5 klíčových otázek, které proklepnou každý slib a ochrání vaši peněženku

Volební období je typicky časem, kdy politické strany fungují jako „firmy“, které se snaží maximalizovat svůj zisk, jímž jsou v tomto případě hlasy voličů. Voliči naopak fungují jako „zákazníci“, kteří se snaží maximalizovat svůj užitek. Tato ekonomická logika vysvětluje, proč se strany zaměřují na okamžité finanční výhody pro voliče, což je mechanismus známý jako pocket-book voting (volba podle peněženky). Volič se rozhoduje primárně podle toho, jaký ekonomický prospěch mu změna nebo zachování vlády přinese.

Základním politologickým faktem, který musí volič pochopit, je, že volební program ve volbách do Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky slouží spíše jako ideologická pozice pro přesvědčování voličů než jako závazný plán pro budoucí vládu.

Český proporční volební systém téměř vylučuje vznik jednobarevných vlád. Podle volebních modelů se očekává, že do sněmovny se dostane šest či více subjektů (např. ANO, SPOLU, STAN, Motoristé, SPD, STAČILO!). To znamená, že budoucí vláda bude muset být složena z koalice, což automaticky vyžaduje rozsáhlé kompromisy, často vedoucí k odklonu od původních programových slibů. Sliby, které strana dává v kampani, se stávají spíše maximální vyjednávací pozicí. Tuto skutečnost musí volič brát v potaz při hodnocení, jak moc se může na danou politiku spolehnout.

Analýza předvolebních slibů naznačuje, že mnohé strany slibují výdaje v řádu vysokých desítek až stovek miliard korun ročně, ať už jde o vyšší platy ve veřejné sféře, změny v důchodech, nebo zrušení daňových úlev. Přitom jen velmi málo stran současně uvádí, kde hodlají na své plány vzít, nebo otevřeně připouští, že se budoucí vláda neobejde bez citelného zvýšení daní nebo zásadní reformy daňového systému.

Největší finanční riziko představují sliby týkající se mandatorních výdajů. Důchody v současné době tvoří zhruba třetinu státního rozpočtu. Jakmile dojde k jejich navýšení nebo snížení věku odchodu do důchodu, stávají se tyto výdaje trvalým a obtížně zvráceným závazkem. Například návrh na snížení věku odchodu do důchodu (např. z 65 na 63 let), který je některými opozičními subjekty zmiňován, představuje jeden z nejdražších slibů vůbec, jehož kumulované náklady by dosáhly stovek miliard korun. Pokud nejsou tyto obrovské výdaje kryty transparentními příjmy, vedou k prohlubování státního dluhu.

V současné době se česká ekonomika nachází v růstové fázi, s inflací kleslou na dvouprocentní cíl. Přehnané a nekryté fiskální uvolnění by ovšem mohlo narušit tuto cenovou stabilitu. Velké plošné dary a sociální transfery sice krátkodobě zvýší kupní sílu (potěší peněženku voliče), ale dlouhodobě by mohly spustit novou inflační spirálu, čímž by reálná hodnota slíbených výhod rychle zmizela.

Aby se volič nenechal unést marketingovou proklamací, je nezbytné aplikovat jednoduchý, logický filtr. Následujících pět otázek pomáhá transformovat ideologické vize na ověřitelné finanční a legislativní závazky.

Tato otázka je klíčem k odhalení skrytého dluhu. Slib, který zní lákavě, ale neobsahuje jasný a reálný zdroj financování, je slibem financovaným dluhem. Mnoho stran se vyhýbá detailnímu vyčíslení nákladů nebo přesnému popisu škrtů, které provedou.

Zodpovědná strana musí ukázat, zda plánuje daný výdaj krýt úsporami (a konkrétně kde ušetří), zvýšením příjmů (a konkrétně komu zvýší daně nebo poplatky) nebo vyšším ekonomickým růstem. Bez tohoto transparentního kroku se jedná o neověřitelnou proklamaci.

