Článek
Když začaly prázdniny, dala jsem sama sobě jedno předsevzetí.
Nebudu se zamilovávat.
Ani omylem.
Žádné dlouhé koukání do očí.
Žádné psaní do dvou ráno.
Žádné představování společné budoucnosti jen proto, že si se mnou někdo jednou koupí zmrzlinu.
Prostě ne.
Kamarádka Tereza se mi smála.
„To říkáš každý rok.“
„Tentokrát to myslím vážně.“
„Jasně.“
A přesně za čtyři dny jsem poznala Filipa.
Byli jsme na stejné brigádě u stánku se zmrzlinou.
Já nabírala kopečky.
On dělal ledovou tříšť.
První den jsme spolu skoro nemluvili.
Druhý den jsme se začali pošťuchovat.
Třetí den už jsme se smáli úplně všemu.
Jednou mi omylem spadl kopeček vanilkové zmrzliny na botu.
„To byla nehoda,“ hájil se.
„Jasně.“
„Přísahám.“
„Tak proč se směješ?“
„Protože ti sluší vanilka.“
Musela jsem se smát taky.
Od té chvíle jsme spolu trávili skoro každý den.
Po práci jsme chodili na procházky.
Seděli u řeky.
Kupovali si nejlevnější nanuky a soutěžili, kdo je sní dřív.
Nikdy jsem nevyhrála.
Jedl rychlostí člověka, který se bál, že mu nanuk uteče.
Jednou večer jsme seděli na lavičce.
„Víš, co mám na létě nejradši?“ zeptal se.
„Co?“
„Že člověk nemusí pořád někam spěchat.“
Přikývla jsem.
V tu chvíli jsem měla pocit, že bych tam dokázala sedět klidně do rána.
Jenže uvnitř jsem začínala cítit něco, co vůbec nebylo v plánu.
Začínala jsem se těšit na každou jeho zprávu.
Na každý společný den.
Na každý hloupý vtípek.
A přesně tehdy jsem si uvědomila, že moje slavné předsevzetí právě shořelo na popel.
„Myslíš, že je to vážné?“ ptala jsem se Terezy.
„Ty už v tom dávno lítáš.“
„Ne.“
„Ano.“
„Ne.“
„Včera jsi mi dvacet minut vyprávěla o tom, jak roztomile drží plastovou lžičku.“
Dobře.
Možná měla pravdu.
Na konci srpna jsme seděli u vody.
Byl krásný večer.
Takový ten, kdy máte pocit, že léto snad nikdy neskončí.
Filip byl nezvykle tichý.
„Co se děje?“ zeptala jsem se.
Chvíli mlčel.
Pak řekl:
„Musím ti něco říct.“
V tu chvíli jsem ještě netušila, jak moc budou další dvě minuty bolet.
„V září se stěhujeme.“
Nejdřív jsem nechápala.
„Kam?“
„Do Brna.“
Bydlel skoro dvě stě kilometrů ode mě.
Brigádu měl jen na léto u babičky.
Najednou mi došlo úplně všechno.
„Aha.“
To jediné jsem ze sebe dostala.
Seděli jsme vedle sebe.
Oba jsme koukali na řeku.
Nikdo nevěděl, co říct.
„Nechtěl jsem, aby to mezi námi bylo složité.“
Usmála jsem se.
Takovým tím úsměvem, který bolí.
„To se ti moc nepovedlo.“
Zasmál se.
Ale v očích měl smutek.
Poslední den brigády jsme si dali zmrzlinu.
Tentokrát zdarma.
Majitel řekl, že na rozloučenou můžeme.
Seděli jsme na obrubníku před stánkem.
„Tak co budeš dělat beze mě?“ zeptal se.
„Konečně budu mít čisté boty od vanilky.“
„To je pravda.“
„A ty?“
„Asi budu hledat někoho, kdo se směje stejně nahlas.“
Objali jsme se.
Docela dlouho.
Pak odjel.
První týden jsme si psali pořád.
Druhý trochu míň.
Třetí ještě méně.
Pak přišla škola.
Kroužky.
Povinnosti.
A naše zprávy byly kratší a kratší.
Nikdo se nepohádal.
Nikdo nikoho neurazil.
Prostě se náš příběh pomalu rozplynul.
Nejdřív mě to strašně bolelo.
Připadala jsem si hloupě.
Vždyť jsem přece chtěla jen letní flirt.
Nic vážného.
Jenže city se na plány moc neptají.
Přijdou si, kdy chtějí.
A odejdou, až když se jim zachce.
Dnes už se tomu usmívám.
Filipa jsem od té doby neviděla.
Občas si ale vzpomenu na kluka, který jedl nanuky rekordní rychlostí, schválně mi házel zmrzlinu na boty a dokázal mě rozesmát i po osmihodinové směně.
Nebyla to láska na celý život.
Ale byla opravdová.
A i když mi tehdy zlomila srdce, dnes vím, že některé příběhy nemusí skončit svatbou, aby měly smysl.
Některé jsou krásné právě proto, že trvaly jen jedno léto.
A možná právě díky tomu na ně člověk nikdy úplně nezapomene.
