Článek
Manželovi přišla v půl deváté večer zpráva.
Podíval se na displej, lehce se usmál a položil telefon vedle talíře.
Displejem nahoru.
To mě samozřejmě neuklidnilo. Člověk, který něco skrývá, může přece nechat telefon displejem nahoru právě proto, aby vypadal jako člověk, který nic neskrývá.
„Kdo píše?“ zeptala jsem se.
„Petra z práce.“
Petra. Ještě před měsícem to byla Novotná z účtárny. Najednou měla křestní jméno.
„A co potřebuje takhle večer?“
„Poslala fotku z dnešního školení.“
„V půl deváté.“
Podíval se na hodiny, jako bych ho požádala o ověření času.
„No.“
Ukrojila jsem si rajče. Pomalu, aby bylo vidět, že umím zůstat klidná.
„Já jen, že některé věci můžou počkat do rána.“
„Je to fotka, na které spím.“
Otočil ke mně displej.
Seděl na ní v zasedačce, hlavu opřenou o dlaň, oči zavřené. Kolem něj šest dalších lidí. Někdo mu nad hlavu dokreslil obláček s polštářem.
Zasmála bych se, kdybych už předtím nezaujala stanovisko.
• • •
Po večeři si odnesl talíř do myčky a šel do sprchy.
Telefon zůstal na stole.
Nedotkla jsem se ho okamžitě. Nejdřív jsem utřela linku, zavřela lednici a zkontrolovala, jestli jsou zatažené závěsy. Potřebovala jsem si ověřit, že se u toho stolu pohybuju z běžných domácích důvodů.
Pak jsem vzala jeho telefon.
Kód jsem znala. Dal mi ho kdysi na benzince, když řídil a potřeboval přečíst zprávu. Od té doby ho nezměnil, což jsem považovala za souhlas s určitou mírou otevřenosti.
Svoji kombinaci jsem měnila v lednu.
Z bezpečnostních důvodů.
Sedla jsem si tak, abych viděla na chodbu, a otevřela zprávy. Petra byla nahoře.
Napsala mu k fotce:
„Tak hlavně že tě to obohatilo 😂“
On odpověděl:
„Těch posledních dvacet minut mi nikdo nevezme.“
Následoval další smějící se obličej.
Projela jsem konverzaci výš.
Tabulka. Termín porady. Dotaz, jestli má podklady. Fotografie nějaké zásilky. Věta „Díky, zachránils mě“.
U té jsem se zastavila.
Zachránils mě.
To je přesně ten druh formulace, který žena může použít kvůli opravenému souboru i kvůli tomu, že konečně potkala muže, jenž jí rozumí. Bez dalšího šetření se to nedalo rozlišit.
• • •
Otevřela jsem její profilovou fotku.
Byla na ní v horách. Červená bunda, rozcuchané vlasy, žádný viditelný make-up. Ten typ ženy, která tvrdí, že ráno potřebuje jen opláchnout obličej, a člověk jí to bohužel věří.
Přiblížila jsem obrázek.
Někdo ji fotil.
To samo o sobě nic neznamenalo, ale zaznamenala jsem si to.
Ze sprchy pořád tekla voda. Měla jsem čas.
Prošla jsem společné fotografie, seznam hovorů a potom se vrátila ke zprávám. Hledala jsem něco, co by vysvětlovalo ten úsměv u večeře lépe než skutečnost, že manžel na školení usnul.
Žádná srdíčka. Žádná pozvání na skleničku. Žádné „už jsi doma?“.
Ta poslední formulace by mě zajímala obzvlášť. Sama jsem ji používala.
Pochopitelně v jiných souvislostech.
• • •
Můj telefon zavibroval právě ve chvíli, kdy jsem zkoumala, proč jí ve čtvrtek napsal „jasně, počkám“.
Ležel vedle mě na stole. Displejem dolů, jako obvykle.
Otočila jsem ho.
Servis: Pořád cítím tvůj parfém. Čtvrtek platí?
Zůstala jsem sedět s oběma telefony v rukou.
Z koupelny se ozvalo zakašlání.
Servis se ve skutečnosti jmenoval David. Žádný servis neprovozoval a jednou mi nedokázal ani připojit notebook k televizi. Název kontaktu byl tedy zavádějící v několika ohledech.
