ hlesla Sofie.
„Cože?!“ zakřičel do tmy slovutný pán Lovětínský.
„Synem kováře…,“ ustrašeně špitla Sofie. Po tváři jí stékala slza.
„Ptal jsem se tě snad na něco? Ptal jsem se na tvůj názor? Tady ti nepatří vůbec nic! Jsi stejná kurva jako tvoje matka!“
Při posledním slově se zachvělo světlo svíce. Plamen poblikával, jako by chtěl zmizet, ale nezhasl. Bylo zvláštní, jak i drobné záchvěvy okolí působily hrozivě. Na stěnách visely obrazy. Vládci a panovníci rodu Lovětínských. Desítky generací. Staří pánové i mladíci. Někdy bohatší a významnější, jindy chudí a prostí. Nikdy ale ne tak chudí a prostí jako dnes.
Místnost páchla vlhkostí, kouřem a zatuchlinou starého dřeva. Všechno v hrádku působilo staré, unavené a mrtvé. Bylo to jako vězení – hradby, které ji chránily, ji zároveň dusily.
V místnosti se rozprostřelo ticho. Příliš dlouhé. Pán z Lovětínských se posadil do svého křesla a zapálil dýmku. Brzy začal spokojeně bafat, jako by žádný z jeho výlevů nikdy neexistoval.
Sofie seděla nehybně. Snažila se dýchat pomalu, potichu, aby na sebe nepřitáhla pozornost. Možná kdyby se potají zvedla a…
„Sofie? Budeš muset odejít,“ řekl najednou klidným hlasem.
„Aaaano, vaše milosti. Dddobrou noc,“ vykoktala ze sebe Sofie a zamířila ke dveřím.
„Ne, ty mi nerozumíš,“ zarazil ji, „budeš muset odejít z mého panství. Pochop, že tě nemůžu živit donekonečna. Jindřich se stane pánem po mně a pro tebe zde již není místo.“
Sofie věděla, že to přijde, ale stejně ji polil studený pot. Vždy byla nevítaná, ale představa, že bude muset odejít byla ještě horší než tu zůstat.
„Těžko bych tě mohl vhodně provdat. Jsi moc divoká a nevyzpytatelná. Navíc nemáš věno. Nedokážu ti najít vhodného nápadníka,“ uvažoval její strýc dál, „zítra ráno si sbalíš své věci a odejdeš.“
„Zítra?“ Sofii se chtělo plakat. Na to nebyla připravena. Nikdy by na to nemohla být připravena. Na tomto hrádku strávila 13 let. Byla zde vždy sama. Bratrů a sester neměla. Strýcova rodina ji nenáviděla. To ona měla zdědit panství… kdyby to ale někoho zajímalo.
„Už jsem řekl,“ jeho hlas byl jako kámen, chladný a neoblomný, „odejdi.“
Sofie tam ještě chvíli stála, neschopná pohybu. Potom si skousla ret, otočila se a vyběhla z místnosti. Její kroky duněly na staré dřevěné podlaze. Když se za ní zavřely těžké dveře, opřela se o stěnu a pomalu klesla na zem.
