Článek
Jak se stalo, že běžná kancelářská pomůcka našla první velké využití několik kilometrů nad zemí?
Když pero zradí ve vzduchu
Ve třicátých letech minulého století byly plnicí pera standardem. Psali s nimi úředníci, obchodníci i novináři. Měla ale jednu slabinu. Ve větších výškách je trápily změny tlaku.
Inkoust mohl vytékat, pero mohlo přestat psát nebo zašpinit dokumenty. Na zemi šlo o nepříjemnost. V letadle už to byl praktický problém.
Piloti přitom zapisovali údaje o letu, navigační poznámky nebo technické informace. Potřebovali nástroj, který bude fungovat stejně spolehlivě nad letištěm i několik kilometrů nad ním.
Maďarský novinář a jeho nápad
V té době pracoval v Budapešti novinář László Bíró. Vadilo mu něco jiného než pilotům - pomalu schnoucí inkoust.
Podle často uváděného příběhu si všiml, že tiskařská barva na novinách schne rychleji než inkoust v peru. Začal proto hledat způsob, jak použít hustší náplň i při běžném psaní.
To nebylo jednoduché. Hustší inkoust nechtěl protékat klasickým hrotem.
Řešením se stala malá kovová kulička umístěná ve špičce pera. Při pohybu po papíře se otáčela a přenášela barvu na jeho povrch. Princip, který dodnes používají miliardy propisek po celém světě.
Patent získal v roce 1938. O rok později se Evropa změnila k nepoznání.
Cesta z Evropy do kokpitu
Bíró jako maďarský Žid emigroval a nakonec zakotvil v Argentině, kde pokračoval ve výrobě svého pera.
Právě v této době se o nový vynález začalo zajímat britské letectvo. Kuličkové pero totiž netrpělo stejnými problémy jako plnicí pera. V kokpitu fungovalo lépe a nevyžadovalo takovou opatrnost při používání.
Nešlo o masový spotřební produkt. Byl to pracovní nástroj pro konkrétní situace.
Teprve později se začal dostávat mezi běžné uživatele.
Luxusní novinka
První komerční propisky nebyly levné. Když se po válce objevily na americkém trhu, prodávaly se za cenu, která z nich dělala spíš technologickou novinku než běžnou kancelářskou potřebu.
Výroba byla složitá a kvalita kolísala. Některé modely fungovaly dobře, jiné méně. Trvalo několik let, než se podařilo výrobu zjednodušit natolik, aby se propiska stala běžnou součástí kanceláří, škol a domácností.
Největší zásluhu na tom měl francouzský podnikatel Marcel Bich, zakladatel značky BIC.
Jeho přístup nebyl postavený na novém vynálezu. Dokázal vyrábět existující produkt levněji a ve velkém.
Jak mizí kancelářské předměty
Propiska přežila psací stroje, kopíráky i nástup počítačů. Pořád leží na stolech, v kapsách i v přihrádkách aut.
Přesto je zajímavé sledovat, jak se mění její hlavní využití.
Poznámky si mnoho lidí píše do telefonu nebo počítače. Formuláře vyplňují online. Část dokumentů už ani nevznikne na papíře.
A podpis?
Ten byl dlouho důvodem, proč si člověk musel propisku vůbec opatřit. Pamatuje, jak se říkávalo „podepsat modrou?“ Dnes už to neplatí vždycky. Pokud si chcete vyzkoušet podepsání dokumentu bez tisku, skenování a bez jediné kapky inkoustu, můžete zdarma využít službu Podepsat Online na adrese www.podepsat.online.
Piloti RAF potřebovali propisku proto, že byla praktičtější než tehdejší pera. O několik desetiletí později se stejná otázka objevuje znovu. Jen se netýká pera, ale papíru samotného.
