Článek
Káju Maříka jistě znáte. Je to chlapeček, který si svým roztomilým dětským žvatláním každého získá. I když provede nějakou lumpárnu, je mu díky jeho výřečnosti hned odpuštěno. Bydlí s rodiči v hájovně, má neutuchající chuť k jídlu a kamarádí se Zdeňou Rédlovou, dcerou pana lesního. Ve škole se mu moc nelíbí, protože „nožičky by radši běhaly po lese“.
Sedm knih s názvem Školák Kája Mařík napsala v letech 1926 až 1931 Marie Wagnerová pod pseudonymem Felix Háj; později následovaly další příběhy na toto téma. V prvním dílu jde Kája poprvé do školy. Kromě toho je často v kostele, což mělo mít pro malé čtenáře v době vydání výchovný význam. Když mně ve dvanácti letech podstrčili Káju ke čtení, odložila jsem ho právě kvůli těm kostelním záležitostem, ježto jsem jim nerozuměla a nebavilo mě to. Naopak o dvacet let později, když jsem se začala zajímat o lidové a církevní tradice v průběhu roku, jsem si to velmi chválila.
V dalších dílech mají Kája se Zdeňou na starost o neduživého chlapce Ládíčka, který se přijel posilnit čerstvým venkovským vzduchem. Kája je úplně na větvi, když jde na karneval nebo na návštěvu do zámku. Do hájovny přijíždí lufťák z Prahy a učí děti mluvit spisovně. To si v případě Káji ukousl velký sousto. Někdy mi věčné povídání toho roztomilého chlapečka už leze na nervy, jindy musím uznat, že má opravdu dobrý vtipy, třeba: „Sedí tam jako kapusta na záhoně.“ A Kája se Zdeňou se jednoho dne vezmou a budou mít stejně všetečný děti, jako byli oni sami; nic jiného jste doufám nečekali.
Hájovna Maříkových a lesovna Rédlových stojí na samotách u fiktivního městečka Lážov, pro které byl předobrazem Mníšek pod Brdy, rodné město spisovatelky Marie Wagnerové. Je obydlené rozmanitými postavami, z nichž některé jsou velmi svérázné. Například babka Kovářka, to je vám taková…, no taková… No přečtěte si to sami a taky nenajdete slov. Mým největším oblíbencem je pan lesní Rédl, správnej řízek se smyslem pro humor a pro zdravý selský rozum.
S jeřabinami v pozdním létě a na podzim je cesta nejhezčí.
Docela ráda bych si ten život na začátku 20. století v době dětství Káji Maříka vyzkoušela. Samozřejmě jsou to všechno idealizované obrazy ze života dobrých lidí. Ale jako moderní člověk už jsem přesycena všemi vymoženostmi, reklamami na věci, které nepotřebuju, a zpravodajstvím o tragédiích na každém rohu, takže Káju a podobná díla, jako je Anna ze Zeleného domu nebo Malé ženy, čtu moc ráda. Nicméně „nový svět“ přichází v 6. dílu i k lidem ze samot. „Ve všem je elektřina a magnetické vlny, všecko je kratší než dřív,“ vysvětluje pan lesní. Nechte mě ještě chvíli snít o době, kdy to tak nebylo…
Výhled do krajiny na „okolní Vysočinu“
Nedaleko naší vesnice stojí hájenka. Už při mém prvním pokusu o četbu Káji Maříka v těch dvanácti letech, mi přišlo, že podobně jako ta cesta úvozem od naší vesnice k hájence, mohla vypadat i cesta z Lážova k lesovně Rédlových, kudy děti chodily do školy. A kudy se něco naběhaly, když se v lesovně chystala nějaká oslava a zjistilo se, že ve špajzu se nedostává kvasnic, mouky, cukru nebo chybí kousek špeku.
Po cestě za naší vesnicí taky běhával chlapeček – se svojí sestrou, která se kamarádila s holčičkou z hájenky. Jednou si hráli v lese a na cestě našli myš. Chvíli na ni všichni koukali. Pak ji chlapeček vzal za ocas, holky zaječely a daly se na útěk. On se rozeběhl za nimi, protože pochopil, že budou ječet ještě víc a to že bude zábava. Běželi z kopce, chlapeček zakopl, svalil se, myš mu vyletěla z ruky a spadla holkám k nohám. Fuj.
Se starším bratrancem zase lozil po mezích. Našli tam vosí hnízdo a neměli nic chytřejšího na práci, než vzít nějaký klacík a zjišťovat, jestli jsou doma. Ano, byly, a dokonce vyletěly ven. Kluci zdrhali, ale jedna vosa kousla staršího bratrance do ucha. Za chvíli měl ucho třikrát větší a doma z něj měli „malou radost“, jak se píše v příbězích Káji Maříka. Musel strpět kázání a rozchodit mrzutost z toho, že mladší bratranec měl rychlejší nožičky a vosám utekl.
Hájenka dnes skrze vzrostlé stromy už není vidět.
Ten chlapeček s rychlejšíma nožičkama byl můj strejda a jistě je vám jasný, po kom dostal jméno. Totiž to bylo tak. Když chodila babička do školy, pan řídící učitel předčítal dětem příběhy Káji Maříka a jí přišly hezký natolik, že syna pojmenovala Kája. Její manžel byl taky Karel a seznámili se při práci v lese. On teda nebyl hajný ani lesní, nýbrž vozil dlouhé dřevo. To je taky pěknej příběh, ale na ten už dneska nedojde.
Mějte se hezky, zdraví vás Lenka z Vysočiny.
- - - - - - - - -
Zdroje:
F. Háj: Školák Kája Mařík I. - VII. Díl (TJ Bohemians Praha 1990 – 1991)
autorský text
