Článek
„Tak já v sobotu večer nebudu doma,“ řekl manžel.
Stála jsem u lednice a kontrolovala datum na jogurtu.
„Kam jdeš?“
„Na to rande.“
Položila jsem jogurt zpátky.
„Na jaké rande?“
Podíval se na mě s opatrností člověka, který tuší, že zapomněl výročí, ale nemůže přijít na které.
„Vždyť jsme se o tom bavili.“
Bavili.
Dokonce jsem ten rozhovor zahájila já. Vybrala jsem večer, koupila víno a během necelé hodiny vysvětlila, že dlouhodobý vztah nemusí znamenat, že člověk přestane být svobodný.
Manžel tehdy dlouho otáčel sklenicí.
Teď seděl u stolu a jedl rohlík.
„A s kým?“ zeptala jsem se.
„S Terezou.“
Tereza.
Měla jsem neurčitou představu, že jeho případné partnerky budou existovat hlavně jako možnost. Něco jako běžecký pás, který si koupíte v lednu a od února na něm sušíte prádlo.
Tahle už měla jméno a sobotní termín.
• • •
Otevřený vztah mě napadl na jaře.
Přesněji řečeno mě napadl po druhé skleničce s Radkem, který uměl položit ruku na opěradlo židle tak, že jsem si toho všimla i cestou domů.
Nic mezi námi ještě nebylo.
To považuju za důležité.
Nechtěla jsem manžela podvádět. Chtěla jsem předem upravit podmínky tak, abych ho podvádět nemusela.
Řekla jsem mu, že se máme rádi, dobře spolu fungujeme a byla by škoda všechno zahodit jen proto, že nás občas přitahuje někdo další.
„Tebe někdo přitahuje?“ zeptal se tehdy.
„To není o konkrétním člověku.“
Radek mi v tu chvíli psal, jestli jsem dojela v pořádku. Telefon jsem měla v ložnici.
Mluvila jsem o důvěře, dospělosti a o tom, že lidé spolu mají být proto, že chtějí.
Poslouchal mě až do konce.
Pak se zeptal:
„A platilo by to samozřejmě pro oba?“
„Samozřejmě.“
Trochu mě urazilo, že to vůbec potřebuje vyslovit.
• • •
Pravidla jsem sepsala do sdílené poznámky.
Žádné schovávání. Žádné společné známé. Nikoho nevodit domů. Ochrana samozřejmostí. Společné plány mají přednost a kdokoli může říct, že potřebuje celou dohodu znovu probrat.
Nad poslední bod jsem přidala větu:
Nepříjemné pocity si říkáme včas.
Manžel si poznámku přečetl dvakrát.
„A co když se mi to nebude líbit?“
„Tak mi to řekneš.“
„A skončíme s tím?“
„Tak si o tom promluvíme.“
Už tehdy mi připadalo, že hledá problémy předem.
První schůzku s Radkem jsem měla o týden později. Manželovi jsem oznámila, že půjdu ve čtvrtek na víno a vrátím se kolem jedenácté.
Vrátila jsem se po půlnoci.
Seděl v kuchyni.
„Měla ses ozvat,“ řekl.
Objala jsem ho kolem ramen a vysvětlila, že se to protáhlo úplně přirozeně.
Pak jsem se zeptala, jestli přece nechce, abych na hezkém večeru každých deset minut kontrolovala hodinky.
Řekl, že ne.
Brala jsem to jako první společně překonanou překážku.
• • •
„Odkud ji znáš?“ zeptala jsem se teď.
„Ze seznamky.“
„Ty jsi na seznamce?“
Přestal žvýkat.
„Kam jinam jsem měl jít?“
To byla technicky rozumná otázka. Nelíbil se mi její tón.
Posadila jsem se naproti němu.
„Jak dlouho si píšete?“
„Asi dva týdny.“
Dva týdny.
Čtrnáct dní žil v našem bytě člověk, který si psal s Terezou, a já se mezitím ptala, jestli máme tablety do myčky.
