Článek
Digitalizace je fenoménem naší doby a vstupenkou do jednadvacátého století. Dnešní stát musí fungovat efektivně a vůči občanům přívětivě. Občan má být komunikace se státem co nejvíce ušetřen, obzvláště když po něm nic nechce. Jak ale na digitalizaci? Existují dva základní koncepty, jeden špatný a druhý taky. A oba vedou k závěru, který nás vrací zpátky na začátek.
Oba koncepty trpí na v zásadě stejné problémy, pouze se s nimi snaží jinak vypořádat. Informační systém se totiž nezbytně musí řídit právními normami, které ostatně udávají jeho podobu. Právní normy jsou ale neustále v procesu novelizace bez nároku na nějaké „finální znění“. Jestliže řecký filosof Herakleitos pronesl „nevstoupíš dvakrát do stejné řeky“ pro českou a potažmo evropskou legislativu to platí dvojnásob, neotevřeš dvakrát stejnou normu, tedy ani stejnou specifikaci požadavků na informační systém.
Tato nejistota informační systém neopouští ani po jeho předání, proto je velmi důležité digitalizovat správně. Při vývoji informačních systémů se obecně snažíme pracovat s co nejméně pevně zadanými parametry, ministerstva vznikají a zanikají, stejně tak jako úřední místa, právní normy a potřeby společnosti. Prakticky nic není jisté, ani to jaké informace budeme shromažďovat, kdo k nim bude mít přístup a jak je bude využívat. A to poslední, co jako společnost chceme je, abychom v závěru došli do bodu, kdy zbytečné státní instituce nebude možné zrušit, protože je na nich navázána spousta informačních systémů, jejichž předělání bude trvat roky a stát miliardy. Digitalizace nesmí brzdit vývoj společnosti a rozvoj státu. Špatná digitalizace znamená více než jen vyhozené peníze.
Prvním konceptem je forma veřejné zakázky pro soukromou firmu, která informační systém zhotoví a předá. Je to poměrně levná varianta, která si žádá jen jednorázový výdaj ze státního rozpočtu. Problém tohoto konceptu je ale jeho správa. Pokud má systém spravovat soukromá firma, nejlevnější a technicky nejsnazší variantou je, aby se jednalo o zhotovitele daného sytému. Zde se ale výdaj stává kvazimandatorním, který bude pravidelně zatěžovat státní rozpočet, a firma se stává kvazistátní, protože je prakticky neoddělitelně přisátá na státním rozpočtu a chod státní správy je na ní závislý. Taková firma typicky nebude jediná, což ve výsledku vede na roztříštěnost informačních systémů státní správy.
Druhým možným konceptem je, aby informační systémy spravoval stát, tedy státní úřad, u nás k tomuto účelu vznikla Digitální a informační služba (DIA). To vyžaduje zaměstnání vysoce kvalifikovaných programátorů, zajištění jejich adekvátního ohodnocení a tedy mandatorní nároky na státní rozpočet. A s patřičně vysokými výdaji a vysokým počtem státních zaměstnanců je možné, aby taková složka státu informační systémy i sama vytvářela, tím lze docílit snadného propojení více informačních systémů, ušetření některých nákladů a zvýšit pravděpodobnost úspěšné digitalizace.
Ať už se vydáme jakoukoliv cestou, a já jsem přesvědčený o tom, že se vydáme oběma, budeme na nich zmateně kličkovat a minimálně několikrát se vrátíme úplně na začátek, digitalizace bude vždy znamenat vysoké výdaje na státní rozpočet a žádné úspory či dokonce mírný nárůst státních zaměstnanců.
Z celé digitalizace tak plyne jediné poučení. Dobře se rozmysleme, jaké agendy stát musí nezbytně zabezpečovat a všechny ostatní ihned zrušme! Digitalizace zbytných a nesmyslných agend je tragédie, kterou si nemůžeme dovolit a její špatné provedení může vést k totálnímu rozkladu státu.
