Článek
„Já s tebou chci spát,“ řekla jsem.
Martin držel v ruce misku s olivami.
Podíval se na mě. Potom na tu misku. Jedna oliva se mu kutálela po nakloněném dně a on ji mimoděk přidržel palcem.
Čekala jsem, že misku odloží.
Neodložil.
„Teď?“ zeptal se.
V tu chvíli jsem ještě mohla říct ano. Usmát se. Políbit ho. Udělat cokoli, co by nám oběma umožnilo pokračovat jako dvěma dospělým lidem, z nichž jeden právě trochu překvapil druhého.
Místo toho jsem se opřela o kuchyňskou linku.
„Ne, Martine. Objednávám se na listopad.“
Byl duben.
Přikývl, položil olivy a ustoupil o krok.
A já hned věděla, že zase budu muset všechno zařídit sama.
• • •
Bylo to naše čtvrté rande.
Na prvním jsme pili kávu, na druhém večeřeli a na třetím jsme se procházeli tak dlouho, až mě začaly dřít boty, které měly původně sloužit hlavně k sezení.
Martin mě pokaždé doprovodil.
Pokaždé mě políbil.
A pokaždé potom odešel.
Poprvé mi to přišlo příjemné. Podruhé kultivované. Potřetí jsem už cestou výtahem zkoumala vlastní odraz a přemýšlela, jestli naživo nevypadám podstatně hůř než na fotografiích.
Kamarádce Ireně jsem oznámila, že jsem konečně potkala muže, který netlačí na pilu.
„Tak to je dobře,“ řekla.
„To jo.“
„Ale?“
„Nic.“
Chvíli počkala.
„Jen by na ni mohl aspoň položit ruku,“ dodala jsem.
Irena se rozesmála. Já ne. Začínala jsem mít pocit, že se se mnou Martin vídá kvůli možnosti použít věrnostní kartičku v kavárně.
• • •
Na čtvrtou schůzku jsem ho pozvala k sobě.
Napsala jsem, že uvařím.
Odpověděl, jestli má něco přinést.
„Víno a sebe.“
Přidala jsem mrkající obličej. Dostatečně jasný, ale stále použitelný jako důkaz nevinnosti, kdyby bylo potřeba.
Odpoledne jsem uklidila ložnici.
Ne celý byt. Jen trasu, po které jsem předpokládala určitý pohyb.
Povlékla jsem, odnesla sušák do pracovny a z nočního stolku odstranila mast na popraskané paty. Potom jsem se osprchovala, namazala a oblékla do šatů, ve kterých se nedalo pohodlně krájet zeleninu.
Večeře byla připravená za čtyřicet minut.
Já za dvě hodiny.
Když zazvonil, opřela jsem se na okamžik o dveře a upravila výraz. Neměl poznat, že jsem se připravovala od půl páté.
Přinesl víno a tulipány.
Políbil mě tak, že jsem mu skoro odpustila předchozí tři večery.
• • •
U večeře byl pozorný.
Pochválil jídlo, zeptal se na schůzku, o které jsem mu minulý týden vyprávěla, a zapamatoval si jméno kolegyně, která mě rozčilovala.
To všechno jsem ocenila.
Přesto jsem po druhé skleničce začala mít pocit, že věnujeme nepřiměřené množství času kolegyni, která vůbec nebyla pozvaná.
Dotkla jsem se ho pod stolem kolenem.
Uhnul, aby mi udělal místo.
Sundala jsem si gumičku z vlasů.
Zeptal se, jestli mi nepřekážejí při jídle.
Položila jsem ruku na jeho předloktí a nechala ji tam.
Přikryl ji svou dlaní. To bylo hezké.
Potom pokračoval ve vyprávění o tom, jak mu v servisu špatně objednali součástku.
Dívala jsem se mu na pusu a přemýšlela, kolik přesně součástek nás ještě dělí od něčeho příjemného.
• • •
Přesunuli jsme se na gauč.
Sedl si vedle mě, ale nechal mezi námi místo na menšího psa.
Přisunula jsem se.
Přisunul se také, jenže jiným směrem, aby mi podepřel polštář.
Začínalo to být vyčerpávající.
„Je ti tady dobře?“ zeptala jsem se.
„Jo. Moc.“
„To nevypadá.“
Otočil se ke mně.
„Proč?“
„Jsi takový opatrný.“
Usmál se.
„Nechci nic uspěchat.“
Položila jsem sklenici na stolek.
„A co když už něco uspěchat můžeš?“
Chvíli se na mě díval. Pak se naklonil a políbil mě.
Tentokrát déle.
Přitáhla jsem si ho blíž a měla pocit, že se večer konečně dostal tam, kam měl namířeno od chvíle, kdy jsem sundala prostěradlo ze sušáku.
Jenže po chvíli se odtáhl.
„Přinesu nám vodu,“ řekl.
Skutečně přinesl vodu.
• • •
Následovala kuchyň.
Stála jsem u linky, on proti mně, mezi námi konečně žádný stůl, polštář ani příběh o autoservisu.
Martin otevřel lednici.
„Můžu si vzít ještě olivy?“
V tu chvíli jsem to řekla.