Žádná změna ve veřejných financích není izolovaná. Každý benefit, který získává jedna skupina (např. dotace pro důchodce), může vytvořit tlak na jinou část rozpočtu nebo ekonomiky. Cílem je odhalit skryté vedlejší efekty.

Příkladem může být plošné navýšení mandatorních výdajů, které nevyhnutelně vyžaduje buď masivní omezení investic do infrastruktury, školství, nebo obrany, anebo zvýšení inflace, která poškodí kupní sílu všech občanů. Volič musí zjistit, kdo nese negativní náklady slibu.

Česká republika je svázána jak domácí legislativou, tak mezinárodními závazky, primárně vyplývajícími z členství v Evropské unii. Některé sliby (zejména v oblasti energetiky a životního prostředí) nelze splnit pouhým přijetím zákona v Poslanecké sněmovně, ale vyžadují změnu evropských směrnic.

Zelená dohoda pro Evropu (Green Deal) je závazná rozvojová strategie EU, jejíž cíle (např. snížení emisí do roku 2030 o 55 % ) jsou zakotveny v sérii právních předpisů (např. Fit for 55, emisní povolenky EU-ETS2). Slib zrušit tyto závazky, jak požadují některé strany , je ve skutečnosti slibem o změně zahraniční politiky EU, což je politicky a legislativně mimořádně náročné. Tato otázka odhaluje, zda má strana vůbec pravomoc svůj slib splnit.

Sliby financované dluhem nakonec vždy dopadnou na někoho jiného. Volič se musí ptát, zda riziko hrozí jen státní kase, nebo i místním samosprávám a občanům.

Příkladem je zákon o rozpočtové odpovědnosti. Pokud stát hospodaří nezodpovědně a jeho zadluženost překročí 55 % HDP, hrozí, že stát penalizuje územní samosprávné celky (obce a města). Tím dojde k omezení možnosti obcí přijímat úvěry na vlastní investice, jako je zateplení školy, modernizace domova pro seniory, nebo obnova vozového parku městské dopravy. Masivní státní populistické výdaje tedy mohou paralyzovat lokální rozvoj a přesunout riziko ze státní na regionální úroveň.

Vzhledem k jistotě koaliční vlády je tato otázka zásadní. Žádný koaliční partner neprosadí 100 % svého programu. Slib splněný jednou stranou téměř vždy vyžaduje, aby jiná strana obětovala svou prioritu.

Voliči by měli hledat náznaky skutečných priorit – ty, u nichž strana nepřipustí kompromis. Znalost volební podpory je v tomto ohledu důležitá. Například Strana Starostové a nezávislí (STAN) má podle průzkumů jedno z nejméně ukotvených voličských jader , což může oslabit její vyjednávací pozici při prosazování svých klíčových bodů (jako je rychlé přijetí eura) proti silnějším partnerům.

Volební kampaň se točí kolem několika kritických témat, kde se finanční a legislativní rizika kumulují.

Hnutí ANO slibuje, že v případě vítězství sníží regulovanou složku ceny elektřiny na polovinu, což by pro průměrnou domácnost znamenalo úsporu zhruba 5 000 Kč ročně. Celkové náklady na takovou dotaci se odhadují na 50 miliard korun ročně.

Hnutí ANO plánuje náklady rozdělit: 25 miliard korun by šlo ze státního rozpočtu (převod podpory obnovitelných zdrojů), a zbylých 25 miliard korun by mělo být získáno z evropských zdrojů, konkrétně z Modernizačního fondu.

Právě zde nastává závažný legislativní problém. Evropská pravidla pro Modernizační fond (MF) striktně stanovují, že tyto prostředky jsou určeny na investice do modernizace energetických systémů, zateplování domů nebo výstavbu nových zdrojů. Podle ministra životního prostředí Petra Hladíka (KDU-ČSL) současná evropská pravidla neumožňují využít peníze z MF k dotování spotřeby nebo k úhradě regulované složky elektřiny.

