Článek
Myslím, že každý člověk má nějakou představu o tom, jak chce působit před někým, kdo se mu líbí.
Někdo chce být vtipný.
Někdo tajemný.
Někdo sebevědomý.
A někdo, jako já, chce prostě vypadat úplně normálně.
Což je paradoxně nejtěžší úkol ze všech.
Protože ve chvíli, kdy víte, že se na vás dívá kluk, který se vám líbí, přestanete najednou úplně normálně fungovat.
Zapomenete, co dělají vaše ruce.
Nevíte, kam se dívat.
Začnete přemýšlet, jak chodíte.
A najednou máte pocit, že jste se celý život pohybovali úplně špatně.
Přesně to se mi stalo letos v létě.
Byli jsme s kamarádkami na koupališti a já jsem si všimla jednoho kluka.
Nejdřív jsem si ho všimla jen tak.
Pak jsem si ho všimla znovu.
Potom potřetí.
A asi po deseti minutách už jsem si byla jistá, že ho rozhodně nepozoruju.
Jen jsem se náhodou dívala přesně jeho směrem.
Pořád.
„Ty se na něj díváš,“ řekla moje kamarádka.
„Nedívám.“
„Díváš.“
„Nedívám.“
„Tak proč už pět minut koukáš jedním směrem?“
„Protože tam něco je.“
Kamarádka se otočila.
„Co?“
„Nevím.“
Tohle byla moje velmi přesvědčivá obhajoba.
Kluk byl s kamarády a vypadal přesně jako někdo, před kým bych chtěla vypadat dobře. Měl hezké vlasy, smál se a působil úplně v pohodě.
Já jsem se rozhodla, že budu působit stejně.
V hlavě jsem si vytvořila plán.
Nebudu se chovat divně.
Nebudu na něj zírat.
Nebudu se smát každé hlouposti, kterou řekne.
A hlavně neudělám nic trapného.
To poslední bylo důležité.
Velmi důležité.
Protože přesně v okamžiku, kdy si člověk řekne, že neudělá nic trapného, vesmír se rozhodne, že to vyzkouší.
Asi o půl hodiny později jsme se s kamarádkou vydaly pro pití.
A právě tehdy jsem si všimla, že ten kluk jde stejným směrem.
„On jde za námi,“ zašeptala jsem.
Kamarádka se na mě podívala.
„Tak běž normálně.“
„Já jdu normálně.“
„Nejdeš.“
„Jak jako nejdu normálně?“
„Teď chodíš nějak divně.“
„Já chodím vždycky stejně.“
„Tak proč teď tak divně hýbeš rukama?“
Podívala jsem se na svoje ruce.
A skutečně.
Jedna byla úplně u těla.
Druhá se pohybovala nějakým zvláštním způsobem.
Najednou jsem si uvědomila každý svůj krok.
A to byla chyba.
Protože normálně člověk chodí automaticky.
Ale jakmile začnete přemýšlet nad tím, jak chodíte, je konec.
„Přestaň přemýšlet,“ řekla kamarádka.
„Já nepřemýšlím.“
„Přemýšlíš.“
„Nepřemýšlím.“
„Tak proč jdeš najednou tak pomalu?“
„Protože…“
Nevěděla jsem.
Kluk se přibližoval.
Já jsem se snažila vypadat uvolněně.
Přirozeně.
Cool.
A potom jsem ho uviděla.
Byl asi dva metry ode mě.
V tu chvíli jsme se na sebe podívali.
A já jsem udělala přesně to, co by udělala každá sebevědomá holka.
Usmála jsem se.
On se usmál taky.
A já jsem si pomyslela:
Dobře.
Tohle zvládám.
A přesně v tu chvíli jsem zakopla.
Ne o kámen.
Ne o obrubník.
Ne o něco, co by dávalo smysl.
Zakopla jsem o vlastní nohu.
Na úplně rovném chodníku.
Nevím, jak se to stalo.
Moje levá noha se rozhodla, že nebude spolupracovat s pravou.
Výsledkem byl pohyb, který se nedá popsat jako chůze.
Spíš něco mezi tancem, pokusem o salto a člověkem, který se snaží zachránit situaci, která už zachránit nejde.
Rozhodila jsem ruce.
Udělala jsem jeden obrovský krok dopředu.
Pak druhý.
A potom jsem se nějakým zázrakem udržela na nohou.
Technicky vzato jsem nespadla.
Ale psychicky jsem ležela někde na zemi a čekala, až mě někdo zakryje dekou.
Nastalo ticho.
Podívala jsem se na kamarádku.
Kamarádka se dívala na mě.
Podívala jsem se na kluka.
Kluk se díval na mě.
A já jsem věděla, že právě viděl úplně všechno.