Přímo. Bez mrkání, bez vlasů, bez kolena.
A on se zeptal:
„Teď?“
Po mém listopadovém vtipu nastalo ticho.
Čekala jsem, že se zasměje.
Martin se nezasmál.
„Jen jsi mě překvapila,“ řekl.
„Čím přesně?“
„Tím, jak jsi to řekla.“
„Takže když si žena řekne o sex, je to problém.“
Podíval se na mě pozorněji.
„To jsem neřekl.“
„Ale koukáš tak.“
Uvědomovala jsem si, že místo dalšího polibku vedeme spor o jeho obličej. Přesto jsem cítila potřebu získat v tom sporu jasno.
• • •
„Já nejsem zvyklý takhle rychle…“ začal.
„Jsme na čtvrtém rande.“
„Já vím.“
„Nejsme dva cizí lidi na zastávce.“
„To přece netvrdím.“
Založila jsem ruce.
Šaty, které před hodinou plnily určitou funkci, teď doplňovaly výraz zástupkyně vedoucího, která našla nesrovnalost v pokladně.
„Jestli tě nepřitahuju, můžeš to říct.“
Martin se nadechl.
„Přitahuješ.“
„Nemusíš být zdvořilý.“
„Nejsem.“
„Tak tomu nějak nerozumím.“
A byla to pravda. Připravila jsem večeři, pozvala ho domů, líbala ho a sdělila mu svůj záměr způsobem, za který by mě na komunikačním školení měli pochválit.
Chyběl jediný krok.
On se místo něj opřel o protější linku.
„Můžeme na chvíli přestat s tím výslechem?“
To mě urazilo.
Já se mu snažila vysvětlit, že ho chci. On se tvářil, jako bych prověřovala původ jeho příjmů.
• • •
Nalila jsem si víno.
„Tak promiň, že jsem tě uvedla do nepříjemné situace.“
Slyšela jsem se. Dokonce jsem slyšela i ten tón.
Martin si promnul zátylek.
„Nemusíš se omlouvat.“
„Já vím, že nemusím.“
Položil sklenici s vodou.
„Můžu ti odpovědět celou větou, aniž mi řekneš, co tím určitě myslím?“
Přikývla jsem.
Musela jsem sevřít rty, abych mu okamžitě nevysvětlila, že celou větou mohl odpovědět už dávno.
„Líbíš se mi. Chci se s tebou vídat. A jo, přemýšlel jsem o tom, že spolu budeme spát.“
Pocítila jsem úlevu.
Přesně takovou, kterou jsem si nechtěla přiznat.
„Tak vidíš,“ řekla jsem.
Zvedl dlaň.
Ještě neskončil.
• • •
„Ale když ses zeptala, chvíli mi trvalo zareagovat. A pak jsi mě začala shazovat.“
Dívala jsem se na něj.
„Já si dělala legraci.“
„Mně to vtipné nebylo.“
„Jsi nějaký citlivý.“
Jakmile jsem to vyslovila, věděla jsem, že se večer vzdálil ložnici o další kus.
Martin přikývl.
Žádné zvýšení hlasu. Žádný dramatický odchod.
To mi komplikovalo situaci. Kdyby se urazil nahlas, mohla jsem později Ireně vyprávět, že nezvládl přímou ženu.
On jen stál v kuchyni a vypadal čím dál méně jako člověk, který se chce nechat líbat.
„Nemám dneska chuť,“ řekl.
Vzala jsem utěrku a začala skládat její rohy.
„Před chvílí jsi ji měl.“
„Před chvílí ano.“
• • •
Vrátili jsme se do obýváku.
Sedl si na kraj gauče. Já do křesla.
Mezi námi zůstala miska s olivami. Při pohledu na ni jsem pocítila takovou nechuť, že jsem ji odnesla do kuchyně.
„Dáš si kávu?“ zeptala jsem se ode dveří.
Zavrtěl hlavou.
„Pojedu.“
Podívala jsem se na hodiny.
Bylo deset sedmnáct.
Na přesném čase záleželo. Člověk by měl vědět, kdy se mu večer definitivně pokazil.
„Nemusíš odcházet kvůli jedné větě.“
„Neodcházím kvůli jedné větě.“
Chtěla jsem se zeptat, kolik jich tedy bylo. Tentokrát jsem to neudělala.
Obul se v předsíni.
Stála jsem za ním a napadlo mě, že bych ho mohla obejmout zezadu. Prostě přestat mluvit.
Jenže jsem měla strach, že mi odtáhne ruce.
Nechala jsem je podél těla.
Ve dveřích mě políbil na tvář.
To mě zabolelo víc, než jsem čekala.
• • •
Ireně jsem zavolala ještě předtím, než dojel výtah.
„Tak tohle bys nevymyslela.“
Vyslechla mě.
Ve své první verzi jsem vynechala listopad, citlivost i poznámku o zdvořilosti. Zůstal muž, který přišel na čtvrté rande, snědl večeři a vyděsil se při zmínce o sexu.
„A co jsi mu řekla, když se zarazil?“ zeptala se.