„A proč o ní slyším až teď?“
„Protože jsme si řekli, že budeme hlásit schůzky. Ne každou zprávu.“
Podívala jsem se do sdílené poznámky.
Opravdu jsme si to řekli.
Přesněji jsem to napsala já, když se mě po první schůzce s Radkem ptal, jestli si voláme i přes den.
• • •
Chtěla jsem vidět fotku.
Manžel zaváhal.
„Nemusíš ji hodnotit.“
„Já ji nechci hodnotit. Chci vědět, s kým se potkáváš.“
Ukázal mi profil.
Tereza stála u nějakého jezera, v obyčejném tričku, s vlasy staženými nahoru. Na další fotografii seděla u stolu s velkým talířem těstovin.
Prohlédla jsem si obě.
„Vypadá mile,“ řekla jsem.
„Je milá.“
To neměl říkat tak rychle.
Vrátila jsem mu telefon.
„Ví, že jsi ženatý?“
„Ano.“
„A nevadí jí to?“
„Taky má otevřený vztah.“
Přikývla jsem.
Připravená žena. Žádné zmatky, žádné vysvětlování. Nejspíš měla vlastní sdílenou poznámku a nepoužívala ji jen tehdy, když se jí hodila.
„A kolik jí je?“
„Třicet osm.“
Napila jsem se vody.
Aspoň že nepřišel s někým, kdo by mi mohl začít říkat paní.
• • •
V pátek jsem se rozhodla, že budu velkorysá.
Zeptala jsem se, kam půjdou.
„Do té vinárny u řeky.“
„Do které?“
Řekl název.
Přestala jsem skládat prádlo.
Do té vinárny jsme chodili spolu. Dvakrát. Jednou jsme tam slavili moje narozeniny a podruhé jsme se schovali před deštěm. Nebylo to mnoho návštěv, ale citový význam se přece nepočítá podle účtenek.
„Zrovna tam?“
„Vybrala ji ona.“
„A tys jí nemohl říct, že tam chodíš se ženou?“
„Mohl. Nenapadlo mě, že je to problém.“
Vzala jsem jeho tričko a přeložila ho znovu.
„Není.“
„Vypadáš, že je.“
„Jen mě překvapuje, že tě to nenapadlo.“
Večer mi oznámil, že rezervaci změnili a půjdou jinam.
Pocítila jsem úlevu.
Pak se mě zmocnilo podezření, že spolu kvůli té změně celý den komunikovali.
• • •
V sobotu dopoledne se zeptal, kde je napařovač na košile.
„Ty si budeš napařovat košili?“
„Je zmačkaná.“
„Na večeři se mnou sis minule vzal mikinu.“
Stál ve dveřích ložnice a chvíli se díval do skříně.
„Mám si vzít mikinu?“
„O to nejde.“
Vyndala jsem napařovač a postavila ho na postel.
Měl připravenou modrou košili. Tu, kterou jsem mu koupila.
„Tu bych si nebrala,“ řekla jsem.
„Proč?“
„Je taková slavnostní.“
Zvedl ji před sebe.
„Je modrá.“
„Já vidím, jakou má barvu.“
Nakonec si vybral tmavé tričko a sako.
Slušelo mu to.
To bylo další drobné bezpráví, se kterým mě nikdo předem neseznámil.
• • •
Odpoledne jsem vytáhla poličku.
Ležela zabalená za gaučem už šest týdnů. Až do soboty mi její nepřítomnost na zdi nevadila.
„Dneska bychom ji mohli konečně pověsit,“ řekla jsem.
Manžel se podíval na hodiny.
„Můžeme zítra.“
„Zítra už mám něco domluveného.“
Neměla jsem.
„Tak teď. Kde ji chceš?“
To mě zaskočilo.
Doufala jsem ve větší odpor. Mohla bych být rozumně rozmrzelá, on by měl důvod zůstat a večer by se zrušil kvůli dlouhodobě zanedbané domácnosti.
Místo toho přinesl vrtačku.
Dvacet minut nato byla police na zdi.
Srovnal po sobě nářadí a zeptal se, jestli je to rovně.
Řekla jsem, že asi ano.
