Článek
Celé léto jsem poslouchala jednu a tu samou větu.
„Hlavně se namaž.“
Máma ji opakovala pokaždé, když jsem vyrážela ven.
Já samozřejmě přikyvovala.
A samozřejmě jsem si myslela, že přehání.
Vždyť jsem přece šla na koupaliště jen na chvilku.
No dobře.
Na celý den.
S kamarádkou Luckou.
A hlavně s nadějí, že tam bude Adam.
Adam byl přesně ten typ kluka, kvůli kterému si člověk ráno desetkrát převlékne plavky, než konečně vybere ty správné.
Před odchodem jsem si pečlivě upravila vlasy.
Vybrala nové plavky.
Vzala lesk na rty.
Opalovací krém jsem sice taky přibalila…
...ale zůstal celou dobu zavřený v tašce.
„Namaž se,“ připomněla mi Lucka, když jsme rozložily deky.
„Za chvíli.“
To je mimochodem jedna z nejnebezpečnějších vět léta.
Za chvíli.
Lehla jsem si na záda.
Sluníčko příjemně hřálo.
Ve sluchátkách hrála oblíbená hudba.
Občas jsem nenápadně zvedla hlavu, jestli někde neuvidím Adama.
A opravdu tam byl.
Hrál s kamarády beach volejbal.
Samozřejmě vypadal, jako by právě vystoupil z reklamy na prázdniny.
„Nekoukej na něj pořád,“ smála se Lucka.
„Já nekoukám.“
„Jasně.“
„Jen kontroluju síť.“
„Síť je na druhé straně.“
Ups.
Po obědě jsem si řekla, že se konečně namažu.
Jenže v tu chvíli Adam sebral míč a zamířil přímo kolem nás.
Opalovací krém musel počkat.
Přece se nebudu mazat zrovna ve chvíli, kdy jde kolem.
To by nevypadalo dost elegantně.
Místo toho jsem se tvářila nenuceně.
Asi tak nenuceně jako surikata na hlídce.
Den utekl neuvěřitelně rychle.
Domů jsem odcházela s pocitem, že jsem krásně opálená.
Večer přišla první sprcha.
A první šok.
„Au!“
Voda bolela.
Tričko bolelo.
Ručník bolel.
Dokonce i vzduch bolel.
Podívala jsem se do zrcadla.
Neviděla jsem opálenou holku.
Viděla jsem rajče.
Velké.
Červené.
Lesklé.
Přísahala bych, že kdyby na mě někdo položil mozzarellu, vznikl by salát.
Máma jen zavrtěla hlavou.
„Říkala jsem ti to.“
Neměla jsem sílu odporovat.
Celou noc jsem spala ve zvláštní poloze, protože dotyk peřiny připomínal středověké mučení.
Druhý den mi Lucka napsala.
„Jdeme zase na koupaliště?“
„Ani náhodou.“
„Proč?“
Poslala jsem jí fotku.
Odepsala jen tři smějící se smajlíky.
To je přesně ta podpora, kterou od nejlepší kamarádky čekáte.
Jenže odpoledne zazvonil telefon.
„Prosím tě,“ začala Lucka.
„Adam se ptal, proč jsi dnes nepřišla.“
Málem mi vypadl mobil z ruky.
„Cože?“
„Normálně se ptal.“
„A cos řekla?“
„Že ses trochu spálila.“
„Trochu?“
„Dobře. Řekla jsem, že svítíš víc než semafor.“
Výborně.
Přesně tak jsem chtěla být popsána.
Za dva dny už jsem se odvážila ven.
Sice jsem byla pořád lehce růžová, ale připadala jsem si použitelná.
Šly jsme s Luckou na zmrzlinu.
A koho jsme potkaly?
Samozřejmě Adama.
„Ahoj,“ usmál se.
„Ahoj.“
„Prý ses spálila.“
Podívala jsem se na Lucku.
Ta se tvářila, že právě objevuje krásy chodníku.
„Trochu.“
Adam se rozesmál.
„Já minulý rok usnul na paddleboardu.“
„A?“
„Probudil jsem se úplně červený. Táta mi týden říkal kečupe.“
Nevěřila jsem vlastním uším.
„Fakt?“
„Jo. A ještě jsem měl na břiše obtisk šňůrky od plavek.“
Rozesmála jsem se tak nahlas, až se otočila paní se psem.
Najednou jsem si připadala mnohem líp.
Ukázalo se totiž, že trapasy nejsou jen moje specialita.
Sedli jsme si všichni na lavičku.
Povídali jsme si skoro hodinu.
Ani jednou neřešil, jak vypadám.
Neřešil, jestli jsem opálená.
Nebo červená.
Nebo růžová.
Řešil jen to, jestli mám ráda pistáciovou zmrzlinu.
Mimochodem nemám.
Ale stejně jsme se tomu dokázali smát dalších deset minut.
Když jsem večer přišla domů, vytáhla jsem opalovací krém z tašky a položila ho na stůl.
Od té doby už nikdy nezůstává zavřený.
Nejen proto, že nechci znovu připomínat přezrálé rajče.
Ale hlavně proto, že jsem pochopila jednu věc.
Většinu času se mnohem víc zabýváme tím, jak vypadáme my sami, než tím, jak vypadají ostatní.
A když už si někdo všimne našeho trapasu, většinou se mu zasměje spolu s námi.
Navíc jsem zjistila ještě jednu důležitou věc.
Opálení možná vydrží pár týdnů.
Ale historka o tom, jak jsem kvůli frajeřině ignorovala opalovací krém a proměnila se v rajče, bude bavit naše kamarády ještě hodně dlouho.