Pokud by budoucí vláda, vedená hnutím ANO, neuspěla s vyjednáváním v Bruselu ohledně změny účelu Modernizačního fondu – což je extrémně nejistý politický krok – musela by chybějících 25 miliard korun (nebo celých 50 miliard, pokud by nepřevedla podporu OZE) hradit výhradně ze státního rozpočtu. Tento dodatečný masivní výdaj by vedl buď k obrovskému prohloubení schodku veřejných financí, nebo by vyžadoval radikální škrty jinde, které dosud nebyly transparentně komunikovány. Slib na levnější energii se tak stává buď dluhovou zátěží, nebo slibem s vysokým rizikem nesplnění.

Zelená dohoda pro Evropu (GD) představuje rámec, na základě něhož se EU zavázala dosáhnout do roku 2050 klimatické neutrality. Tento plán zahrnuje konkrétní legislativní kroky (např. Fit for 55) ovlivňující dopravu, průmysl a bydlení, a také mechanismus obchodování s emisními povolenkami (EU-ETS2).

Strany jako Motoristé sobě, SPD a STAČILO! dlouhodobě kritizují GD a slibují zrušení nebo zásadní revizi jejích hlavních pilířů. Motoristé sobě se explicitně profilují proti „zelenému“ diskurzu.

Realita je taková, že Česká republika je aktivně zapojena do evropských struktur. Zrušení systému EU-ETS2 (emisní povolenky, které se týkají fosilních paliv) vyžaduje změnu stávajících unijních směrnic. I když ČR v minulosti odeslala Evropské komisi požadavky na změnu obchodování s povolenkami společně s 18 dalšími státy , plošné a jednostranné zrušení, jaké je v kampani slibováno, není v pravomoci české vlády ani parlamentu.

Splnění takového slibu by vyžadovalo masivní a dlouhodobé geopolitické vyjednávání v Bruselu, nebo by znamenalo aktivní ignorování evropského práva, což by vedlo k právním sporům a sankcím. Pro voliče je důležité vědět, že radikální anti-EU sliby jsou ve skutečnosti sliby o změně zahraniční politiky a legislativy EU, nikoli jen o rychlém přijetí domácího zákona.

Mnoho slibů v sociální oblasti – jako je již zmíněné snížení důchodového věku, nebo návrhy na nulovou DPH na potraviny (které by podle odhadů stály stovky miliard korun)  – mají kumulovaný dopad v řádu stovek miliard korun.

Klíčovým mechanismem, který převádí finanční riziko ze státu na lokální úroveň, je rozpočtová odpovědnost. Stát, který sestavuje schodkové rozpočty (což je nevyhnutelné, pokud nejsou populistické výdaje kryty), zvyšuje svou celkovou zadluženost. Pokud tato zadluženost státu překročí stanovenou hranici 55 % HDP, automaticky nastupují omezení, která dopadají i na obce a jejich organizace.

Obcím, ačkoliv samy hospodaří zdravě, může být v takovém případě zakázáno přijímat nové dlouhodobé zadlužení. To by ohrozilo financování klíčových lokálních investic. Tím se ukazuje, že populistické sociální dary financované dluhem nakonec představují latentní hrozbu pro rozvoj regionů.

Analýza klíčových slibů hlavních politických subjektů, které mají podle volebních modelů největší šanci na vstup do Poslanecké sněmovny , ukazuje rozdílnou míru rizika a proveditelnosti.

ANO: Levnější Energie a Fiskální Riziko

Hnutí ANO slibuje například zlevnění elektřiny o 50 miliard Kč ročně. Riziko tohoto slibu je hodnoceno jako Velmi Vysoké , protože klíčová část financování (25 miliard Kč) z Modernizačního fondu EU je v rozporu se stávajícími evropskými pravidly pro využití fondů. Neúspěch při vyjednávání o změně pravidel by hrozil masivním dluhem.

