Článek
Léto má podle mě jednu velkou nevýhodu. Člověk se snaží vypadat co nejlépe, ale zároveň je vedro, všechno se lepí, vlasy si dělají, co chtějí, a jakmile člověk vleze do vody, veškerá snaha o dokonalý vzhled končí někde mezi nafukovacím krokodýlem a kelímkem s rozlitou limonádou.
Já jsem si letos ale řekla, že tentokrát budu na koupališti opravdu za hvězdu.
Ne že bych plánovala přijít v nějakém extravagantním modelu nebo se promenádovat kolem bazénu jako celebrita. Bohatě mi stačilo, když jsem si ráno oblékla nové plavky, ve kterých jsem se cítila fakt dobře. Byly takové hezké, letní, a hlavně jsem měla pocit, že mi sluší. Což je u mě docela velká věc, protože většinou strávím před zrcadlem deset minut přemýšlením, jestli vypadám normálně, a dalších dvacet minut se snažím přesvědčit sama sebe, že na tom vlastně vůbec nezáleží.
Tentokrát jsem byla spokojená.
„Ty jo, ty jsou hezký,“ řekla mi kamarádka, když jsme dorazily na koupaliště.
„Já vím,“ odpověděla jsem sebevědomě.
V tu chvíli jsem samozřejmě ještě netušila, že moje plavky mají vlastní názor na to, jak dlouho budu sebevědomá.
Nejdřív všechno probíhalo úplně normálně. Rozložily jsme si deku, namazaly se opalovacím krémem a samozřejmě jsme asi půl hodiny řešily, jestli je voda opravdu studená, nebo jestli se nám jen nechce dovnitř. Nakonec jsme se odhodlaly.
A protože člověk na koupaliště nechodí jen proto, aby stál po kolena ve vodě a vypadal u toho jako vyděšený tučňák, rozhodly jsme se, že si skočíme z nízkého skokánku.
„Jdu první,“ prohlásila jsem.
To byla moje první chyba.
Druhá chyba byla, že jsem se rozhodla skočit stylově.
Třetí chyba byla, že jsem si před skokem nezkontrolovala plavky.
Odrazila jsem se, ve vzduchu jsem udělala něco, co mělo být elegantní otočení, ale ve skutečnosti to připomínalo spíš nekontrolovaný pád člověka, který zakopl o vlastní nohu.
A pak jsem dopadla do vody.
Žbluňk.
Vynořila jsem se a první, co jsem udělala, bylo, že jsem se začala smát. Kamarádka se smála taky. Všechno vypadalo v pohodě.
Tedy asi první dvě sekundy.
Pak jsem si všimla, že něco není v pořádku.
Moje plavky byly… podezřele volné.
Zkontrolovala jsem jednu stranu.
Dobře.
Zkontrolovala jsem druhou.
Hůř.
V tu chvíli mi došlo, že spodní díl mých nových plavek se rozhodl opustit své původní místo.
„Počkej,“ řekla jsem kamarádce.
„Co?“
„Já… myslím, že mi spadly plavky.“
Kamarádka na mě chvíli koukala.
„Cože?“
„Plavky. Spadly.“
Nastalo ticho.
Takové to ticho, které by v normální situaci trvalo asi dvě vteřiny, ale v mojí hlavě trvalo přibližně tři roky.
Naštěstí jsem byla pořád ve vodě. Bohužel voda v bazénu nebyla tak hluboká, jak bych si v tu chvíli přála. Takže zatímco jsem se snažila zachovat si alespoň nějakou důstojnost, zároveň jsem se zoufale snažila najít plavky někde pod sebou.
A přesně v tu chvíli jsem uslyšela smích.
Nejdřív jeden.
Pak druhý.
A potom jsem si uvědomila, že se na mě dívají lidé kolem.
Samozřejmě.
Protože kdyby se člověku stala trapná věc někde v prázdné místnosti, bylo by to jen nepříjemné. Ale když se mu stane trapná věc na veřejnosti, vesmír okamžitě svolá všechny dostupné diváky.
Najednou jsem měla pocit, že se dívá úplně každý.
Paní na lehátku.
Pán s nafukovacím kruhem.
Dvě děti, které vůbec netušily, co se děje, ale podle výrazu jejich tváře poznaly, že se děje něco zajímavého.
A dokonce i plavčík.
V tu chvíli jsem si říkala, že jestli existuje nějaký tajný vchod do jiné dimenze, prosím, ať se otevře právě teď.
Kamarádka se ke mně přiblížila a snažila se mi pomoct.
„Hlavně klid,“ šeptala.
To se jí řekne.
Já jsem v tu chvíli rozhodně klidná nebyla. Spíš jsem měla pocit, že můj mozek vyhlásil stav nouze a všechny jeho části začaly současně křičet: ÚTĚK!
Nakonec jsme se nějak dostaly ke kraji bazénu. Já jsem se snažila co nejrychleji dostat k ručníku a přitom působit, jakože se vůbec nic nestalo.
Což je mimochodem velmi těžké.
Když se snažíte předstírat, že se nic nestalo, obvykle vypadáte, jako že se stalo úplně všechno.
Došla jsem k dece, popadla ručník a okamžitě se do něj zabalila.
„Tak,“ řekla jsem.
Kamarádka se na mě podívala.
„Tak co?“
„Nic. Jsem v pohodě.“
„Ty jo, ty jsi úplně rudá.“
„To je od sluníčka.“
„Máme zataženo.“
„Tak od… vody.“
Kamarádka se rozesmála tak, že málem spadla z lehátka.
Já jsem se nejdřív smála taky. Ale až po chvíli. Protože v první minutě jsem byla přesvědčená, že můj život skončil. Že mě teď všichni poznají. Že si budou ukazovat, až kolem nich projdu. Že někdo určitě všechno natočil a za pět minut budu slavná na internetu.
Druhý den jsem se uklidnila.
Třetí den jsem si uvědomila, že si mě pravděpodobně nikdo nepamatuje.
A o týden později jsem zjistila, že lidé na koupališti mají vlastní problémy. Někdo hledá dítě, někdo peněženku, někomu uplavala nafukovací matrace a někdo si právě polil tričko zmrzlinou.
Svět se prostě nezastavil.
A tak jsem začala přemýšlet, proč se vlastně trapných situací tak bojíme. Proč máme pocit, že když uděláme něco směšného, všichni si to budou pamatovat navždy.
Ve skutečnosti si lidé většinou pamatují hlavně svoje vlastní trapasy.
A když už si někdo pamatuje ten váš, je dost možné, že ho to baví jen proto, že se mu něco podobného stalo taky.
Mně se například od té doby stalo ještě několik dalších věcí, za které bych se nejraději teleportovala na Mars. Zakopla jsem před lidmi. Pozdravila jsem cizího člověka v domnění, že ho znám. Jednou jsem se smála v úplně nevhodnou chvíli a nedokázala přestat. A také jsem jednou sebevědomě zamávala člověku, který ve skutečnosti mával někomu úplně za mnou.
Ale právě tenhle incident s plavkami si budu pamatovat asi nejvíc.
Ne proto, že byl nejhorší.
Ale protože jsem díky němu zjistila, že někdy je nejlepší udělat jedinou věc: přežít prvních pár minut, pořádně se zasmát a jít dál.
A hlavně si příště před skokem zkontrolovat plavky.
Protože léto je krásné.
Slunce svítí, voda je příjemná, zmrzlina chutná skvěle a člověk může zažít spoustu nezapomenutelných chvil.
Jen některé z nich bych si příště raději zapamatovala v trochu oblečenější podobě.
