Článek
Povídám sousedovic psovi, který na mě číhal u plotu, když jsem šla z nákupu, protože byl sám doma a potřeboval si s někým promluvit: „Lojzo, slyšíš, jak ptactvo na stromech pěje? A cítíš, jak se vzduch příjemně oteplil?“ Koukal na mě, jako by mi rozuměl a chtěl k tomu taky něco říct.
Konec masopustu letos připadl na začátek března. Oslavili jsme ho samozřejmě jídlem. Těsto jsem zadělávala, čokoládové sušenky upekla, mrkev na buchtu strouhala, polevu míchala, koblihy smažila… Vidíte, kolik mě to obžerství stálo úsilí? Po masopustním úterý jsme zahájili jarní detox, kterému křesťané říkají postní doba před Velikonoci. Ta začíná popeleční středou.
Za starých časů dělával kněz při mši lidem na čele křížek z popela (popelec), který připomínal pomíjivost pozemského života. Po mši chodívali pantátové do hospody na kořalku „spláchnout popelec“, a pak už ta postní doba vážně začala.
Meeé. Kozy posílají pozdravy do celého světa.
V březnu přes den svítí sluníčko, příjemně hřeje; v noci stále ještě mrzne. Ptáčci už zpívají, přivolávají jaro, zároveň cítí ještě i tu zimu a slétají se u krmítka. Do jednoho skleníku se nám nastěhoval kos. Sousedovic kozy byly na první letošní pastvě. Dny se prodlužují a venku se pracuje do pozdního odpoledne. Ve vsi se opravuje penzion na „hlavní třídě“, ozývá se klepání, řezání, broušení, vrčení a pokřikování stavebních dělníků.
Pomalu se blíží doba, kdy se bude pokračovat i s rekonstrukcí našeho domu. Jednou chlapi při pracích ve sklepě vykopali obrovský kámen a pak ho „zasadili“ na zahradě. Není nám jasné, jak praděd Vincenc ten ohromný balvan na stavbu dopravil – auto neměl, povoz neměl, měl jen kolo, na kterém v případě potřeby vozil i štafle.
Naše skoro stoletá babi, dcera praděda Vincence, chce ode mě ostříhat vlasy. Potom říká: „Kdyby se tak ty ustřižený vlasy zezadu daly nalepit dopředu. Mám tady úplnou lysinu.“ Odmítá pochopit, že ve svém věku má ty vlasy pořád krásný. Já: „To víš, že jo, ty náš Fantomasi.“ Babička: „Dyť se podívej. Tady na tom kousku hlavy jsem plešatá jak meloun!“
Macešky, květiny „s obličeji“
V obchodě měli hromadu dekorací „od moře“ a to já moc ráda. Koupila jsem tedy zrcadlo ve tvaru záchranného kruhu a sošku majáku. A kdybych se byla neovládla, dovlekla bych domů i kormidlo. Ale není všem dnům konec, že. Je třeba si dům trochu nazdobit tam, kde to jde. Tam, kde to nejde, to momentálně vypadá jako na vykopávkách v Pompejích, to mi můžete věřit. Sleduju je na instagramu i na youtube a nedávno mě ta podívaná přiměla vykřiknout: „Tam je to jako u nás doma!“
A už začal duben. V tomto měsíci chodíme na setkání harmonikářů. Protože kromě ovocných stromů a zeleniny pěstujeme také lidovou hudbu. Pan otec hraje, já „hraju“, protože jak by řekl voják Švejk: „Já znám jen pár písniček, třeba Když jsme táhli k Jaroměři a Tisíckrát pozdravujeme Tebe.“
Sotva jsme vkročili do kulturního sálu, přihnal se k panu otci spolužák: „Ahoj, Lubo, málem bych tě nepoznal.“ Otec: „To víš, zub času.“ Spolužák: „Nojo, ten hlodá a hlodá.“ Každý vyhrával a pěl, jak uměl, a přestože to třeba nebylo dokonalé, právě v tom bylo to kouzlo. Bavila jsem se dobře, ale pak mě přešel humor, když jsem si uvědomila, že příště budu na místě těch harmonikářů stát taky.
Naše letité zpěvníky
Holt ze mě bude jevištní umělkyně. Ale to už jsem před lety na jednom setkání okusila. A byla u toho i legrace, pan moderátor povídal: „Teď vám zahraje Luboš a Lenka, je to otec se synem.“ Pak jsem šla do obchodu, kde nakupoval starší manželský pár ze sousední vesnice. Dědula tahal manželku za rukáv a vykřikoval: „Podívej se, to je ta harmonikářka!“ A já nevěděla, jestli je to odvrácená, nebo přivrácená strana slávy.
PS: Duben je měsíc bezpečnosti na silnicích. Pan otec s kolegy v rámci výkonu povolání kdysi přednášel školním dětem o bezpečnosti silničního provozu. U dětí byla nejoblíbenější dvojice přednášejících Mokrý a Suchý.
