Článek
Na rohožce stál kufr na čtyřech kolečkách, sportovní taška a muž, kterému jsem před třemi dny napsala, že už nechci být jen příjemná zastávka mezi kanceláří a domovem.
„Tak jsem tady,“ řekl.
Rozbušilo se mi srdce.
Objala jsem ho. Přitiskl mě k sobě a chvíli jsme stáli ve dveřích jako lidé, kterým právě začíná nový život.
Potom někdo v patře otevřel výtah.
„Pojď dovnitř,“ zašeptala jsem.
Byla jsem v domácích šortkách a tričku s flekem od oleje. Ve dřezu ležela pánev. Na gauči schnulo spodní prádlo, protože se mi nechtělo vytahovat sušák.
Pavel to přehlédl s něhou, která mi později začala trochu vadit.
„Řekl jsem jí to.“
Přikývla jsem.
„Všechno?“
„Že už takhle dál nemůžu. Že odcházím.“
Pohladila jsem ho po tváři.
Pak jsem se podívala na kufr.
„A kam?“
• • •
Pavel byl ženatý devatenáct let. Podle jeho vyprávění nejméně posledních deset setrvačností.
Jeho žena byla praktická. To slovo vyslovoval s takovým povzdechem, až jsem si pod ním představovala něco mezi účetní chybou a kožním onemocněním.
Já byla jiná.
Se mnou se smál. Se mnou zapomínal na čas. Se mnou měl pocit, že ještě není starý.
Pochopitelně jsem měla výhodu.
Nikdy jsem po něm nechtěla zaplatit zálohu na elektřinu, vyčistit odpad ani vysvětlit, proč přivezl z obchodu tři jogurty dva dny před koncem trvanlivosti.
Přicházel ke mně osprchovaný, najedený a v čisté košili. Přinesl víno, někdy květiny. V deset se podíval na hodinky a začal být provinilý.
Ten pohled jsem nesnášela.
„Jednou bych chtěla být žena, od které nemusíš utíkat,“ řekla jsem mu.
Zapamatoval si to přesněji, než bylo potřeba.
• • •
První večer byl krásný.
Objednali jsme si jídlo, otevřeli víno a seděli na zemi vedle konferenčního stolku, protože jsem na gauči pořád měla prádlo.
Vyprávěl mi, jak se odhodlával. Jak stál před domem. Jak se třikrát vrátil k autu, než dokázal vejít dovnitř a začít.
Poslouchala jsem ho a hladila po ruce.
Bylo příjemné být člověkem, kvůli kterému někdo konečně našel odvahu.
Ve čtvrt na dvanáct se nepodíval na hodinky.
V půl dvanácté také ne.
Přitáhla jsem si ho k sobě a políbila ho. Tentokrát nás nic netlačilo.
Teprve později, když jsem šla do koupelny, jsem zjistila, že vedle mého kartáčku stojí jeho.
Elektrický.
Na nabíjecí základně.
Ten člověk odešel z devatenáctiletého manželství a nezapomněl si nabíječku na kartáček.
Já při víkendu mimo domov běžně zapomenu kalhotky.
• • •
Ráno mě vzbudilo odkašlávání.
Ne jednou. Několikrát za sebou, důkladně, s přestávkami.
Ležela jsem a dívala se do stropu.
Pavel vyšel z koupelny v trenýrkách a zeptal se, kde máme kávu.
Máme.
Bylo sedm hodin a šest minut.
Ukázala jsem na skříňku.
„A mléko?“
„V lednici.“
„Normální nemáš?“
Měla jsem ovesné.
Dosud ho pil bez připomínek. Dokonce jednou řekl, že mu u mě chutná všechno.
Teď stál před otevřenou lednicí a hledal skutečné mléko, jako by se předchozího půl roku pouze zdvořile účastnil ochutnávky.
„Koupím,“ řekl.
To znělo hezky.
Potom se zeptal, jestli mu uvolním jednu polici ve skříni.
Zalezla jsem zpátky pod peřinu.
„Teď ráno?“
„Až budeš mít čas.“
Zavřela jsem oči. Z nějakého důvodu se mi už spát nechtělo.
• • •
V práci jsem celý den čekala, až mi napíše, že večer přijde.
Nenapsal.
Nemusel.
Když jsem dorazila domů, jeho boty už stály v předsíni.
„Ahoj,“ ozvalo se z kuchyně.
Na sporáku bublal hrnec.
Měl na sobě moje růžové kuchyňské chňapky.
„Vařím.“
Položila jsem kabelku.
Na lince ležely nakrájené brambory, obal od masa a cibulové slupky. Ve dřezu byly dva nože, cedník a něco, co jsem poznala jako svůj malý rendlík, přestože vypadal poškozeně.
„Cos chtěla k večeři?“ zeptal se.
Pravda byla, že jogurt ve stoje a potom hodinu nemluvit.
„To je jedno.“
„Tak uděláme řízky.“
Množné číslo mě začínalo pronásledovat.
Sundala jsem si sako a šla do ložnice. Na mé židli ležely jeho džíny. Ne přehozené. Rozložené, s páskem stále v poutkách, jako by si odskočil a počítal s tím, že na něj počkají.
