Býčí skála: Brána do moravského podsvětí

Je to vchod do Býčí skály, místa tak protikladného, že se vzpírá jednoduchému pochopení. Na jedné straně je to Národní přírodní rezervace, pulzující životem. Hostí na 950 druhů motýlů, vzácné prskavce výbušné a v jejích temných síních zimují tisíce netopýrů. Společně s Rudickým propadáním tvoří druhý nejdelší jeskynní systém v České republice, jehož chodby se vinou v délce přes 18 kilometrů pod zemí.

Na straně druhé je to místo opředené temnou aurou, která jako by prosakovala přímo ze skály. Pověsti, předávané po generace, vyprávějí o fantomových průvodech, které za temných nocí vycházejí z jeskyně, aby se za úsvitu vrátily zpět do jejích hlubin. Mluví se o nevysvětlitelných světlech a nářcích, které se ozývají z prázdných chodeb. Citlivější jedinci popisují silnou negativní energii, která je tak intenzivní, že je nutí zastavit a odrazuje je od vstupu. Tvrdí, že tato energie pramení ze dvou ohnisek – jednoho hluboko v útrobách jeskyně a druhého ve skalním okně nad vchodem – a nese v sobě ozvěnu zoufalství a beznaděje dávno zemřelých.

Největší záhadou je však samotné jméno. Býčí skála se tak jmenovala dávno předtím, než zde archeologové učinili objev, který otřásl Evropou. Legendy, staré možná až do 17. století, hovoří o ohnivém či bílém býkovi, který jeskyni obýval. Nález bronzové sošky býčka v roce 1869 tak nevytvořil mýtus, ale potvrdil ho. Byla to ohromující shoda okolností, která proměnila obyčejnou jeskyni v místo, kde se dávná mytologie a moderní věda střetly v dramatickém a děsivém objetí.

Příběh moderního odhalení Býčí skály je neoddělitelně spjat s postavou MUDr. Jindřicha Wankela (1821–1897). Nebyl to jen lékař z blanenských železáren, ale renesanční člověk 19. století – nadšený speleolog, paleontolog a archeolog, dnes právem nazývaný „otec moravské archeologie“. Jeho zvědavost probudily náhodné nálezy dělníků, kteří v Předsíni jeskyně těžili písek a nacházeli přitom úlomky kostí a keramiky.

V říjnu roku 1872, s finanční podporou knížete Jana II. z Lichtenštejna, zahájil Wankel systematický výzkum, který měl navždy změnit pohled na evropský pravěk. Jeho postup odhaloval vrstvu po vrstvě jako temnou divadelní hru. Pod svrchním pískem a štěrkem narazil na vrstvu masivních vápencových balvanů, které sem zjevně nanosila lidská ruka. Jejich spodní strana byla ožehnuta žárem, což naznačovalo, že byly položeny na ještě doutnající ohniště. Pod nimi se rozprostírala až půl metru silná vrstva popela a dřevěného uhlí. A v ní ležela scéna naprosté hrůzy.

Z popela se postupně vynořovaly ostatky více než čtyřiceti lidských koster. Většinou patřily mladým ženám a dětem, jejichž těla byla brutálně zohavena. Některým chyběly hlavy, jiným údy. Na kamenné desce, kterou Wankel okamžitě interpretoval jako oltář, ležely dvě useknuté ženské paže, stále ozdobené nádhernými bronzovými náramky a zlatými prsteny. Vedle nich ležela polovina lidské lebky, rozťatá jediným mocným úderem. Po jeskyni byly rozmetány rozsekané kusy koňských těl. V centru tohoto masakru, na zbytcích honosného vozu s bronzovým kováním, spočívala ohořelá kostra muže – velmože, jehož pohřeb to vše měl způsobit.

Wankel, ovlivněn dobovými znalostmi a romantickým duchem, neváhal. Ve svém nálezu spatřil barbarský pohřební rituál, podobný těm, které popisoval Hérodotos u Skytů. Představil si mocného halštatského náčelníka, kterého na onen svět v ohnivém a krvavém spektáklu následovaly jeho ženy, čeleď i koně. Tato dramatická vize, později zvěčněná slavným malířem Zdeňkem Burianem, se stala na více než sto let synonymem pro Býčí skálu. Byla to tak silná a ucelená představa, že zastínila i některé nesrovnalosti, které moderní věda později odhalila. Například se ukázalo, že slavné useknuté ruce na oltáři pravděpodobně patřily neznámému nebožtíkovi z 19. století, nikoli halštatské oběti. Wankel tak nevědomky stvořil druhý mýtus Býčí skály – moderní archeologickou legendu, která byla stejně podmanivá jako ta stará, pohanská.

