Článek
Na krizi identity nám nejlepší odpověď přinese historie. Historie politická i kulturní. A začněme třeba hned počátkem našeho letopočtu.
Kolem roku nula obývají České země germánské kmeny v čele s králem Marobudem. Jedná se o germánskou kulturu úzce navázanou na Římský civilizační okruh.
V šestém století na naše území přicházejí slovanské kmeny, z kterých se posléze vyvinou Češi, Moravané a Slezané. V sedmém století se sjednotí pod vedením knížete Sáma, původem franského kupce.
Shrnuto podtrženo, již v dávné historii Českých zemí spatřujeme zřejmou prozápadní orientaci a styky s tou nejvyspělejší západní kulturou.
Pojďme ale dále. Sámova říše se brzy po smrti Sámy rozpadá a české kmeny se pouští do vzájemného soupeření. Jako vítěz vzejdou Mojmírovci a založí Velkou Moravu. Českému území tak poprvé vládnou Češi. A po skonu Mojmírovců tato vláda přechází na Přemyslovce, kteří vydrží až do počátku 14. století. A mezitím se České země zařadí do svazku zemí Svaté říše římské, kde vydrží tisíc let. Tisíc let jako pevná a významná část západu.
Naši prozápadní orientaci pak ještě posílí rod Lucemburků původem z pomezí Německa a Francie. Karel IV. učiní z Českého krále zásadního hráče na poli Římské diplomacie. Bez něj již nikdy nebude zvolen Římský císař. Český král je první mezi prvními. S unikátně celistvou zemí v porovnání s roztříštěným Německem.
Poté přichází husitská revoluce. Revoluce kulturní, revoluce náboženská a revoluce svobodného myšlení. První v Evropě. První, kdo touží po svobodném vyznání. Reformace se zrodila právě u nás.
Po husitech nastupuje Jiřík z Poděbrad, Český král pocházející z domácích českých stavů. Skvělý diplomat, který České země přivedl zpět na ekonomické výsluní a dokázal zkrotit dvojí lid.
Jagelonci, jakožto Polsko-litevští knížata, se na českém trůnu ohřejí pět dekád a potom jsou na čtyři století vystřídáni Habsburským rodem. Rodem původem ze Švýcarska. Na toto spojení si České země zvykly stejně neodmyslitelně jako na účast ve Svaté říši římské.
Až v roce 1918 přijde TGM a založí Československou republiku, jakožto prozápadně orientovaný stát, na Anglii a Francii. Navíc posílenou o silné legie. Přesně dle římské tradice.
Téměř dva tisíce let tak České země tvořily zřetelně homogenní celek. Prozápadně orientovaný. Vzhlížející k Paříži a Londýnu a svou politiku praktikující ve Vídni a Cáchách. České země vždy obývali vedle Čechů i Němci a Židé. A to vždy zhruba ze 30 % všech obyvatel.
A poté, z ničeho nic. Bez historických analogií. Bez vývoje. Přijde Edward Beneš. Napřed se zbaběle podělá před Hitlerem, potom vyžene ze svých domovů třetinu našich spoluobčanů, a nakonec z nás udělá servilního poskoka Moskevského teroru.
Těch 40 let zbabělosti, servilnosti a kolaboranství si na nás vybralo obrovskou daň. Dvě generace žily nejen ve strachu, ale i v historickém omylu. Byly jim do hlavy vkládány nesmysly a dnes tak neznají svoji skutečnou historii. Nevidí, jak obrovskou výjimkou byla orientace na Moskvu. Ze své krátké životní perspektivy jsou schopni tvrdit, že České země mají být jakýmsi mostem mezi západem a východem. Ale je to samozřejmě nesmysl. Nikdy jsme nebyly mostem. Naopak, vždy jsem byly esenciální součástí západní Evropy. Jsme unikátní kombinace slovansky mluvící země s germánskou tradicí a kulturou. Český král v tomto prostředí hrál významnou roli. Nenechme si to vzít!
Je obrovskou chybou, že dnes nehrajeme v Evropské unii roli, která by nám spíš příslušela. Ale to musíme být skutečně aktivní, nastolovat témata a rozhodovat. Na tom ještě musíme zapracovat. A vrátit se zpět do západní Evropy, kam dva tisíce let patříme. A na těch 40 let východního směřování navždy zapomenout.
