Článek
Tak je to tady. Andrej zase vyhrál. Zázračný návrat muže, který „všechno zařídí“ a „všechno zaplatí“.
Voliči si oddechli – mají zpátky svého zachránce. Ten jim přece slíbil klid, plné lednice, levný benzín a ticho kolem války.
A když to sliboval, znělo to tak důvěrně, tak lidsky. Konečně někdo, kdo mluví „jako my“.
Jenže stát není pekárna, kde se rohlíky rozdávají zadarmo, a už vůbec ne Agrofert, kde se faktury občas ztratí ve vlhkém skladu dotací.
Každý slib má svou cenovku, a tahle volební kampaň se platí z našich peněženek.
Zatímco se lidé těší na „levnější život“, stát se dál zadlužuje, inflace brousí zuby a dluhopisy šustí jako listí na hřbitově.
Ale co, hlavně že je klid – a že „nás Brusel nebude poučovat“.
Cesta na východ totiž nezačíná parádou na Rudém náměstí.
Začíná tichým ústupem od odpovědnosti.
Začíná větou: „Proč bychom měli pomáhat Ukrajině?“
Pokračuje přitakáváním, že „Západ je stejně zkažený“.
A končí tam, kde se místo svobody rozdává jistota – ovšem na příděl.
Možná to chvíli potrvá, než si voliči všimnou, že klid a stabilita jsou v překladu totéž co stagnace.
A že to „bude líp“ znamená hlavně: nenechte se rušit, zatím vám to bereme pomalu.
Vyhráli jste.
Teď už jen doufejte, že ten účet, který přijde po volbách, nebude vyšší než vaše víra v zázraky.
