Článek
Prázdniny jsou nebezpečné.
Ne kvůli slunci.
Ani kvůli komárům.
Největší riziko představuje mobil v ruce člověka, který je zamilovaný.
To jsem zjistila hned na začátku července.
Líbil se mi Marek.
Takový ten kluk, kterému všechno slušelo. Rozcuchané vlasy? Skvělé. Staré tričko? Skvělé. Rozesmátý obličej? Nebezpečně skvělý.
Problém byl v tom, že jsme si zatím napsali asi čtyři zprávy.
Tři z nich byly o domácím úkolu.
Jedna o tom, jestli vím, kdy začíná trénink.
Takže naše romantika byla zatím na úrovni zákaznické podpory.
Kamarádka Aneta ale tvrdila, že musím být odvážnější.
„Napiš mu něco hezkého.“
„Co třeba?“
„Cokoliv.“
To „cokoliv“ se ukázalo jako nejhorší rada historie.
Půl hodiny jsem psala zprávu.
Mazala.
Přepisovala.
Znovu mazala.
Nakonec vzniklo něco jako:
„Musím se přiznat, že se na tebe vždycky těším víc, než bych asi měla. Když tě vidím, mám hned lepší náladu.“
Přečetla jsem si to asi dvacetkrát.
Bylo to sladké.
Možná až moc.
Ale řekla jsem si, že jednou se člověk musí přestat bát.
Klik.
Odesláno.
Usmála jsem se.
Pak jsem se podívala, komu jsem zprávu poslala.
Ne Markovi.
Martinovi.
Rozdíl jedno písmeno.
Rozdíl jednoho obrovského průšvihu.
Martin byl spolužák.
Fajn kluk.
Jenže nikdy jsme spolu neflirtovali.
Nikdy.
Absolutně nikdy.
Seděla jsem na posteli a čekala, až mě trefí meteorit.
Telefon zavibroval.
„Promiň… myslím, že ta zpráva nebyla pro mě.“
To bylo ještě docela milé.
Jenže já místo omluvy zpanikařila.
A napsala:
„Ne, byla.“
ANO.
Místo toho, abych situaci zachránila, jsem ji zapálila benzínem.
Okamžitě jsem chtěla zprávu smazat.
Jenže už byla přečtená.
„Vážně?“
Přišla další odpověď.
Začala jsem hyperventilovat.
Volala jsem Anetě.
„Já umřu.“
„Co se stalo?“
Vysvětlila jsem jí všechno.
Na druhém konci bylo deset vteřin ticho.
Pak se ozval smích.
Takový ten smích, kdy člověk skoro nemůže dýchat.
„Ty ses přiznala špatnému klukovi?“
„Ano.“
„A pak jsi potvrdila, že to bylo schválně?“
„Ano.“
„To už nevymyslí ani scenáristi.“
Měla pravdu.
Večer jsem se konečně odhodlala napsat pravdu.
„Promiň. Bylo to omylem. Chtěla jsem tu zprávu poslat někomu jinému.“
Pět minut nic.
Deset minut nic.
Pak přišla odpověď.
„To mě trochu mrzí. Už jsem si začínal myslet, že mám šanci.“
Cítila jsem se příšerně.
Omluvila jsem se ještě jednou.
Martin ale napsal:
„V pohodě. Aspoň budu mít historku na celý život.“
Myslela jsem, že tím to skončí.
Neskončilo.
O dva dny později jsme se potkali na koupališti.
„Tak co?“ usmál se.
„Ještě žiješ?“
„Jen tak tak.“
„Neboj. Nikomu jsem to neřekl.“
„Fakt?“
„Jsem hodný.“
„Děkuju.“
„Ale budeš mi dlužit zmrzlinu.“
Koupila jsem mu ji.
Seděli jsme na lavičce a smáli se celé situaci.
Ukázalo se, že je mnohem vtipnější, než jsem si kdy myslela.
Povídali jsme si skoro dvě hodiny.
O filmech.
O škole.
O cestování.
A hlavně o všech trapasech, které jsme kdy zažili.
Když jsem večer přišla domů, čekala na mě další zpráva.
Tentokrát od Marka.
„Ahoj. Nešla bys někdy na zmrzlinu?“
Zírala jsem na displej.
Osud má opravdu zvláštní smysl pro humor.
Šla jsem.
Bylo to fajn.
Ale víte co?
Nebyla to žádná velká letní láska.
Po pár týdnech jsme zjistili, že si vlastně nemáme moc co říct.
S Martinem jsme ale zůstali kamarádi.
Dodnes si občas pošleme zprávu.
A pokaždé, když píšu něco důležitého, kontroluju příjemce asi desetkrát.
Protože jsem se naučila jednu zásadní věc.
Největší životní trapasy často začínají jedním nepozorným kliknutím.
A končí tím, že se jim po čase smějete víc než komukoli jinému.
Jen tedy doporučuji jednu maličkost.
Než odešlete romantickou zprávu…
Podívejte se, komu ji vlastně posíláte. Opravdu to může změnit celý příběh.
