Býčí skála – obřady, krev a tajemství minulosti

V jejím středu zeje temný otvor, brána do podsvětí, která po tisíciletí přitahuje i děsí. Je to Býčí skála, místo, kde se protínají světy živých a mrtvých, kde se ozvěny prastarých rituálů mísí s chladným dechem podzemí. Není to jen jeskyně; je to archiv nejtemnějších tajemství evropského pravěku, místo posvátné úcty i nepředstavitelné krutosti.

Její jméno je starší než jakýkoli psaný záznam. Dávno předtím, než archeologové odhalili její tajemství, si lidé z okolních vsí šeptali legendy o ohnivém či bílém býkovi, který jeskyni obývá, střeží poklady a zjevuje se v noci, aby obdaroval novorozené chlapce nadlidskou silou. Tento prastarý mýtus, předávaný z generace na generaci, se ukázal být víc než jen pouhou pověstí. Byl předzvěstí objevu, který v 19. století otřásl vědeckým světem a navždy spojil Býčí skálu s obrazem krve, ohně a obětí. Příběh Býčí skály je tak paradoxem – je to místo, kde byly nalezeny jedny z nejbohatších a nejkrásnějších artefaktů doby železné, a zároveň scéna hrůzy, která dodnes nedává spát historikům, archeologům ani hledačům záhad.

Píše se rok 1872. Moravským krasem, tehdy nazývaným Moravské Švýcarsko, se nese jméno doktora Jindřicha Wankela, blanenského lékaře a nadšeného badatele, dnes právem zvaného „otec moravské archeologie“. Již několik let ho Býčí skála nenechává klidným. Dělníci, kteří v jejím vstupním portálu, zvaném Předsíň, těžili písek a štěrk, opakovaně naráželi na úlomky kostí, keramiky a podivné bronzové plíšky. Impulsem k rozhodujícímu kroku se stal náhodný nález z roku 1869, kdy dva studenti v jeskyni objevili v keramické nádobě se zuhelnatělým zrním dokonale zpracovanou sošku bronzového býčka. Pro Wankela to bylo potvrzení, že se pod nánosy skrývá něco výjimečného.

S finanční podporou knížete Jana II. z Lichtenštejna zahájil systematický výzkum Předsíně. To, co odkryl, předčilo i ty nejdivočejší představy. Pod vrstvou vápencových balvanů a naplavenin narazil na mohutnou, až půl metru silnou spálenou vrstvu plnou popela a dřevěného uhlí. Z tohoto pravěkého popela se postupně začal vynořovat obraz naprosté hrůzy. Wankel a jeho tým odkrývali kosterní pozůstatky více než čtyřiceti lidí, převážně mladých žen a dětí. Mnohé z koster nesly stopy brutálního násilí – některým chyběly hlavy, jiným ruce či nohy.

U jedné ze stěn jeskyně Wankel popsal kamenné dláždění, které interpretoval jako oltář. Na něm ležely dvě useknuté ženské ruce, ozdobené bronzovými náramky a zlatými prsteny, a vedle nich polovina lidské lebky, zřejmě používaná jako rituální číše. Hlouběji v jeskyni, v centru spáleniště, odkryl zbytky honosného čtyřkolového vozu s bronzovým kováním a u něj kostru staršího muže, kterého označil za ústřední postavu celé scény – mocného halštatského velmože.

Wankel, ovlivněn romantickým duchem 19. století a spisy antického historika Hérodota, neváhal. S „jistou dávkou obrazotvornosti“, jak později poznamenali jeho kritici, zrekonstruoval události z 5. století př. n. l. jako jediný, hrůzný akt. Podle jeho teorie byl mrtvý velmož přivezen na voze do jeskyně, kde pro něj byla připravena pohřební hranice. Spolu s ním však ozbrojenci přivlekli do podzemní svatyně celý jeho doprovod: čtyřicet mladých žen, služebnictvo a koně. Zatímco hranice s tělem vládce vzplála, v šerém a děsivém přítmí jeskyně se odehrál krvavý masakr. Ženy a služebníci byli brutálně povražděni, aby svého pána následovali do říše mrtvých. Koně byli rozsekáni na kusy a jejich údy rozmetány po prostoru. Nakonec byla celá scéna zasypána obilím a vchod do jeskyně zavalen kamením.