Kromě hrůzostrašného lidského dramatu vydala Býčí skála poklad, který patří k nejvýznamnějším nálezům z doby halštatské v celé Evropě. Kolekce byla tak rozsáhlá a cenná, že ji Wankel nakonec prodal Přírodovědeckému muzeu ve Vídni (Naturhistorisches Museum Wien), kde je dodnes uložena a vystavena.

Nejznámějším artefaktem je bezesporu bronzový býček. Nalezen byl již v roce 1869 bratranci Felklovými, uložený v hliněné nádobě a zasypaný spáleným prosem, což samo o sobě svědčí o rituálním uložení. Soška vysoká 11,3 cm je mistrovským dílem. Její tělo zdobí železné trojúhelníkové intarzie na čele a plecích, připomínající symboly egyptského kultu býka Ápida. Oční důlky byly původně prázdné, pravděpodobně vyplněné skleněnými vložkami, které by sošce dodávaly živý pohled. Původ tohoto unikátu je hledán až ve východním Středomoří, což dokládá neuvěřitelný dosah obchodních styků tehdejších moravských elit.

Dalším ohromujícím objevem byly pozůstatky šesti ceremoniálních čtyřkolových vozů, identifikované podle bohatého bronzového a železného kování. Tento počet představuje polovinu všech vozů tohoto typu nalezených v Evropě z daného období. Býčí skála tedy nebyla jen lokálním pohřebištěm, ale centrem kontinentálního významu.

O postavení zde pohřbených elit svědčí i osobní výbava. Byly nalezeny zlaté diadémy, stovky bronzových náramků, spon, jehlic a opasků sestavených z tisíců drobných kroužků. Tisíce skleněných a jantarových korálků jsou přímým důkazem napojení na Jantarovou stezku a další dálkové obchodní trasy, které spojovaly Moravu s Baltem i Středomořím.

Snad nejzáhadnějším prvkem celé skládačky je objev plně vybavené kovářské dílny v zadní části Předsíně. Nebyla to jen primitivní výheň; byla to technologicky vyspělá dílna, kde se vyráběly zbraně a další předměty. O mistrovství zdejších kovářů svědčí nález unikátního železného prstenu, který byl tak dokonale vykován z měkké oceli, že ho Wankel považoval za nejstarší železný odlitek na světě.

Spojení svatyně, pohřebiště, dílny a překladiště luxusního zboží na jednom místě je naprosto výjimečné. Naznačuje to, že v halštatské společnosti neexistovala ostrá hranice mezi posvátným, technologickým a ekonomickým. Kovář mohl být zároveň šamanem, jehož schopnost přeměnit kámen v kov byla vnímána jako magie. Elity pohřbené v Býčí skále tak mohly svou moc odvozovat právě z kontroly nad touto posvátnou výrobou a distribucí cenných kovových artefaktů.

Nálezy z Býčí skály spadají do starší doby železné, konkrétně do období halštatské kultury (cca 750–450 př. n. l.). Lidé, kteří zde zanechali své stopy, patřili k tzv. horákovské kultuře, jež je považována za přímé předchůdce historických Keltů. Byli to proto-Keltové, kteří na Moravě budovali základy budoucí keltské civilizace.

Wankelova dramatická teorie o velmožově pohřbu však nezůstala bez odezvy. Během následujícího století se objevila řada alternativních hypotéz, které se snažily záhadu vysvětlit racionálněji. Každá z nich odrážela vědecké trendy své doby.

Století dohadů tak nepřineslo jasnou odpověď. Každá teorie měla svá slabá místa a nedokázala vysvětlit všechny protikladné aspekty nálezu. Býčí skála zůstávala jednou z největších záhad evropské archeologie, místem, kde se střetávaly důkazy o sofistikovaném rituálu, extrémním násilí a vyspělém řemesle. Tato neschopnost najít jednotné vysvětlení byla nejlepším důkazem toho, jak výjimečné a komplexní toto místo ve skutečnosti je.

Na počátku 21. století se do Býčí skály vrátili archeologové, tentokrát vyzbrojeni technologiemi, o kterých se Wankelovi ani nesnilo. Tým vedený Martinem Golcem z Univerzity Palackého v Olomouci zahájil revizní výzkum, jehož cílem nebylo hledat nové poklady, ale pomocí metod jako je analýza půdní DNA, mikroskopická analýza organických zbytků a přesné radiokarbonové datování odhalit, co se v jeskyni skutečně stalo. Jejich zjištění přepsala dějiny.

