Článek
Vlastně vše, co se mě týká, je kontroverzní: školství, pohraničí tzv. Sudety, sociálně slabé skupiny, nezaměstnanost a rozvoj regionů. Vše zmíněné se dotýká nejen mě ale i mnoha jiných, co zde žijí, avšak coby učitel mám na(ne)štěstí ohromné množství příležitostí tyto hranice vnímat. Když učíte v pohraničním regionu, stojíte totiž každý den na hranici – mezi systémem s určitými představami (či požadavky) a živými lidmi, kteří často zápasí s potížemi a pocity, které si jiní nedovedou představit. Nejedná se již ani tak o čáru, jako o propast.
O českém školství se mluví dostatečně, pokud jde o kvantitu. Máme zde odborné konference a kulaté stoly v Praze, Národním pedagogickém institutu a akademické půdě. Dále zde působí množství influencerů zaměřených na vzdělávání ať už laických či odborných. A současně se na této diskuzi podílíme my všichni. Zcela obdobně se diskutuje i o našich Sudetech, tj. specifických pohraničních regionech. Oboje má mnoho společného, včetně tendence zevšeobecňování a zesměšňování
Mluví se o digitalizaci, kritickém myšlení a školách budoucnosti pro naše děti a ekonomických investicích, rychlodráhách do Německa pro naše kraje. Jenže když ráno vystoupíte z auta, ze kterého cestou vidíte pouze „montovny“ a v dálce krásné hřebeny hor, někde na periferii a projdete dveřmi základní školy, zjistíte, jak moc tato jistě překrásná vize naráží na úplně jiný svět. Svět, který vnímají i místní děti, a možná silněji než si připouštíme.
Tady se totiž neřeší jen to, jestli děti zvládají učivo nebo přípravu na přijímačky. Často se tu řeší, jestli měly možnost se ráno vůbec nasnídat a teple se obléci, dále v jakém (ne)klidném prostředí tráví večery a proč má polovina třídy pocit, že jejich život nikoho nezajímá a nikdy nepřesáhne hranice okresu. Problémy těchto oblastí se zdaleka netýkají jen škol, ale být v takovém prostředí učitelem? To není snadné, mnoho to dává a mnoho bere.
Přesto, či snad právě proto vzniká „Učitel na čáře“. Jako nezkreslený záznam z místa, kde systém naráží na život, a kde je o to více nutné nepropadat panice a snažit se pracovat pro naše hranice. Kdo jiný to udělá, když ne my?
Jako mladý muž ve školství neodpovídám prozatím zažité proplánované představě pedagoga. Možná právě tato další hranice vázaná na mou osobu mi umožnila si v posledních letech udržet určitý odstup a dala mi čas více přemýšlet a pozorovat.
Nikdy jsem se nechtěl smířit s přikyvováním na fráze a snaze si „vycucat z prstu průměr“, tak jak bych se mohl coby prostý kantor v „Bezdíkově“ zachovat. Současně odmítám sklouznout do čisté hořkosti. Svůj cynismus chápu jako obranný mechanizmus a způsob, jak si udržet odstup od absurdit, se kterými jsem ve styku. Kniha Osudy dobrého vojáka Švejka je klenotem mé knihovny. Pod tím vším ale zůstává empatie. Empatie ke všem, co se mnou třeba mnohdy nejdou přes čáru, ale jsou na naší čáře se mnou: kolegové, žáci a rodiče, jakož i ke všem, kterým naše vzdělávání a náš domov není lhostejný.
Závěrem
O čem to tu tedy vlastně bude a o čem ne? Nečekejte přednášky ani návody z metodik, odborných publikací a článků o tom, jak být „ideálním pedagogem“, a ani mé subjektivní úvahy o tom, jak spasit svět. Pokusme se – ano, doufám, že se ke mně připojíte se svými zkušenostmi a myšlenkami - o syrovou avšak srdečnou sondu pojmenovávající potíže přímo z první linie. Příběhy a zamyšlení o čem? O konkrétních momentech, které mě rozesmály, vytočily či jen donutily si sednout a důkladně se zamyslet. O pocitech zmaru z propastného rozdílu mezi tím, co můžeme vidět na sítích a co na vlastní oči. Ale hlavně o prosté lidskosti: O tom, že přese všechno má tahle práce obrovský smysl – zvlášť ve chvíli, kdy se podaří aspoň malý krok dopředu.
Pokud se mnou chcete být na čáře, a občas zajít i přes čáru, připojte se ke mně v samotném počátku zde, případně na spuštěném Instagramu
