Článek
Myslím, že každý člověk má v životě chvíli, kdy by nejraději přestal existovat. Ne navždy. Stačilo by na pár minut zmizet, teleportovat se někam daleko a vrátit se až ve chvíli, kdy si všichni ostatní přestanou pamatovat, co jste právě udělali.
Já jsem svůj takový moment zažila letos v létě.
A všechno to začalo úplně nevinně.
Bylo krásné letní odpoledne a já jsem se s kamarádkou procházela po městě. Měly jsme namířeno na zmrzlinu, což je podle mě jeden z nejlepších plánů, jaký může člověk v létě vymyslet. Venku bylo teplo, svítilo slunce a já měla na sobě svoje oblíbené kraťasy a tričko.
Prostě normální den.
Až do chvíle, kdy jsem na druhé straně ulice zahlédla někoho známého.
„Hele!“ vykřikla jsem.
Kamarádka se lekla.
„Co je?“
„Tam je David!“
David je můj kamarád ze školy. Znám ho už docela dlouho a zrovna jsme se nějakou dobu neviděli, takže jsem měla radost, že ho potkám. Byl navíc docela daleko, ale já jsem si byla naprosto jistá, že je to on.
Stál tam kluk přibližně stejné výšky.
Měl podobné vlasy.
Podobné oblečení.
A byl otočený zády.
To poslední jsem možná měla brát jako varovný signál.
Ale nebrala.
Místo toho jsem se rozhodla, že ho pořádně pozdravím.
A když říkám pořádně, myslím opravdu pořádně.
Ne takové to malé nenápadné mávnutí rukou, kterým člověk naznačí: Ahoj, vidím tě.
Já jsem zvedla ruku vysoko nad hlavu.
A začala mávat.
„DAVIDE!“
Kluk se otočil.
Já jsem se usmála ještě víc.
A mávala dál.
V tu chvíli se na mě podíval.
Já na něj.
On na mě.
Já na něj.
A přesně v ten moment mi mozek oznámil něco, co jsem si rozhodně nepřála slyšet.
Tohle není David.
Nevím, jak dlouho trvalo, než mi to došlo. Možná dvě sekundy. Možná pět. Ale v mé hlavě se odehrál celý film.
Kdo je to?
Proč na něj mávám?
Proč jsem na něj křičela?
Proč se usmívám jako reklama na zubní pastu?
A hlavně…
Proč ještě pořád mávám?
Moje ruka totiž z nějakého důvodu pokračovala v pohybu.
Můj mozek už věděl, že je všechno špatně.
Ale moje ruka zřejmě nedostala žádné informace.
Kluk se nakonec trochu usmál a zamával mi zpátky.
A to bylo ještě horší.
Protože teď už jsme si oba oficiálně zamávali.
Byla jsem v pasti.
Kdybych přestala mávat, vypadalo by to, že jsem si uvědomila svou chybu.
Kdybych pokračovala, vypadalo by to, že jsem se rozhodla navázat přátelství s úplně cizím člověkem.
Zvolila jsem třetí možnost.
Začala jsem předstírat, že mávám někomu za ním.
Ano.
Najednou jsem změnila směr ruky a podívala se přes jeho rameno.
„Jééé,“ řekla jsem nahlas, přestože tam za ním nikdo nebyl.
Kluk se otočil.
Samozřejmě.
Nikdo tam nebyl.
Já jsem se podívala do prázdna.
Pak zpátky na něj.
A v tu chvíli jsem měla pocit, že už se z toho nikdy nedostanu.
Kamarádka vedle mě to celé sledovala.
A smála se.
Nejdřív potichu.
Pak nahlas.
A nakonec se smála tak, že se musela zastavit.
„Ty ses právě snažila zamávat někomu, koho vůbec neznáš,“ řekla.
„Já vím.“
„A ještě jsi na něj křičela David!“
„Já vím.“
„A pak jsi začala mávat někomu za ním!“
„Já vím!“
„Ale nikdo tam nebyl!“
„TO UŽ TAKY VÍM!“
Kluk mezitím odešel.
Já jsem doufala, že odejde co nejrychleji a zároveň doufala, že se už nikdy nevrátí.
Když jsme pokračovaly v cestě, pořád jsem se otáčela, jestli ho náhodou znovu neuvidím.
Protože přesně tak funguje lidský mozek.
Když se člověk bojí, že potká někoho, koho nechce potkat, samozřejmě ho začne všude hledat.
Po pěti minutách jsem měla pocit, že ho vidím úplně všude.