Zvolila jsem ho po zralé úvaze. Oznámení ze servisu nevzbuzuje zvědavost. Člověk si představí filtr, objednávku, případně drahou závadu.
Nepočítala jsem s tím, že mi servis bude psát o parfému.
Otevřela jsem zprávu a odpověděla:
„Teď nepiš.“
Hned naskočily tři tečky.
Nenávidím ty tři tečky. Člověk už ví, že přichází další problém, a přitom ho musí sledovat při výrobě.
„Je doma?“
„Ano.“
„Tak ve čtvrtek?“
Z koupelny přestala téct voda.
• • •
Položila jsem svůj mobil displejem dolů a začala vracet manželův telefon do původního stavu.
Jenže jsem si nemohla vzpomenout, jestli ho nechal otevřený na zprávách, nebo na hlavní obrazovce.
Takové detaily by si měl člověk ujasnit předem.
Z chodby se ozvaly kroky.
Zamkla jsem displej, položila telefon vedle jeho sklenice a popadla utěrku.
Když přišel do kuchyně, leštila jsem už čistý stůl.
„Co děláš?“
„Utírám.“
Podíval se na stůl. Potom na mě.
„Vždyť jsme z něj právě jedli.“
„Právě.“
Měl mokré vlasy a tričko naruby. Za normálních okolností bych ho na to upozornila tónem ženy, která doma zajišťuje základní civilizační úroveň. Teď mi jeho nedokonalost přišla příjemná.
Muž v tričku naruby se hůř představuje jako rafinovaný svůdník.
Vzal si sklenici.
Můj telefon znovu zavibroval.
• • •
„Někdo ti píše,“ řekl.
„Slyším.“
Napila jsem se vody, přestože jsem neměla žízeň.
„Nevemeš to?“
„Nemusím být pořád na telefonu.“
Tu větu jsem pronesla s mírnou výčitkou. Bylo třeba obnovit běžné rozložení sil.
Sedl si ke stolu a sáhl po svém mobilu.
Sledovala jsem jeho palec.
Odemkl ho. Otevřel zprávy. Na okamžik se zarazil.
„Tys četla tu Petru?“
„Co?“
„Tu zprávu. Je otevřená.“
Měla jsem několik možností. Přiznat se. Zalhat. Nebo odpovědět otázkou tak rychle, aby původní dotaz působil nevhodně.
„A vadí ti to?“
Opřel telefon o slánku.
„Ptám se, jestli jsi ji četla.“
„Viděla jsem, že ti píše.“
„To jsi viděla už u večeře.“
Přejela jsem utěrkou přes místo, které se za poslední minutu stalo nejčistším povrchem v bytě.
• • •
„Přijde mi zvláštní, že si večer dopisuješ s kolegyní.“
„Poslala mi jednu fotku.“
„Dneska.“
„Co dneska?“
„Dneska jednu fotku.“
Chvíli na mě koukal. Slyšela jsem lednici a vlastní telefon, který potřetí zavibroval o dřevo.
„Tak se podívej i na zbytek,“ řekl a posunul svůj mobil doprostřed stolu.
To jsem nečekala.
Podezřelý by měl přístroj schovat, začít se rozčilovat nebo alespoň zblednout. On ho položil mezi pepřenku a košík s pečivem, jako by mi nabízel hořčici.
„Já ti nepotřebuju procházet telefon.“
Podíval se na utěrku v mé ruce.
„Ale už jsi to udělala.“
„Protože se poslední dobou chováš jinak.“
„Jak?“
To byla nepříjemně konkrétní otázka.
„Jsi takový vzdálený.“
„Včera jsi mi řekla, ať tě nechám v klidu číst.“
„Takže teď je to moje vina?“
Promnul si obličej. Ten pohyb znám. Obvykle přichází ve chvíli, kdy zjistí, že rozhovor bude delší, než předpokládal.
• • •
David mi vrátil telefonát.
Na displeji se rozsvítil Servis.
Přikryla jsem ho dlaní tak rychle, až manžel přestal sledovat svůj mobil a podíval se na můj.
„Kdo to je?“
„Servis.“
„Večer?“
To jediné slovo mi bylo povědomé.
Odmítla jsem hovor.
„Asi automat.“
„Automat ti volá v devět?“
„Nevím, jak to mají nastavené.“
Telefon jsem zasunula pod stehno. Nebylo to elegantní, ale displej přestal být společným tématem.
