Článek
„A teď už zprávy o počasí. Na západě Čech dosáhnou teploty rekordních devětatřiceti stupňů, odborníci tak varují před úpaly a dehydratací. Za naše rádio doporučujeme otevřít nějaký chladivý nápoj a… zůstaňte s námi!“
Energický hlas moderátora se nese vybledlou, úzkou místností. Tucet párů uší, ale nikdo nevěnuje pozornost. Každý se nachází ve vlastních myšlenkách vzpomínajíc na mládí, na dívky a na lepší dny. Ono na tom nepohodlném lůžku vlastně není co jiného dělat. Občas se v noci ozve pláč, nikdo nespí, nikdo neusne a nikdo se k tomu nikdy nevyjádří.
Už od rána mě děsně bolí na hrudi, každý nádech stojí mnoho útrap, nikoliv sil. Člověk nemůže přestat dýchat, dýchá se samo, ale bolí to, to je na tom to nejhorší. Nevybereš si, kdy máš zemřít, to si vybírá tvé tělo. Jsi jeho vězeň, ono určuje, co budeš dělat, jakou budeš mít náladu, na co budeš myslet. Máš hlad, jsi nervózní, netrpělivý, tak tě přinutí se najíst. Uspokojíš jednu potřebu a pak hned další a další, uspokojíš jich desítku a uteče ti jeden den, uspokojíš jich miliony a uteče ti život.
Je to tu rutina, továrna na smrt, jen vás nikdo nezastřelí. Na svoji smrt si musíte počkat, v podivné trapnosti, místnosti plné lidí, ale i tak prázdné, v místě, které se nazývá nemocnicí, ale už se zde neléčí, už se zde jen čeká. Všichni ví, že to máte spočítané, ale nikdo vám to neřekne. Proč jinak byste zde leželi? Rakoviny v posledním stádiu, mrtvice, infarkty a hlavně stáří. Stáří dostane každého.
Dnes má přijet syn s rodinou. Něco mi říká, že to bude naposled. Minulou noc jsem kvůli tomu proplakal a nejsem si jistý, jestli se udržím. Přece jen to je můj chlapeček, viděl jsem ho vyrůstat, oženit se a stát se otcem. Moje všechno. Nedokázal bych si představit svůj život bez něj, ale můj život už nebude. Jaký bude jeho život beze mě? To nevím…