Tato interpretace, připomínající barbarské pohřební rituály skytských králů, jak je popsal Hérodotos, se stala senzací. Wankelův příběh o velkolepém a zároveň děsivém pohřbu se zapsal do učebnic a jeho vizi navždy zvěčnil slavný obraz Zdeňka Buriana. Wankel tak nevědomky stvořil mýtus, který na více než sto let definoval Býčí skálu jako synonymum pro pravěké lidské oběti.

Zatímco Wankelova interpretace událostí byla dramatická, nalezené předměty samy o sobě vyprávěly příběh o nevídaném bohatství, moci a kulturních stycích, které sahaly napříč celou Evropou. Býčí skála nebyla jen místem smrti, ale především centrem, kde se soustředila tehdejší elita.

Samotná soška býčka, která stála na počátku velkého objevu, je mistrovským dílem. Je odlitá z bronzu, přičemž na čele, hřbetě a bocích nese intarzie ze železa – tehdy vzácného a magického kovu. Oční důlky byly původně vyplněny skleněnými korálky, které mu dodávaly živý výraz. Jeho původ je dodnes záhadou; odborníci se domnívají, že nepochází z místní produkce, ale byl dovezen z velké dálky, snad z oblasti východního Středomoří nebo dokonce z Egypta. Býk byl v dávných kulturách univerzálním symbolem síly, plodnosti a božské moci. Jeho uložení v nádobě se spáleným obilím bylo zjevně rituálním aktem, obětinou, která měla zajistit prosperitu a spojení s chthonickými, podzemními božstvy.

Nejvýraznějším dokladem o postavení lidí pohřbených v Býčí skále jsou pozůstatky nejméně šesti čtyřkolových obřadních vozů. To je naprosto bezprecedentní koncentrace na jediném místě v celé halštatské Evropě. Tyto vozy nebyly určeny pro běžnou přepravu, ale jednalo se o luxusní, bronzem a železem okované statusové symboly, které sloužily k přepravě těl nejvýše postavených jedinců na jejich poslední cestě. Zpracování některých z nich je natolik podobné vozům nalezeným v knížecím hrobě v německém Hochdorfu, že archeologové předpokládají, že pocházejí ze stejné mistrovské dílny. To dokazuje, že elita z Býčí skály byla součástí propojené evropské aristokracie, která sdílela stejné symboly moci a stejné pohřební zvyklosti.

V jeskyni se našla také bohatá vojenská výbava: železné meče, sekery a unikátní bronzová přilba italského typu. Ještě pozoruhodnější je však objev improvizované kovářské dílny přímo v posvátném prostoru jeskyně. Kovářství bylo v pravěku považováno za magickou činnost, při níž se z kamene (rudy) rodil kov. Přítomnost kovárny naznačuje, že zbraně a rituální předměty mohly být vyráběny nebo dokončovány přímo na tomto posvátném místě, čímž získávaly nadpřirozenou moc.

Tisíce nalezených skleněných a jantarových perel svědčí o rozsáhlých obchodních stycích. Jantar putoval na Moravu po stovky kilometrů dlouhých stezkách od Baltského moře, zatímco některé typy skleněných perel mají svůj původ možná až v Egyptě. Spolu se zlatými šperky, jako jsou diadémy a náramky, tyto předměty dokládají, že Býčí skála byla centrem, které ovládalo dálkový obchod a akumulovalo obrovské bohatství, pravděpodobně právě díky kontrole obchodních tras.

Srovnání s jinými velkými nalezišti té doby ukazuje jedinečnost Býčí skály. Zatímco v západní Evropě elity stavěly monumentální hrobky (mohyly) v otevřené krajině, moravská aristokracie si zvolila přírodní, temnou a děsivou jeskyni – bránu do podsvětí. To naznačuje odlišný, možná starobylejší a více s přírodními silami spjatý systém víry.

Wankelova dramatická vize dominovala pohledu na Býčí skálu po celé století. Moderní archeologie, vyzbrojená novými metodami, však začala tento jednoduchý příběh o masakru zpochybňovat a nahrazovat mnohem složitějším a fascinujícím obrazem.

Současný výzkum, vedený archeologem Martinem Golcem, ukazuje, že Býčí skála nebyla dějištěm jediné události, ale fungovala jako ústřední duchovní centrum a pohřebiště elit po dobu přibližně 125 až 150 let, zhruba mezi lety 575 a 450 př. n. l.. Předsíň nebyla chaotickou jamou smrti, ale organizovaným posvátným prostorem, „kamenným domem“, kde se odehrávaly opakované rituály. Nedávné objevy masivních vrstev dřevěného uhlí vedly k teorii, že v jeskyni stály mohutné dřevěné pohřební komory, do nichž byli zesnulí ukládáni na svých vozech, podobně jako v knížecích mohylách.