Vypadala výborně. Začínala jsem ji nesnášet.
• • •
V šest jsem oznámila, že mě bolí hlava.
Nebyla to úplná lež. Od rána jsem měla sevřenou čelist a na oběd snědla tři olivy a kus sýra.
„Chceš prášek?“ zeptal se.
„Nevím.“
Přinesl vodu, našel léky a zatáhl v obýváku závěsy.
Posadila jsem se na gauč.
„Možná bys dneska neměl chodit.“
Zůstal stát u stolku.
„Je ti tak špatně?“
Teď jsem měla příležitost. Stačilo přikývnout.
Jenže se na mě díval s opravdovou starostí a mně se najednou nechtělo hrát nemocnou tak důkladně, abych si pak nemohla ani pustit seriál.
„Spíš mi není dobře z toho všeho.“
Sedl si do křesla.
„Tak to řekni.“
„Vždyť to říkám.“
„Ty mi od rána říkáš, že mám špatnou košili, nemám chodit do vinárny a musím přivrtat polici.“
Napila jsem se.
„Ta police tam ležela šest týdnů.“
• • •
Připomněla jsem mu poslední bod dohody.
Nepříjemné pocity si říkáme včas.
„Já ti je teď říkám.“
Přikývl.
„Dobře.“
Čekala jsem, že vezme telefon.
Nevzal.
„A co s tím uděláme?“ zeptala jsem se.
„Co bys chtěla?“
„Abys to dneska zrušil.“
Řekla jsem to klidně. Téměř úředně. Rozumná žádost ženy, která se právě setkala s nečekaně velkou emocí.
Promnul si ruce.
„Když mi před měsícem nebylo dobře z tvého večera s Radkem, řekla jsi, že si na to musím postupně zvyknout.“
Pamatovala jsem si ten rozhovor.
Také jsem si pamatovala, že Radek už měl zaplacený hotel a zrušení by bylo nepraktické.
„To byla jiná situace.“
„V čem?“
Podívala jsem se k oknu.
Tuhle otázku by měli v manželství povolit jen jednou denně.
• • •
Chvíli jsme mlčeli.
Nakonec jsem řekla:
„Mám strach, že se ti bude líbit víc než já.“
Poprvé za celý den jsem nemusela hledat vhodná slova.
Manžel se opřel.
„Tohle jsi mi mohla říct hned.“
„A co bys mi na to řekl?“
„Že jdu na první schůzku. Nevím, jaká bude.“
Čekala jsem něco útěšnějšího.
Že žádná jiná nemá šanci. Že jsem jedinečná. Že se vrátí a uzná, že moje teorie o svobodě byla zajímavý myšlenkový experiment, který už nemusíme opakovat.
Místo toho seděl naproti mně a připouštěl nejistotu.
„A máš ji rád?“
„Viděli jsme se zatím jen přes videohovor.“
Videohovor.
Další část příběhu, kterou jsem neměla pod kontrolou.
„Takže už jste si i volali.“
Sklonil hlavu.
„Prosím tě, nezačínejme znovu.“
• • •
Nakonec odešel.
Před odchodem mě políbil a řekl, že se můžeme v neděli pobavit o tom, jestli nám celá dohoda vyhovuje.
Zdůraznil nám.
Já mu uhladila sako a odstranila z ramene neexistující smítko.
„Užij si to,“ řekla jsem.
Znělo to skoro věrohodně.
Jakmile se zavřely dveře, přešla jsem k oknu.
Viděla jsem ho vyjít před dům. Podíval se do telefonu a vydal se směrem k zastávce.
Napsala jsem mu, jestli má klíče.
Odpověděl, že ano.
Za sedm minut jsem se zeptala, jestli jsem mu nevypnula zvuk, když jsem si předtím půjčovala jeho mobil.
Nepůjčovala.
Napsal, že mě slyší.
To mě na okamžik uspokojilo.
Potom mi došlo, že teď bude kvůli mně koukat na displej a Tereza mu možná s pochopením řekne, ať se mi klidně věnuje.
Ta představa byla nesnesitelná.
• • •
Radek se ozval krátce po osmé.
