Článek
Zemřeme. Všichni. Vy i já. Někteří z nás si zvolí čestné nalehnutí na vlastní meč po samurajském způsobu. To bude ale asi menšina. Nás ostatní na konci čeká nějaká nemoc. Nemůžete si vybrat, bude vám přiřazena. Ať už to bude kterákoliv, neobejde se bez bolesti a utrpení.
Je utrpení spojené s vážnou, nevyléčitelnou nemocí nutné? Nelze se mu vyhnout a zemřít důstojně? Nelze. To Vám říká stát. Musíte trpět. Musíte umírat v totální závislosti na ostatních bez špetky důstojnosti. Čím víc budete trpět, tím víc si to stát užije. Anebo ne?
Stát přece není nic abstraktního daného nám zeshora, od Boha či jiné entity. Stát jsme my, občané, voliči. Čím to, že jsme si zakázali zemřít důstojně? Našim zvířecím miláčkům jsme privilegium zemřít bez bolesti dovolili. Proč to odpíráme sami sobě?
A skutečně se jedná o explicitní zákaz. Obecně platí, že občan může vše, co mu není zakázáno. Občanu náleží přirozené právo rozhodovat o vlastním životu i o vlastní smrti. My jsme si ovšem právo rozhodovat o vlastní smrti sami vzali.
Věřím, že spousta z nás by uvítala možnost rozhodovat o vlastní smrti. Alespoň v některých případech. Diskuze o tomto tématu se však z veřejného prostoru vytratila. Takže zpět k tomu, co zajímá naše novináře a politiky. Fiala chce zvolit národního ptáka a Schillerová se převlíká za hranolky.
Tahle země nemá budoucnost, dokud budeme ignorovat zásadní problémy.