První a nejdůležitější objev byl, že nešlo o jednorázovou událost. Datování ostatků a předmětů ukázalo, že pohřby v jeskyni probíhaly po dlouhou dobu, přibližně 125 let, v období mezi lety 575 až 450 př. n. l.. Býčí skála tedy nebyla místem jediného pohřbu, ale dlouhodobě fungující svatyní, centrálním pohřebištěm několika generací halštatské elity.

Druhý převratný poznatek se týkal Wankelova „žároviště“. Detailní analýza tmavé vrstvy neodhalila stopy po masivním hoření. Černá barva nebyla způsobena popelem, ale přirozeným rozkladem organické hmoty ve vlhkém, anaerobním prostředí. Těla tedy nebyla spálena, ale uložena do propracovaných dřevo-kamenných pohřebních komor, kde byla ponechána tlení. Místo „žároviště“ to bylo spíše „hnilobiště“. Tyto komory se po čase zřítily a vytvořily chaotickou scénu, kterou Wankel odkryl.

Třetím klíčovým zjištěním byla role vody. Svatyně byla záměrně umístěna v aktivním záplavovém korytu Jedovnického potoka. Pohřební komory byly pravidelně zaplavovány při povodních. Tato praxe, v evropském kontextu naprosto unikátní, svědčí o vysoce sofistikovaném náboženském systému. Voda byla vnímána jako očistný prvek, brána do podsvětí, která smývala hříchy pozemského života a převáděla duše zemřelých na onen svět.

Moderní věda tak nahradila Wankelovu vizi barbarského masakru obrazem komplexního, multifunkčního posvátného prostoru – „kamenného domu“ s různými zónami pro pohřební rituály, řemeslnou výrobu a ukládání darů podzemním božstvům.

Zatímco se archeologové soustředí na Předsíň, Býčí skála je mnohem víc než jen historické naleziště. Je to živý, neustále se měnící a nebezpečný podzemní svět, který dodnes láká moderní dobrodruhy – speleology. Jejich práce je klíčová pro pochopení skutečného rozsahu a charakteru jeskyně.

Průzkum je extrémně náročný. Jeskyňáři se potýkají s neustálou teplotou kolem 9°C, téměř stoprocentní vlhkostí, úzkými průlezy a především s nebezpečnými zatopenými úseky, takzvanými sifony. Právě překonání Šenkova sifonu v roce 1920 vedlo k objevu zcela nové, rozsáhlé části jeskyně, známé jako Nová Býčí skála.

Během 20. století se speleologové a potápěči posouvali stále hlouběji do nitra systému. V 80. letech objevili části Prolomená a Proplavaná skála a v roce 1992 se jim konečně podařilo prokázat propojení s Rudickým propadáním, čímž potvrdili existenci jednoho obrovského podzemního komplexu. Objevy přitom neustávají. Relativně nedávno, v roce 2014, se podařilo objevit zcela novou, 100 metrů dlouhou chodbu s nádhernou krápníkovou výzdobou, pojmenovanou Kočárová chodba. To dokazuje, že Býčí skála ještě zdaleka nevydala všechna svá tajemství.

Práce speleologů dodává příběhu Býčí skály další rozměr. Zatímco archeologie hledí do minulosti, speleologie je dobrodružstvím v přítomnosti. Připomíná nám, že Býčí skála není jen statický památník, ale divoká a mocná přírodní síla. Jak říká archeolog Martin Golec, který s jeskyňáři úzce spolupracuje, pobyt v jeskyni je transformativní zážitek: „Jeskyně vás nikdy nenechá takovou, jakou jste byla před vstupem“.

Po 150 letech intenzivního vědeckého bádání víme o Býčí skále nesrovnatelně více než Jindřich Wankel. Přesto její mystická aura neslábne. Legendy o nářcích a přízračných světlech žijí dál a pocit neklidu u jejího vchodu přetrvává. Zdá se, že vědecké vysvětlení nedokáže plně vytěsnit hluboce zakořeněný pocit, že toto místo je výjimečné.

Možná je to proto, že nová vědecká interpretace je ve své podstatě stejně fascinující a mysteriózní jako Wankelova romantická vize. Představa sofistikované kultury, která po generace pohřbívala své vůdce v temných, vodou zalitých komorách, aby zajistila očistu jejich duší na cestě do podsvětí, je neméně působivá než příběh o krvavé oběti.

Býčí skála zůstává místem, kde se stírají hranice – mezi životem a smrtí, vědou a mýtem, známým a nepoznatelným. Je to brána do moravského podsvětí, která stále střeží svá tajemství. Její největší kulturní hodnotou, jak trefně poznamenal Martin Golec, je právě ono „tajemno“. A jakmile jednou Býčí skála polapí vaši představivost, už vás nikdy nepustí.