„Nemáš dnes večer čas?“
Ještě ráno bych se takové zprávě potěšila. Teď mi připadala organizačně nevhodná.
Napsala jsem, že jsem doma.
„Tak přijeď.“
Podívala jsem se na sebe. Vytahané tepláky, vlasy sepnuté skřipcem, na stolku studený čaj.
Mohla jsem se obléct a vyrazit. Měla jsem volný večer, domluvená pravidla a muže, který se chtěl vidět.
Místo toho jsem otevřela manželovu konverzaci a zkontrolovala, kdy byl naposledy online.
Radkovi jsem odpověděla:
„Dneska nemám náladu.“
„Děje se něco?“
Chvíli jsem přemýšlela, jak mu vysvětlit, že mi manžel kazí vztah s milencem tím, že šel na povolené rande.
Nakonec jsem napsala, že mě bolí hlava.
• • •
V půl desáté jsem měla rozepsané tři zprávy.
První se týkala divného zvuku z lednice.
Druhá podezření, že pod dřezem teče voda.
Třetí zněla jen:
„Kdy přijdeš?“
Tu jsem odeslala.
Odpověděl za jedenáct minut.
„Kolem půlnoci, jak jsme se domluvili. Jsi v pohodě?“
Jedenáct minut jsem seděla s telefonem v ruce a poslouchala lednici, která fungovala bezchybně.
Napsala jsem:
„Jasně.“
Pak jsem přidala:
„Jen jsem myslela, že první schůzka bude kratší.“
Odpověď přišla tentokrát hned.
„Prosím, probereme to doma.“
Položila jsem telefon.
V televizi někdo rekonstruoval kuchyň. Rozplakala jsem se u výběru obkladů a naštvalo mě, že kdyby teď přišel, vypadalo by to mnohem dojemněji než odpolední rozhovor.
• • •
Vrátil se jedenáct minut po půlnoci.
Zaznamenala jsem to, ale neřekla nic. Nechtěla jsem působit malicherně.
Sundal si sako a přišel do obýváku.
„Nespíš?“
„Jak vidíš.“
Sedl si vedle mě.
Cítila jsem z něj restauraci a večerní vzduch. Žádný cizí parfém, což mě uklidnilo jen na dobu, než mě napadlo, že se mohl vyvětrat.
„Jaké to bylo?“ zeptala jsem se.
„Hezké.“
Podívala jsem se na obrazovku.
„Aha.“
„Chceš o tom něco vědět?“
Chtěla jsem všechno a současně nic.
„Líbali jste se?“
„Ano.“
Přikývla jsem, jako když člověku na poště oznámí výši doplatku.
„Dobře.“
Natáhl ke mně ruku.
Nechala jsem ji chvíli ležet mezi námi. Potom jsem se jí chytila.
• • •
V neděli jsme otevřeli sdílenou poznámku.
Navrhla jsem měsíční pauzu.
Manžel souhlasil překvapivě rychle.
„Pro oba,“ dodal.
„Pochopitelně.“
Seděli jsme vedle sebe u stolu. Nová police visela přímo naproti nám a já na ni ještě neměla co dát.
Vzala jsem telefon a napsala Radkovi, že si potřebujeme doma něco ujasnit a pár týdnů se neuvidíme.
Odpověděl palcem nahoru.
Dívala jsem se na něj déle, než bylo nutné.
Manžel napsal Tereze. Nečetla jsem mu přes rameno, přestože jsem měla výborný úhel.
„Hotovo?“ zeptal se.
Přikývla jsem.
Zavřel poznámku a šel udělat kávu.
Ještě než se vrátil, otevřela jsem ji znovu. Chtěla jsem přidat pravidlo, že schůzky nebudou v sobotu, nebudou v našich podnicích a neměly by trvat tak dlouho.
Napsala jsem první větu.
Potom ji smazala a místo ní doplnila:
„Během pauzy žádné domlouvání dalších setkání.“
Přečetla jsem si to dvakrát.
A pro jistotu jsem se ho šla zeptat, jestli už má s Terezou něco domluveného.