SPOLU (ODS/KDU/TOP 09): Konsolidace a Koaliční Kompromisy

Koalice SPOLU klade důraz na pokračování fiskální konsolidace a podporu jaderné energetiky. Riziko je Střední, a má spíše politický a vyjednávací charakter. Pomalý postup konsolidace nemusí stačit na pokrytí budoucích mandatorních výdajů a neustálá nutnost koaličních kompromisů může zpomalit reformy.

STAN: Rychlé Euro a Slabší Vyjednávací Pozice

Starostové a nezávislí (STAN) prosazují rychlé přijetí eura a podporu regionů. Riziko je Vysoké a je primárně politicko-vyjednávacího charakteru. Slabší voličské jádro STAN může v rámci pravděpodobné koalice ztížit prosazení klíčových priorit, jako je euro, proti silnějším partnerům.

Motoristé sobě: Zrušení Green Dealu a Geopolitický Limit

Motoristé sobě slibují zrušení Green Dealu a souvisejících regulací, jako jsou emisní povolenky ETS2. Toto riziko je Extrémně Vysoké a je legislativního a geopolitického charakteru. Zrušení klíčových prvků Zelené dohody je mimo národní pravomoc a vyžaduje změnu unijních směrnic a složité, mezivládní vyjednávání v EU.

STAČILO!: Nulová DPH a Extrémní Zadlužení

Hnutí STAČILO! navrhuje například nulovou DPH na potraviny a masivní sociální transfery. Riziko je klasifikováno jako Fiskální (Extrémní). Program v plném rozsahu postrádá dostatečné krytí a způsobil by dodatečné výdaje ve výši stovek miliard korun, což by zásadně ohrozilo finanční stabilitu státu.

Sliby hnutí ANO cílí na okamžitou finanční úlevu voličům (pocket-book voting) , ale nesou s sebou významné fiskální a legislativní riziko spojené s evropskými fondy. Naopak koalice SPOLU, která vládla v období vysoké inflace a po ruské agresi na Ukrajině , se soustředí spíše na opatrnější postupnou konsolidaci veřejných financí. Rizikem na její straně je neustálá nutnost koaličního kompromisu.

U subjektů jako Motoristé sobě a STAČILO! je největší překážkou proveditelnost jejich slibů. Sliby, které by znamenaly radikální změnu evropských směrnic nebo zavedení masivních, nekrytých sociálních výdajů, jsou v rámci existující politické reality těžko realizovatelné a představují značné riziko pro makroekonomickou stabilitu.

Volební kampaň 2025 je bojem o sliby v řádech stovek miliard korun a o směřování České republiky v rámci Evropské unie. Vzhledem k fragmentaci scény (šest a více subjektů ve Sněmovně ) bude budoucí vláda nevyhnutelně koaliční. To znamená, že program vlády bude vždy kompromisem, a nikoli prostým součtem předvolebních slibů.

Úlohou informovaného voliče je opustit pasivní roli a přijmout roli aktivního detektiva, který filtruje marketingová prohlášení. Pouhých pět jednoduchých otázek – Kde na to vezmou? Co se musí změnit jinde? Je to v rozporu s EU? Kdo ponese riziko? Co obětují? – dokáže odhalit slabá místa a potenciální zátěže, které se skrývají za lákavými vizemi.

Volba v roce 2025 není jen volbou nabízených benefitů, ale především volbou přijímaných rizik. Volič, který se soustředí na proveditelnost a ekonomickou zodpovědnost, a nikoli jen na okamžitou úlevu pro svou peněženku, má klíčovou sílu držet budoucí politiky u slova a zabránit tomu, aby populistické sliby ohrozily finanční zdraví státu a stabilitu života pro budoucí generace.