Článek
Byla kdysi jedna strana. Měla odvahu mluvit o svobodě, odpovědnosti a tržní ekonomice. Dnes má odvahu mluvit hlavně o tom, že to „nějak ustojí“. Jenže ustát se dá i klinická smrt – a právě v téhle fázi politické existence se ODS ocitla.
Petr Fiala, muž, který dokázal z trosek Nečasovy éry znovu postavit důstojnou partaj, si zaslouží respekt. Ale možná právě proto je to tragédie: protože tohle už dávno nestačí. ODS je dnes jako univerzitní profesor, který stále nosí to samé tvídové sako, jen v něm už dávno nepůsobí moudře, nýbrž archaicky.
Podle vlastních analýz – ano, těch, které si strana nechává psát a pak je ignoruje – ztratila ODS voliče na všech frontách. Na levici, na pravici i uprostřed. Mladí ji neberou, protože jim připomíná zkostnatělého dědu, který jim vysvětluje, že „za nás se taky nejezdilo do Chorvatska každý rok“. Střední třída ji trestá, protože zjistila, že „zdravé veřejné finance“ neznamenají zdravé rodinné rozpočty. A ti starší? Ti už dávno volí Babiše, protože aspoň mluví jednodušeji.
Místo generační obměny zůstává poslanecký klub vitrínou politického paleontologického muzea. Marek Benda – legenda, pamětník, ikona trvanlivosti – je v politice tak dlouho, že by mohl učit o restitucích z vlastní zkušenosti. V Mladé ODS sice poctivě cvičí nováčky, ale většina z nich ví, že v reálném životě končí mladí odéesáci zhruba stejně často ve Sněmovně jako talentovaní trumpetisté v České filharmonii.
ODS má přitom všechno, co potřebuje k přežití: vzdělané voliče, rozumného lídra, přijatelný program. Chybí jí ale něco podstatného – schopnost cítit, že svět se mění. Ne jen v tabulkách inflace a HDP, ale i v hlavách lidí. Mladí nechtějí slyšet o daních, chtějí slyšet o možnostech. Nechtějí slyšet, že stát má šetřit, ale jak se v něm dá žít. A zatímco Fiala mluví o stabilitě, země žije v permanentním otřesu.
Koalice SPOLU se mezitím rozpadá na soubor kompromisů, které už nikdo nechce číst, natož volit. „Rozpočtová odpovědnost“ zní v roce 2025 asi stejně atraktivně jako „přiměřené tempo digitalizace“. V době, kdy lidé ztrácí víru v budoucnost, působí politická střídmost jako luxusní zboží – dostupné jen těm, kdo už mají všechno.
ODS kdysi definovala, co znamená být pravicový. Dnes definuje, co znamená být přítomný bez přítomnosti. Jako by jí někdo vypnul emoce a nechal jen autopilota. A to je v politice fatální. Protože voliči, na rozdíl od stranických sekretariátů, nevolí excelové tabulky, ale příběhy.
Milí pánové z grémia, jestli jste se ještě úplně nerozplynuli v komfortu vládních limuzín, zkuste se jednou projet tramvají. Poslouchejte, o čem se baví lidé kolem. Nepřemýšlejí, jestli je Fiala prozápadní nebo euroskeptický. Ptají se, kdy si konečně budou moct dovolit žít. A pokud jim to neřeknete vy, řekne jim to Babiš – po svém, jednoduše a o to účinněji.
A teď, po volbách 2025, už není kam uhýbat. Hnutí ANO má 34,5 % a třetinu země v kapse. Koalice SPOLU s 23 % ztratila svůj étos vítězů a ODS svůj smysl. Fiala prohrál důstojně, ale prohrál. Ne s ANO – s realitou. Tohle už není krize pravice, to je krize představivosti.
ODS si teď musí vybrat: buď se stane stranou, která znovu riskuje a inspiruje, nebo se promění v pietní spolek pamětníků polistopadové éry. Včerejší volby ukázaly, že voliči už nedávají další šanci. A historie bývá k těm, kdo zmeškali vlastní chvíli, neúprosná.