I pohled na samotné „oběti“ se změnil. Místo jednorázově povražděného doprovodu dnes vědci vnímají čtyřicet koster jako kumulativní pohřebiště, kde byli v průběhu desetiletí ukládáni různí lidé – členové elity, jejich rodiny a možná i služebnictvo v rámci složitých pohřebních obřadů. Antropologické analýzy navíc zpochybnily některé z Wankelových nejhrůznějších popisů; například údajně úmyslně useknuté ruce na oltáři mohly být výsledkem přirozeného rozpadu těl nebo jiných rituálních praktik, které nebyly nutně tak brutální, jak si představoval.

Do příběhu Býčí skály neodmyslitelně patří i Wankelův vnuk, slavný badatel Karel Absolon. Často však dochází k omylu. Absolonův hlavní přínos se netýkal slavného halštatského pohřbu, ale mnohem starší historie jeskyně. Jeho výzkumy ve 30. letech 20. století v hlubších částech jeskyně, v tzv. Jižní odbočce, odhalily významné sídliště z doby kamenné. Prokázal, že jeskyně byla dlouhodobě osídlena lovci sobů a koní magdalénienské kultury před zhruba 15 000 lety. Našli zde ohniště, dílnu na výrobu kamenných nástrojů a dokonce i možné stopy po nejstarším jeskynním umění na našem území. Absolon tak dokázal, že Býčí skála byla pro lidi magickým a důležitým místem tisíce let před příchodem halštatských knížat.

Věda sice přepsala původní příběh, ale neodčarovala Býčí skálu úplně. Právě naopak. Mezery v našem poznání a přetrvávající aura násilí a tajemství vytvořily úrodnou půdu pro legendy a novodobé záhady. Býčí skála je dnes jedním z nejvyhledávanějších míst pro hledače paranormálních jevů v České republice.

Lidé, kteří se odváží vstoupit do jejího chladného nitra, často mluví o nevysvětlitelných zážitcích. Z hlubin se prý ozývá nářek, zpěv nebo zoufalé výkřiky. V absolutní tmě se údajně objevují přízračná světla a za temných nocí z jeskyně vycházejí fantomové průvody, které se za úsvitu vracejí zpět do podzemí. Mnoho citlivých jedinců popisuje silný, tísnivý pocit a vlnu negativní energie, která je tak intenzivní, že jim brání v postupu hlouběji do jeskyně.

Tyto moderní zážitky jsou fascinujícím způsobem propojeny s historií místa. Wankelův příběh o masakru vytvořil silné psychologické očekávání. Návštěvníci přicházejí s vědomím, že stojí na místě dávné tragédie, a toto vědomí může snadno zbarvit jejich vnímání. Šepot větru se mění v nářek obětí, hra světel a stínů v přízraky. Esoterické teorie hovoří o tom, že extrémní násilí a utrpení zanechávají v místě psychický otisk či „zbytkovou energii“. V tomto smyslu jsou moderní lovci duchů a dávní halštatští kněží spojeni stejnou nití – vnímají Býčí skálu jako místo s mimořádnou, nadpřirozenou mocí.

Býčí skála tak zůstává živoucí záhadou. Je to místo s mnoha tvářemi: prastaré útočiště lovců z doby ledové, velkolepá svatyně a pohřebiště evropské elity doby železné, dějiště Wankelova romantického dramatu a strašidelný cíl moderních dobrodruhů.

Vědecké poznání nám nabídlo komplexnější a pravděpodobnější příběh, než byl ten původní. Místo jediné krvavé noci vidíme století opakovaných rituálů, pohřbů a obřadů, které odrážely složitý duchovní svět našich předků. Přesto ani chladná logika vědy nedokáže zcela vymazat viscerální hrůzu, která člověka jímá při pomyšlení na čtyřicet mrtvých těl ležících v popelu, obklopených zlatem a bronzem.

Právě v tomto napětí mezi racionálním poznáním a prvotním děsem spočívá trvalá fascinace Býčí skály. Je to místo, kde se hranice mezi minulostí a přítomností, mezi světem živých a říší mrtvých, zdá být nebezpečně tenká. Zůstává bránou do podsvětí, která se nikdy zcela nezavřela a jejíž ozvěny obřadů, krve a tajemství k nám promlouvají i po dva a půl tisíci letech.