Článek
Do kempu jsem jela hlavně kvůli klidu.
Žádná škola.
Žádné testy.
Jen koupání, opékání buřtů a dva týdny, kdy budu moct konečně vypnout.
Hned první večer jsem si všimla skupinky starších kluků.
Byli hluční.
Pořád se smáli.
A uprostřed seděl Matěj.
Ten typ kluka, kterého člověk pozná během pěti sekund.
Sebevědomý.
Vtipný.
A moc dobře věděl, že se líbí holkám.
„Na toho zapomeň,“ řekla mi kamarádka Eliška.
„Neboj.“
„Prý každé léto balí jinou.“
„Tak to jsme dva. Já nebalím nikoho.“
Zasmály jsme se a tím to pro mě skončilo.
Aspoň jsem si to myslela.
O dva dny později jsem šla ráno do místního obchodu pro rohlíky.
Když jsem vycházela ven, zaslechla jsem za rohem rozhovor.
„Tak co, už jsi ji oslovil?“
„Ještě ne.“
„Myslel jsem, že jsi říkal, že ji sbalíš.“
„V pohodě. Dej mi tři dny.“
„Takže sázka platí?“
„Jasně.“
Zůstala jsem stát jako přimražená.
Mluvili o mně.
Poznala jsem Matějův hlas úplně jasně.
V tu chvíli jsem měla chuť vrátit se za roh a říct mu, co si o jeho nápadu myslím.
Místo toho jsem odešla.
Celou cestu jsem byla naštvaná.
Takže když mě odpoledne oslovil, byla jsem připravená.
„Ahoj.“
„Ahoj.“
„Nešla bys večer k ohni?“
„Nemůžu.“
„Proč?“
„Musím zalít kaktus.“
Zmateně zamrkal.
„V kempu?“
„Je hodně náročný.“
Otočila jsem se a odešla.
Eliška se smála ještě večer.
„Ty ses na něj ani nepodívala!“
„A proč bych měla?“
Vyprávěla jsem jí, co jsem slyšela.
Přestala se smát.
„To je fakt ubohé.“
Další den mě Matěj zastavil znovu.
„Udělala jsem něco?“
„Já?“
„Připadáš naštvaně.“
„Ne.“
„Tak proč se mnou nemluvíš?“
Usmála jsem se.
„Protože nemám ráda sázky.“
V tu chvíli zbledl.
Úplně.
„Ty o tom víš?“
„Ano.“
„To není…“
„Co není?“
Poprvé za celé léto vypadal opravdu nejistě.
„Byla to hloupost.“
„To teda byla.“
Nechala jsem ho stát.
Myslela jsem, že tím naše konverzace skončila.
Jenže druhý den přišel znovu.
A tentokrát bez frajerského úsměvu.
„Můžu se omluvit?“
Pokrčila jsem rameny.
„Zkus to.“
Sedli jsme si na lavičku.
„Ta sázka vznikla ještě dřív, než jsem tě vůbec poznal.“
Mlčela jsem.
„Kluci si dělali srandu, že se bojím oslovit holku, která se pořád směje.“
„Tak sis řekl, že si ze mě uděláš soutěž?“
Sklopil oči.
„Jo.“
„To není zrovna lichotka.“
„Já vím.“
Chvíli bylo ticho.
Pak pokračoval.
„Jenže pak jsem tě poznal.“
„A?“
„A zjistil jsem, že jsem idiot.“
To bylo asi poprvé, kdy jsem od něj slyšela něco opravdu upřímného.
Od té doby jsme spolu začali normálně mluvit.
Ne flirtovat.
Normálně.
Zjistila jsem, že vůbec není tak namyšlený, jak působil.
Spíš se pořád snažil být za frajera před kamarády.
Jednou jsme hráli volejbal.
Matěj se rozběhl pro míč.
Zakopl o vlastní nohu.
A přistál obličejem přímo v písku.
Celý kemp propukl v smích.
Přišla jsem k němu.
„Žiješ?“
Vyplivl trochu písku.
„Nevím.“
„Myslím, že jsi právě ztratil polovinu důstojnosti.“
„Tu jsem ztratil už s tou sázkou.“
Musela jsem se smát.
Poprvé úplně upřímně.
Poslední večer jsme seděli u ohně.
Matěj si přisedl vedle mě.
„Víš, jak ta sázka dopadla?“
„Nevím.“
„Prohrál jsem.“
„Vážně?“
Přikývl.
„Kluci tvrdí, že jsem tě nesbalil.“
Podívala jsem se na něj.
„A měli pravdu.“
Usmál se.
„Jo.“
Chvíli mlčel.
„Ale víš co? Nakonec mi to vůbec nevadí.“
„Proč?“
„Protože jsem místo výhry získal něco lepšího.“
„Co?“
„Lekci.“
Zasmála jsem se.
„To zní dost dospěle.“
„Asi stárnu.“
„Ve svých sedmnácti?“
„Je to náročný život.“
Když jsme se loučili, objali jsme se.
Nebyl to konec velké letní lásky.
Ani začátek vztahu.
Bylo to prostě rozloučení dvou lidí, kteří se během pár týdnů naučili něco důležitého.
Já pochopila, že první dojem může být pěkně vedle.
A Matěj snad zjistil, že holky nejsou trofeje ani předmět hloupých sázek.
O pár měsíců později mi přišla zpráva.
„Mimochodem… už jsem se přestal sázet.“
Odepsala jsem jen:
„To je asi poprvé, kdy jsi opravdu vyhrál.“
A myslím, že tentokrát jsme se smáli oba úplně stejně.