• • •
Třetí den jsem se zeptala, jestli už mluvil se ženou.
„Dneska.“
„A?“
„Potřebujeme si sednout kvůli účtům a ostatním věcem.“
„To samozřejmě.“
Nalila jsem si vodu.
„A bydlení?“
Zvedl ke mně oči.
„Jak to myslíš?“
„No, jak to plánuješ.“
„Myslel jsem, že zatím budu tady. Než se všechno vyřeší.“
Zatím bylo slovo, které se tvářilo skromně a přitom nemělo žádné datum.
Sedla jsem si naproti němu.
„Já jen, že jsme se o tom vlastně nebavili.“
Chvíli se na mě díval.
„O tom, že spolu budeme?“
„O společném bydlení.“
Přikývl, ale nevypadal, že by rozdíl ocenil.
„Říkala jsi, že chceš normální vztah.“
Říkala.
Představovala jsem si pod tím ovšem hlavně možnost jít spolu v sobotu na oběd bez kontroly parkoviště.
• • •
Ve středu jsem se zavřela do koupelny s telefonem.
Kamarádka Irena to zvedla po druhém zazvonění.
„Tak co, hrdličky?“
Seděla jsem na vaně.
„Je to trochu rychlé.“
„Co?“
„To bydlení.“
Na druhém konci bylo ticho.
„On u tebe bydlí?“
„Zatím.“
„A kam sis myslela, že půjde?“
„Nevím. Někam přece.“
„Ty jsi chtěla, aby odešel od ženy, ale nenapadlo tě, kde bude spát?“
Nelíbil se mi způsob, jakým to shrnula. Vynechala všechny city.
„Já ho neposlala na ulici.“
„To ne. Ty jsi ho šest měsíců zvala k sobě.“
Podívala jsem se na jeho kartáček.
„Nemyslela jsem tím takhle.“
Irena se zasmála.
„Tak mu to hlavně řekni dřív, než si přiveze kolo.“
Vrátila jsem se do kuchyně.
Pavel právě měřil prostor vedle botníku.
• • •
Kolo si naštěstí vozit nechtěl.
Šlo o malou skříňku na boty.
„Mám nějaké věci v autě,“ vysvětlil.
Přikývla jsem a snažila se nedat najevo, že mě výraz nějaké věci znepokojuje víc než slovo rozvod.
V autě měl dvě další tašky.
V jedné byla pracovní obuv a sportovní oblečení. V druhé vlastní polštář.
Přinesl ho s omluvným úsměvem.
„Na tom tvém mě bolí za krkem.“
Před měsícem mi do něj tiskl obličej a říkal, že po mně voní.
Teď ho odsunul na kraj postele a položil si tam anatomický výlisek s modrým potahem.
„Nevadí?“
„Jasně že ne.“
Večer jsem na něj koukala přes mezeru mezi našimi polštáři.
Usnul téměř okamžitě.
Já poslouchala, jak dýchá, a přemýšlela, jestli si ten výlisek vezme s sebou, kdybych ho požádala, aby pár nocí přespal jinde.
• • •
V pátek jsem navrhla, že bych šla večer s Irenou ven.
„Určitě,“ řekl.
Ta lehkost mě překvapila.
„Nevadí ti to?“
„Proč by mělo?“
„Že tu budeš sám.“
Usmál se.
„Přežiju. Aspoň dodělám práci.“
Chtěla jsem volný večer. Dostala jsem ho.
Přesto mě trochu zabolelo, jak rychle si poradil s představou mojí nepřítomnosti.
Před odchodem jsem si oblékla černé šaty. Ty, ve kterých mě viděl na prvním společném večeru.
Prošla jsem obývákem.
„Tak já jdu.“
Zvedl oči od notebooku.
„Sluší ti to.“
Čekala jsem ještě chvíli.
Potom se vrátil k obrazovce.
V baru jsem Ireně řekla, že mám pocit, jako bychom přeskočili několik let.
„A není jen unavený?“ zeptala se.
„Já taky chodím do práce.“
„Ty ses ale tenhle týden neodstěhovala z manželství.“
Objednala jsem si další skleničku.
• • •
V sobotu jsme šli nakoupit.
Pavel vzal vozík. Já chtěla košík.
„Aspoň nebudeme muset zítra znovu,“ řekl.
U zeleniny jsme se zastavili nad sáčkem mrkve.
„Tohle nespotřebujeme,“ namítla jsem.
„Udělám vývar.“
„Já vývar moc nejím.“
Podíval se na mě.
„Vždyť sis ho u mě v restauraci dávala.“
Jednou. Byla zima a číšník už stál u stolu.
Nakonec mrkev vrátil.
U pokladny jsem si všimla, že máme dva druhy pečiva, jeho jogurty, moje jogurty, normální mléko i ovesné.
Byl to úplně obyčejný nákup dvou lidí, kteří mají odlišné chutě.
Rozčiloval mě nepřiměřeně.
Pavel zaplatil a vzal obě tašky.
Cestou k autu jsem si vzpomněla, jak jsem mu kdysi psala, že bych s ním chtěla zažít i obyčejné věci.
