Článek
Zamýšlíme se ale dostatečně i nad tím, co po nás zůstane? Jaké místo se stane symbolem naší existence, až tu jednou nebudeme?
Tradiční hřbitovy jsou součástí naší kultury po staletí. Ale klasické mramorové náhrobky, chladné kamenné desky a řady upravených hrobů na mě působí nastrojeně a chladně. Je v nich jistá důstojnost, ale zároveň i něco neosobního.
Pro mnoho lidí – a já nejsem výjimkou – působí spíše odcizeně než jako místo tiché vzpomínky a spojení s těmi, kteří odešli. Smrt se v moderní společnosti stala jakýmsi tabu. Snažíme se ji vytěsnit, nevidět ji, nevnímat ji jako součást života. Přitom v přírodě je tento životní koloběh zcela přirozený – vše se neustále mění.
Teprve nedávno jsem objevila tzv. Lesy vzpomínek, kde místo náhrobků rostou stromy. Není tady chlad mramoru, ale příroda a zpěv ptáků. Smutek tady také určitě panuje, ale takový více přirozený.
První les vzpomínek u nás vznikl v Praze v roce 2015 jako součást Ďáblického hřbitova, poté vznikl další v Brně-Lišni v roce 2020 a o 2 roky později také v Olomouci. Uložení popela ke kořenům stromů je šetrnější variantou oproti klasickým hrobům, a navíc o místo se není třeba složitě starat, příroda si poradí sama.
Koncept těchto přírodních hřbitovů je rozšířený i v zahraničí. Stále populárnějšími se stávají tzv. „natural burial grounds“, tedy přirozené hřbitovy, kde se upouští od betonových hrobek a tradičních rakví. Podobné iniciativy najdeme i v Německu, USA a dalších zemích, kde lidé hledají osobnější a ekologičtější způsoby posledního odpočinku. Hlavní myšlenkou těchto míst je návrat k přirozenému koloběhu života.
V dnešním světě, kde máme možnost volby téměř ve všech aspektech života, je skvělé, že si můžeme vybrat i místo posledního odpočinku, které odpovídá našim životním hodnotám a životnímu stylu. Pro mě samotnou je díky takovým místům myšlenka smrti o něco snesitelnější a přirozenější.
Zdroje:
