Článek
Když jsem si koupila nové plavky, byla jsem přesvědčená, že nastal můj čas.
Žádné staré vytahané plavky po sestře.
Žádné schovávání pod obrovským tričkem.
Tentokrát budu sebevědomá.
Aspoň tak jsem si to představovala doma před zrcadlem.
Tam totiž člověk vypadá vždycky nejlépe. Má správné světlo, nikdo se nedívá a hlavně nehrozí, že vám kolem hlavy proletí nafukovací plameňák.
V sobotu jsme s kamarádkou Verčou vyrazily na koupaliště.
„Dneska určitě někoho sbalíš,“ mrkla na mě.
„Nejdřív musím přežít cestu od deky k bazénu.“
To byla totiž moje nejobávanější disciplína.
Těch asi třicet metrů, kdy máte pocit, že vás sledují úplně všichni.
Ve skutečnosti většina lidí řeší, kde nechala opalovací krém nebo kdo jim snědl hranolky.
Ale moje hlava byla přesvědčená, že celá pláž pořádá poradu o mém břiše.
Zhluboka jsem se nadechla.
Narovnala ramena.
Zatáhla břicho.
Udělala první krok.
Druhý.
Třetí.
Pak jsem si všimla skupinky kluků u bazénu.
Jeden z nich byl opravdu hezký.
Samozřejmě jsem začala chodit způsobem, který měl připomínat modelku z přehlídky.
Ve skutečnosti jsem připomínala tučňáka, kterému někdo svázal kotníky.
„Nekoukej tam,“ šeptala Verča.
„Já se nedívám.“
Dívala jsem se.
A právě proto jsem neviděla obrovskou louži.
Stačil jeden krok.
Jedna mokrá dlaždice.
A moje důstojnost se vydala na dobrodružnou cestu.
Nohy mi vyletěly do vzduchu tak vysoko, že jsem na malou chvíli zahlédla vlastní budoucnost.
Pak následovalo hlasité žbluňk.
Nespadla jsem do bazénu.
Spadla jsem vedle něj.
Přímo do mělké vaničky pro malé děti.
Seděla jsem tam po kolena ve vodě mezi dvěma nafukovacími kačenkami.
Jedna holčička se na mě soucitně podívala.
„Nebreč. To se stává.“
Bylo jí asi pět.
V tu chvíli působila dospěleji než já.
Ozval se smích.
Hodně smíchu.
Otočila jsem hlavu.
Ano.
Smála se skoro celá pláž.
Verča ke mně přiběhla.
„Jsi v pořádku?“
„Ne.“
„Něco tě bolí?“
„Moje ego.“
Pomohla mi vstát.
Jenže tím moje trapná chvíle neskončila.
Jak jsem se zvedala, ucítila jsem něco divného.
Vrchní díl plavek se rozhodl, že už nechce spolupracovat.
Naštěstí zůstal viset jen trochu nakřivo.
Přesto jsem ho začala panicky rovnat rychlostí profesionálního mechanika Formule 1.
„Klid,“ smála se Verča.
„Jaký klid? Vždyť jsem právě pobavila okres!“
Nejhorší bylo, že kolem šel právě ten kluk, kvůli kterému jsem se před chvílí snažila chodit jako modelka.
„Jsi v pohodě?“ zeptal se.
„Jasně.“
Ve stejnou chvíli jsem uklouzla podruhé.
Tentokrát už jen malinko.
Ale stačilo to.
Rozesmál se.
Já zavřela oči.
Tohle už snad ani nebyl život.
To byl skrytý televizní pořad.
„Počkej.“
Podal mi moji gumičku do vlasů.
„Vypadla ti.“
„Děkuju.“
„Mimochodem… ten pád měl solidní akrobatické prvky.“
„Díky. Trénuju.“
„Příště zkus salto.“
Musela jsem se smát.
A najednou jsem si uvědomila zvláštní věc.
Nikdo se mi vlastně nesmál zle.
Lidé se smáli situaci.
Přesně stejně, jako bych se smála já, kdyby někdo jiný přistál mezi nafukovacími kačenkami.
Odpoledne jsme se s Verčou válely na dece.
„Víš co?“ řekla.
„Co?“
„Celé dopoledne ses bála, co si o tobě budou lidi myslet.“
Přikývla jsem.
„A teď tě znají jako holku, co předvedla nejlepší pád léta.“
„To mě uklidnilo.“
„Ale zároveň ses celý den smála. A ten kluk s tebou nakonec stejně půl hodiny kecal.“
To byla pravda.
Seděli jsme pak u stánku se zmrzlinou a povídali si úplně normálně.
Dokonce přiznal, že minulý rok spadl ze skokanského můstku tak nešikovně, že mu uplavala plavka.
„Celá?“ zeptala jsem se.
„Celá.“
Rozesmála jsem se tak, až mi málem spadl kornout.
„Tak vidíš,“ usmál se. „Vedle mě jsi vlastně dopadla ještě docela elegantně.“
Domů jsem odjížděla s mokrým ručníkem, spálenými rameny a bolavým zadkem.
Ale taky s jedním zjištěním.
Člověk může strávit celé hodiny přemýšlením, jak udělat dokonalý první dojem.
A pak stačí jedna mokrá dlaždice, dvě nafukovací kačenky a gravitace, aby bylo všechno úplně jinak.
Kupodivu právě tehdy bývá člověk nejvíc sám sebou.
A pokud se dokáže zasmát i vlastnímu trapasu, většinou zapůsobí mnohem víc než tím, že celý den jen opatrně zatahuje břicho.