Nikdo mě nenutil uvádět zrovna tenhle příklad.
• • •
V neděli mu zavolala žena.
Odešel do předsíně. Neslyšela jsem její hlas, jen jeho krátké odpovědi.
„Ano.“
„To vím.“
„Ve čtvrtek můžu.“
Když se vrátil, zeptala jsem se, co chtěla.
„Probrat dům a finance.“
„To musíte osobně?“
„Asi bude lepší si k tomu sednout.“
Srovnala jsem časopisy na stolku.
„A kde?“
„Doma.“
Zvedla jsem hlavu.
Pavel si toho všiml.
„U ní,“ opravil se.
Na chvíli mě polilo horko.
Před týdnem jsem chtěla, aby si našel vlastní byt. Teď jsem potřebovala vědět, jestli u ní zůstane na večeři.
„Nevím,“ řekl.
„Mohla by to brát jako nějaký signál.“
Sedl si.
„Jaký signál?“
„Že se třeba vracíš.“
Díval se na mě dlouho.
„Chceš, abych se vrátil?“
Odpověděla jsem moc rychle.
„Ne.“
• • •
Ve čtvrtek odjel po práci rovnou za ní.
Byt byl tichý.
Položila jsem kabelku na jeho židli a rozhlédla se. Žádné puštěné rádio z kuchyně. Žádné dotazy, jestli chci přihřát večeři. Mohla jsem jíst přímo z lednice a nikdo mi nepodával talíř.
Pustila jsem si seriál, který ho nebavil.
Po dvaceti minutách jsem ho zastavila.
Podívala jsem se na hodiny.
V osm jsem mu napsala, jestli je všechno v pořádku.
V půl deváté odpověděl, že ano a ještě chvíli zůstane.
Šla jsem uklidit koupelnu. Jeho kartáček jsem posunula blíž ke svému. Potom mi to přišlo hloupé a zase jsem ho odsunula.
V devět jsem vyndala dvě sklenice.
Jednu jsem vrátila do skříně.
Když konečně zazvonil klíč v zámku, seděla jsem na gauči s knihou otevřenou na stránce, kterou jsem nečetla.
• • •
„Jedl jsi?“ zeptala jsem se.
„Jo.“
„Co?“
Sundal si boty.
„Těstoviny.“
Takže vařila.
Praktická žena se zjevně dokázala chopit příležitosti.
„Jak to dopadlo?“
Položil klíče na botník.
„Domluvili jsme se na odhadu domu. A pár dalších věcech.“
Přikývla jsem.
Pak dodal:
„Taky jsem si dneska byl prohlédnout byt.“
Knihu jsem zavřela.
„Jaký byt?“
„Malý, za parkem. Zařízený. Je volný od pondělí.“
Chvíli jsem hledala vhodný výraz.
„A proč jsi mi to neřekl?“
„Protože jsem se na něj chtěl nejdřív podívat.“
Vstala jsem.
„Takže ses rozhodl.“
Pavel si promnul oči.
„Říkala jsi, že jsme se na společném bydlení nedomluvili.“
To byla pravda. V mém podání ovšem zněla citlivěji.
• • •
Sedli jsme si ke stolu.
Řekl mi, že nechce každý večer přemýšlet, jestli někde nepřekáží. Že vidí, jak uhýbám jeho věcem, a slyší, když se ptám, kolik nocí ještě zůstane.
„Ptala jsem se jednou.“
„Třikrát.“
Nevedla jsem si evidenci.
„Potřebuju jen trochu času,“ řekla jsem.
„Já taky. Proto ten byt.“
Mluvil klidně. Nenabízel hádku, ve které bych mohla poukázat na jeho necitlivost.
„A my?“ zeptala jsem se.
„Chci s tebou být. Jen nemusíme hned bydlet spolu.“
Tuhle větu jsem si před týdnem přála slyšet.
Teď mi přišla podezřele pohodlná.
Pavel natáhl ruku přes stůl. Chytila jsem se jí.
„Budeme se normálně vídat,“ řekl.
„Jak často?“
Zavřel na okamžik oči.
• • •
V pondělí si odvezl kufr, tašky a polštář.
V koupelně po něm zůstalo suché kolečko na poličce.
Prošla jsem byt. Vrátila jsem džíny na židli, svůj kartáček doprostřed kelímku a ovesné mléko na místo, kde předtím stálo normální.
Večer mi napsal, jestli nechci v pátek přijít.
Usmála jsem se.
Poprvé po dvou týdnech jsem přemýšlela, co si obléknu. Ne jestli zase nakrájí cibuli na mém malém prkénku.
V pátek otevřel dveře v čisté košili. Na stole měl víno a večeři. Jeho byt byl menší než můj a nepříjemně útulný.
Zůstala jsem přes noc.
Ráno jsem si vyčistila zuby jeho náhradním kartáčkem a otevřela skříňku pod umyvadlem.
„Můžu si tu nechat pár věcí?“ zavolala jsem.
„Jasně.“
Položila jsem dovnitř odličovač, krém a kartáč na vlasy.
Potom jsem posunula jeho holicí strojek, aby se tam vešly rovně.