Manžel se opřel.
„Tak mu napiš, že zavoláš zítra.“
„Napíšu.“
„Vždyť můžeš teď.“
„Ty mě budeš kontrolovat?“
Řekla jsem to příliš ostře. Všimla jsem si toho i já.
On se podíval na svůj telefon, který stále ležel uprostřed stolu, a potom zpátky na mě.
Nemusel nic dodávat. Přesto jsem měla pocit, že dodal hodně.
• • •
„Tak si je vyměníme,“ řekl.
„Co?“
„Telefony. Ty se podíváš do mého, já do tvého. Když už to řešíme.“
Zasmála jsem se.
Nebyl to povedený smích. Zněl jako krátký problém s dýcháním.
„To snad nemyslíš vážně.“
„Proč?“
„Protože mám taky nějaké soukromí.“
Přikývl. Pomalu, což bylo horší než hádka.
„A já?“
„Ty to obracíš proti mně.“
„Já se snažím zjistit, jaké máme pravidlo.“
Pravidlo jsem znala. Jeho telefon mě měl uklidnit. Můj telefon ho neměl zajímat. Jen jsem potřebovala najít formulaci, která by vydržela vyslovená nahlas.
„Mám tam zprávy od kamarádek. Svěřují se mi.“
„Já nechci číst tvoje kamarádky.“
„Ale uvidíš je.“
„Tak mi ukaž ten servis.“
Pod stehnem mi znovu zavibrovalo.
David měl ten večer mimořádnou potřebu poskytovat zákaznickou podporu.
• • •
Řekla jsem, že potřebuju na toaletu.
„S telefonem?“ zeptal se.
„Mám si nechat otevřené i dveře?“
Vstala jsem dřív, než mohl odpovědět.
V koupelně jsem pustila vodu. Ani nevím proč. Patrně jsem doufala, že tekoucí kohoutek dodá celé návštěvě nějaký účel.
David napsal:
„Promiň, neviděl jsem to. Zavolej, až budeš moct.“
Nad tím byla ještě jedna zpráva.
„Ten tvůj se zas něčeho chytil?“
Najednou mě podráždilo, jak snadno o manželovi mluví. Ten můj. Člověk, který vedle v kuchyni skládal utěrku, zatímco já stála zamčená u umyvadla a řešila cizí parfém.
Napsala jsem:
„Nevolej mi večer. Říkala jsem ti to.“
„Dobře. Ale čtvrtek platí?“
Dívala jsem se na displej.
Potom jsem odpověděla:
„Platí. Ozvu se sama.“
Konverzaci jsem smazala a vypnula náhledy oznámení.
Když jsem se vrátila, manžel uklízel pečivo.
• • •
„Ukaž mi to,“ řekla jsem.
Zastavil se s chlebem v ruce.
„Co?“
„Tu konverzaci s Petrou.“
Sama sebe jsem překvapila. Čekala bych, že po koupelnové epizodě zvolním. Jenže jsem teď potřebovala něco najít ještě víc.
Kdyby tam bylo alespoň něco. Nenápadný kompliment. Pozdní telefonát. Fotografie, která nepatří do pracovní komunikace.
Něco, o co bych mohla opřít představu, že naše manželství se už nějakou dobu rozpadá z obou stran.
Podal mi telefon.
Otevřela jsem zprávy znovu, tentokrát oficiálně.
U čtvrtečního „jasně, počkám“ jsem se zeptala:
„Na co jsi čekal?“
„Na výtah. Nesla krabice.“
„To ti nemohla napsat celou větou?“
„Napsala mi, ať podržím výtah.“
Posunula jsem konverzaci o kousek výš.
Opravdu.
V koupelně jsem zřejmě zvládla uklidit vlastní minulost důkladněji, než jsem předtím prozkoumala tu jeho.
• • •
„A tohle? Díky, zachránils mě?“
„Poslal jsem jí správnou verzi rozpočtu.“
„A proč ti posílá smajlíky?“
Podíval se ke stropu.
„Příště jí řeknu, ať používá jen tečky.“
„Nemusíš ze mě dělat hysterku.“
„To nedělám.“
„Ale myslíš si to.“
Nevypadalo to, že si myslí právě tohle. Spíš vypadal unaveně.
Prošla jsem ještě několik dní. Našla jsem upozornění na odstávku systému, prosbu o přeposlání kontaktu a fotku kancelářského kávovaru s vodou na podlaze.