Moje první myšlenka byla:
Utíkej.
Druhá:
Nedívej se na něj.
Třetí:
Udělej něco normálního.
A tak jsem udělala další chybu.
Začala jsem se smát.
Ne takovým tím přirozeným smíchem.
Byl to nervózní smích člověka, který právě ztratil kontrolu nad vlastním tělem a teď předstírá, že to byl záměr.
„To bylo schválně,“ řekla jsem.
Kamarádka se na mě podívala.
„Co?“
„To zakopnutí.“
„Jasně.“
„Chtěla jsem…“
Na chvíli jsem se odmlčela.
„…zkontrolovat, jestli je chodník rovný.“
Kamarádka vyprskla smíchy.
Kluk se začal smát taky.
A v tu chvíli jsem si uvědomila, že moje snaha vypadat cool právě oficiálně skončila.
„Jsi v pohodě?“ zeptal se.
„Jo.“
„Fakt?“
„Jo.“
„Protože to vypadalo, že padáš.“
„Já nepadala.“
„Aha.“
„Já jsem jenom…“
Zase jsem se odmlčela.
Už jsem nevěděla, co říct.
„…testovala gravitaci.“
Kluk se rozesmál.
Kamarádka vedle mě už skoro nedýchala.
A já jsem si říkala, že jestli už se mám ztrapnit, tak pořádně.
Kluk se pak představil.
Já jsem se představila taky.
A najednou jsme spolu normálně mluvili.
Což bylo skoro absurdní.
Ještě před minutou jsem byla přesvědčená, že jsem právě zničila všechny svoje šance na normální život.
A teď jsme se bavili.
Dokonce jsme se smáli.
A já jsem zjistila, že to vlastně nebylo tak hrozné.
Tedy…
Až do chvíle, kdy jsem se rozhodla odejít.
„Tak my půjdeme,“ řekla jsem.
„Jasně.“
Rozloučili jsme se.
Otočila jsem se.
A vykročila pryč.
Tentokrát jsem šla opravdu opatrně.
Velmi opatrně.
Dávala jsem si pozor na každý krok.
Kontrolovala jsem chodník.
Nohy.
Okolí.
Všechno.
A pak jsem zakopla znovu.
Ano.
Znovu.
Na stejném chodníku.
Tentokrát jsem se ale naštěstí udržela.
Za mnou se ozval smích.
Otočila jsem se.
Kluk se smál.
„Tak to už není náhoda,“ řekl.
„Já vím.“
„Ten chodník tě nemá rád.“
„To je osobní.“
A právě v tu chvíli jsem se začala smát taky.
Protože už to prostě nešlo brát vážně.
Když jsem se vrátila ke kamarádkám, samozřejmě jsem okamžitě dostala výslech.
„Tak co?“
„Nic.“
„Mluvili jste spolu?“
„Trochu.“
„Co říkal?“
„Že neumím chodit.“
„To je dobrý začátek.“
„Děkuju za podporu.“
„A líbíš se mu?“
„Nevím.“
„Smál se.“
„Protože jsem zakopla.“
„Ale smál se s tebou.“
A v tom měla pravdu.
Později jsem nad tím přemýšlela.
Celou dobu jsem se snažila působit dokonale. Chtěla jsem vypadat cool, sebevědomě a nenuceně. Jenže ve chvíli, kdy jsem přestala řešit, jak vypadám, všechno se najednou stalo mnohem jednodušší.
A možná právě to je na trapasech nejlepší.
Ukážou vám, že nemusíte být perfektní.
Nemusíte mít dokonale upravené vlasy, dokonale promyšlené věty ani dokonale sebevědomou chůzi.
Stačí být sami sebou.
I když to někdy znamená, že zakopnete před člověkem, který se vám líbí.
A pokud máte opravdu štěstí, zakopnete před ním rovnou dvakrát.
Dnes už se tomu směju.
A vlastně jsem ráda, že se to stalo.
Protože kdybych před ním tehdy prošla bez jediného problému, možná bychom se nikdy nedali do řeči.
Takže jestli se vám letos v létě stane něco trapného před někým, kdo se vám líbí, nezoufejte.
Možná právě váš největší trapas bude začátkem něčeho hezkého.
A pokud ne?
Tak jste alespoň poskytli okolí zábavný program zdarma.
Já jsem si z toho každopádně odnesla jednu důležitou lekci.
Když chcete před klukem vypadat cool, nikdy se nesnažte moc.
A hlavně se nedívejte pod nohy.
Protože když se začnete soustředit na to, jak vypadáte, je velká šance, že zakopnete.
A když už zakopnete…
Tak se smějte.
Je to mnohem lepší než předstírat, že jste právě dobrovolně testovali pevnost chodníku.