„Nic zvláštního.“
„Co přesně?“
Sedla jsem si na zem vedle gauče.
Postupně jsem doplnila podrobnosti.
Irena si povzdechla.
„Ty ses mu začala posmívat?“
„Nedramatizuj to.“
„Sama mi voláš před půl jedenáctou, že se stalo něco neuvěřitelného.“
Přitáhla jsem si kolena k tělu.
„Cítila jsem se trapně.“
„To chápu.“
Konečně.
„Ale nemusel ses kvůli tomu cítit trapně ještě on.“
Opravila jsem ji, že nesprávně skloňuje.
Nepomohlo mi to.
• • •
Po hovoru jsem šla do ložnice.
Čerstvě povlečená postel na mě působila vyčítavě. Vytáhla jsem z podprsenky drobný štítek, který mě celý večer škrábal, a hodila ho do koše.
Telefon ležel vedle polštáře.
Napadlo mě napsat:
„Asi každý hledáme něco jiného.“
Působilo to důstojně. Vyrovnaně. Zároveň by to umožnilo ukončit seznamování dřív, než by ho ukončil on.
Napsala jsem větu do zprávy.
Pak jsem si představila, jak si ji přečte.
Přitom jsme oba možná hledali podobnou věc. Jen jsem já navíc potřebovala, aby mi ji poskytl bez zaváhání a ve chvíli, kterou jsem si předem vybrala.
Zprávu jsem smazala.
Místo ní jsem napsala:
„Mrzí mě, jak jsem s tebou mluvila. Těšila jsem se na tebe a tvoje zaváhání jsem vzala osobně.“
Dlouho jsem koukala na odesílací tlačítko.
Chyběla mi tam alespoň jedna věta, která by část odpovědnosti vrátila jemu.
Nepřidala jsem ji.
• • •
Odpověděl druhý den dopoledne.
„Díky. Taky jsem se těšil. Jen nechci mít pocit, že něco musím zvládnout správně hned.“
Četla jsem si to u kávy.
Na stole stály tulipány. Přes noc se trochu rozevřely a vypadaly krásně, což mi přišlo skoro nevhodné vzhledem k okolnostem.
Zeptala jsem se, jestli se ještě uvidíme.
Napsal, že ano.
Navrhl středu a procházku.
Procházku.
Měla jsem chuť se zeptat, jestli z bezpečnostních důvodů vybírá veřejné prostranství.
Místo toho jsem napsala, že středa se mi hodí.
A vzala jsem si pohodlné boty.
• • •
Ve středu byl zpočátku trochu zdrženlivý.
Tentokrát jsem se ho neptala proč.
Koupili jsme si kávu do kelímku a šli podél řeky. Vyprávěl mi o sestře, která si pořídila psa navzdory tomu, že se bojí psů. Já mu řekla o Ireně.
Ne celou páteční konzultaci.
Jen tolik, aby věděl, že existuje člověk, před kterým občas nedokážu obhájit vlastní chování.
U mostu mě vzal za ruku.
Měla jsem radost. Tak obyčejnou, až se mi ji nechtělo kazit komentářem.
Později jsme se zastavili na večeři.
Nikdo nemluvil o tom, co bude potom. Poprvé mi to nevadilo tak moc, jak jsem čekala.
Když jsme vyšli ven, přitáhl si mě k sobě a políbil mě.
„Nechceš dneska přijít ke mně?“ zeptal se.
Podívala jsem se na něj.
Nadechla se.
A on se usmál.
„Klidně si to promysli.“
• • •
Šla jsem.
Měl doma neuklizený stůl, dvě různé sklenice a v koupelně pověšené tričko, které evidentně ještě nestihlo uschnout.
Z nějakého důvodu mě to uklidnilo.
Nalil nám vodu a sedl si vedle mě.
Chvíli jsme si povídali. Potom už tolik ne.
Když se ke mně naklonil, neměla jsem připravenou žádnou větu. Vlastně to bylo příjemné.
Později jsem mu řekla, že jsem v pátek čekala, že pozná, co chci.
„Poznal jsem to,“ odpověděl.
Zvedla jsem hlavu.
„Tak proč jsi pořád nosil vodu?“
Rozesmál se.
„Protože jsem měl žízeň.“
Dívala jsem se na něj a pak se začala smát taky.
Nejdřív trochu neochotně.
Nakonec dost.
• • •
Irena se druhý den zeptala, jak dopadla procházka.
„Dobře.“
„A Martin?“
„Taky dobře.“
Chvíli bylo ticho.
„Takže už se nemusím tvářit, že je divný?“
„Já nikdy neřekla, že je divný.“
Připomněla mi několik konkrétních formulací.
„Byla jsem rozhozená,“ řekla jsem.
„Já vím.“
Položila jsem telefon a šla si udělat kávu.
Martin mi poslal zprávu, jestli jsem dojela v pořádku. Odpověděla jsem, že ano, a přidala polibek.
Pak jsem otevřela naši konverzaci a podívala se, jestli už to přečetl.
Nepřečetl.
Po třech minutách jsem telefon otočila displejem dolů.
Po dalších dvou jsem ho zase zvedla.