„Tohle není on, že?“ zeptala jsem se.
„Ne.“
„A tamhle?“
„To je paní s nákupní taškou.“
„Aha.“
Začala jsem být paranoidní.
Každý kluk podobné výšky byl najednou potenciální svědek mého největšího životního trapasu.
Když jsme dorazily ke stánku se zmrzlinou, rozhodla jsem se, že na celou situaci zapomenu.
Dala jsem si čokoládovou.
Kamarádka vanilkovou.
A asi tři minuty jsme normálně mluvily.
Pak jsem zvedla oči.
A uviděla Davida.
Skutečného Davida.
Stál asi deset metrů od nás.
„TAM JE!“ vykřikla jsem.
Kamarádka se otočila.
„Kdo?“
„David!“
„Ten opravdový?“
„Ano!“
David si nás všiml a zamával.
Tentokrát jsem si ho pro jistotu prohlédla opravdu důkladně.
Vlasy.
Obličej.
Tričko.
Všechno.
Teprve potom jsem mu zamávala zpátky.
„Ahoj!“ zavolala jsem.
David přišel k nám.
„Čau, kde se tu berete?“
„Jen jsme šly na zmrzlinu.“
„Já taky.“
Všechno bylo úplně normální.
Až do chvíle, kdy se na mě kamarádka podívala tím svým výrazem.
Tím výrazem, který znamenal jediné.
Vzpomíná si.
A já taky.
„Co je?“ zeptal se David.
„Nic,“ řekla jsem rychle.
„Proč se smějete?“
„Ničemu.“
„Vy se něčemu smějete.“
„Ne.“
Kamarádka se nadechla.
„Ona tě před chvílí viděla.“
David se usmál.
„Kde?“
„Tam na ulici.“
„Já jsem tam nebyl.“
„Já vím,“ řekla jsem.
David se na mě podíval.
„Tak koho jsi viděla?“
A bylo to tady.
Musela jsem mu to říct.
Popsala jsem mu celou situaci.
Jak jsem ho uviděla.
Jak jsem na něj mávala.
Jak jsem křičela jeho jméno.
Jak jsem zjistila, že je to úplně cizí kluk.
A jak jsem se pak snažila předstírat, že mávám někomu za ním.
David se smál tak, že málem upustil zmrzlinu.
„Ty jsi fakt nemožná,“ řekl.
„Děkuju.“
„A ten kluk ti zamával?“
„Ano.“
„Takže sis možná našla nového kamaráda.“
„Ne.“
„Nebo nového přítele.“
„Rozhodně ne.“
„Třeba si teď myslí, že jsi do něj zamilovaná.“
„Prosím, přestaň.“
„A možná tě teď hledá.“
„Davide!“
Kamarádka se smála.
Já jsem se snažila tvářit uraženě, ale pravda je, že už jsem se smála taky.
Protože co jiného mi zbývalo?
Když jsem se nad tím později zamyslela, vlastně to nebyla žádná tragédie. Ten kluk mě pravděpodobně nikdy znovu neuvidí. A pokud ano, možná si mě bude pamatovat jako tu divnou holku, která na něj mávala, křičela cizí jméno a potom se snažila přesvědčit sama sebe, že za ním někdo stojí.
Mohlo to být horší.
Mohla jsem třeba zakopnout.
Mohla jsem spadnout do keře.
Mohla jsem na něj začít mluvit.
Vlastně jsem měla docela štěstí.
Od té doby si ale dávám velký pozor, komu mávám. Když někoho zahlédnu v dálce, nejdřív čekám, až se otočí. Pak se snažím zjistit, jestli ho opravdu znám. A teprve potom zvedám ruku.
Je to možná trochu opatrné.
Ale člověk se učí ze svých chyb.
A já jsem se letos v létě naučila jednu velmi důležitou věc:
Když si myslíte, že vidíte kamaráda, nemusí to být kamarád.
Může to být úplně cizí kluk.
A pokud na něj začnete nadšeně mávat, už je v podstatě jedno, co uděláte dál.
Takže moje rada zní: hlavně zachovejte klid.
Nebo ještě lépe – nemávejte.
Protože zatímco vy si říkáte, že jste právě zažili největší trapas svého života, ten cizí kluk si možná doma říká:
„Dneska na mě mávala nějaká holka. Asi jsem fakt hezkej.“
A když už nic jiného, aspoň jsem mu na jeden den zvedla sebevědomí.
Takže vlastně…
Letní trapas s dobrým skutkem.
To zní skoro jako úspěch.