Žádná tajná vášeň se nekonala.
Vrátila jsem mu telefon s pocitem člověka, který šel reklamovat vadné zboží a zjistil, že ho jen nezapojil do zásuvky.
„Spokojená?“ zeptal se.
„O to nejde.“
„Tak o co?“
Měla jsem odpověď připravenou: o pozornost, o blízkost, o to, že už se mnou nemluví jako dřív.
Jenže právě mi dvacet minut odpovídal. A já mezitím odbíhala psát jinému.
• • •
Sedla jsem si.
„Mohl bys mě občas ujistit, že je mezi námi všechno v pořádku.“
Chvíli nic neříkal.
Potom zavřel sáček s chlebem.
„Kdy ses mě naposledy zeptala, jak se mám?“
Chtěla jsem odpovědět hned, protože takové otázky obvykle bývají nespravedlivé. Jenže mě nenapadl konkrétní den.
„Ptám se tě pořád.“
„Ptáš se, kdy přijdu. Jestli nakoupím. Proč je tady ten hrnek.“
„Tak promiň, že řeším domácnost.“
„Vidíš.“
To tiché „vidíš“ mě zasáhlo víc, než kdyby zvýšil hlas.
Na okamžik jsem měla chuť říct mu všechno. Ne z nějaké velké statečnosti. Spíš jsem chtěla přestat hlídat vlastní kapsu a dostat se z té kuchyně bez dalšího vysvětlování.
Pak jsem si představila jeho otázky.
Jak dlouho. Kdo. Kde jsem byla minulý čtvrtek.
Tu chuť jsem nechala přejít.
• • •
Šel do obýváku a pustil televizi.
Zůstala jsem u stolu. Telefon jsem držela oběma rukama, i když už mi nikdo nepsal.
Mohla jsem Davida zablokovat.
Mohla jsem za manželem přijít a alespoň uznat, že jsem mu bez dovolení prolezla zprávy.
Místo toho jsem otevřela kontakt Servis a změnila jeho název na Servis – automat.
Chvíli jsem si ho prohlížela.
Pak jsem ho změnila zpátky. Bylo to moc.
Z obýváku manžel zavolal, jestli nechci čaj.
Řekla jsem, že ano.
Přinesl mi ho na stůl, odsunul košík s pečivem a postavil hrnek na podložku. Dělá to pokaždé, protože jsem kdysi řekla, že na stole zůstávají kolečka.
„Díky,“ řekla jsem.
Kývl a šel zpátky.
Telefon jsem položila vedle hrnku. Displejem dolů.
• • •
Později jsem si k němu přisedla na gauč.
Neuhnul. To mě uklidnilo víc než všechny zprávy od Petry dohromady.
„Jsi naštvaný?“ zeptala jsem se.
„Jsem unavený.“
Opřela jsem se mu o rameno.
Na konferenčním stolku ležel jeho mobil. Rozsvítil se.
Petra napsala:
„Zítra prosím podepsat ty podklady. Dobrou.“
Přečetla jsem si to dřív než on.
Všiml si.
„Dobrou,“ zopakovala jsem.
Otočil ke mně hlavu.
„Prosím tě.“
Zvedla jsem ruce.
„Já nic neříkám.“
Vzal telefon a napsal odpověď. Viděla jsem každé písmeno.
„Podepíšu. Dobrou.“
Potom ho položil na stolek.
Displejem dolů.
Narovnala jsem se.
„To teď děláš schválně?“
Podíval se na můj telefon vedle čaje.
A poprvé za celý večer se usmál tak, že jsem chtěla vědět proč.
.
Úchylačka
Nejsem čestná. Lžu, podvádím a miluju sex.
Jsem Úchylačka. Fiktivní antihrdinka, která má na všechno názor a na vlastní průšvihy vždycky nějakou výmluvu.
Píšu o touze, nevěře, žárlivosti a lidech, kteří veřejně hlásají zásady, zatímco doma mažou zprávy. Občas mezi ně patřím taky. Ve svých příbězích samozřejmě.
Svatozář mám v opravě. Sebereflexe občas dorazí pozdě.
Profil je literární fikce a satira. Postava jeptišky je stylizace, nikoli tvrzení o skutečné řeholnici. Vypravěčce nemusíš věřit všechno — právě v tom je část příběhu.
