Článek
Dnes ráno se v mnoha českých domácnostech nevstávalo jen do školy. Vstávalo se do jednoho z těch dnů, které si rodiny dlouho pamatují. Na stole leží dvě propisky, někde průkazka, někde láhev s pitím, někde poslední tiché opakování vyjmenovaných slov nebo rovnic. A vedle toho všeho visí ve vzduchu něco, co v žádném oficiálním manuálu nenajdete: napětí. To zvláštní ticho, kdy se dospělí snaží tvářit klidně, ale sami vědí, že dnešek je pro jejich dítě víc než jen obyčejný školní den.
Na papíře to celé vypadá přehledně. Dva testy. Jasná pravidla. Dané termíny. Všechno se tváří jako férově nastavený systém, který má ověřit, co se dítě za základní školu naučilo. Jenže realita je méně čistá a mnohem lidštější. Přijímačky už dávno nejsou jen zkouškou z matematiky a češtiny. Jsou i zkouškou rodinného zázemí, psychické odolnosti, schopnosti zvládat tlak a někdy i toho, jestli měl doma vůbec kdo vytvořit klid na přípravu.
Letos do prvního kola přijímacího řízení podalo přihlášku 156 409 uchazečů a celkem bylo podáno 425 279 přihlášek. Jen do čtyřletých oborů podalo přihlášky 130 377 uchazečů a k jednotné přijímací zkoušce u těchto oborů jde 96 482 z nich.
To už není okrajová událost, která se týká jen školských expertů a několika tisíc ambiciózních rodin. To je obrovský společenský moment, který každé jaro znovu ukazuje, jak moc jsme si zvykli převádět dětskou budoucnost do bodů, pořadí a tabulek. A také jak ochotně přijímáme představu, že právě ve čtrnácti nebo patnácti letech je třeba rychle, přesně a definitivně roztřídit, kdo „na to má“ a kdo ne.
Na tom je něco hluboce nefér. Ne proto, že by se děti neměly zkoušet. Nějaký způsob výběru samozřejmě existovat musí. Ale protože jsme z přijímaček udělali symbol mnohem větší, než jaký by ve skutečnosti měly mít. Místo aby šlo o jeden z kroků na vzdělávací cestě, tváříme se, jako by šlo téměř o rozsudek. Když to vyjde, úleva. Když ne, pocit selhání. A mezi tím dítě, které si z celé situace často neodnáší zkušenost s učením, ale hlavně zkušenost s tlakem.
Je zvláštní, jak často se v debatách o přijímačkách mluví o výkonu a jak málo o psychice. Přitom právě nervozita dnes ráno sedí v tisících kuchyní vedle snídaně. Dospělí uklidňují děti větami, kterým sami úplně nevěří: „O nic nejde.“ „Když to nevyjde, nic se neděje.“ Jenže všichni vědí, že o něco jde. Ne nutně o celý život, jak se někdy dramaticky říká, ale určitě o pocit hodnoty, o srovnávání se spolužáky, o atmosféru doma, o to, jak dítě samo sebe začne vidět.
A pak je tu ještě jedna věc, o které se nemluví dost nahlas: přijímačky nejsou pro všechny děti stejná disciplína. Jeden deváťák má doma klid, podporu, zaplacené doučování a rodiče, kteří vědí, jak systém funguje. Druhý má doma chaos, napětí, směnný provoz, starosti, které se do přijímacích statistik nikdy nepropsaly a ani nepropisují. Oba pak sedí nad stejným testem a my tomu říkáme rovná soutěž. Formálně možná ano. Lidsky sotva.
I samotný Cermat letos u projektu „Přijímačky nanečisto“ výslovně uvedl, že jeho cílem je umožnit žákům vyzkoušet si atmosféru zkoušky a snížit stres uchazečů. Do projektu se přihlásilo přes 2400 základních škol a výsledky do systému vložilo 1328 škol za 41 014 žáků.
To je mimochodem velmi výmluvný detail. Když i instituce, která celý systém organizuje, otevřeně počítá se stresem jako s klíčovou součástí přijímaček, je zřejmé, že nejde jen o čisté ověřování znalostí. Přijímačky jsou dnes i psychologická událost. A možná bychom si to měli konečně přiznat bez obalu. Největším předmětem dnešního testování totiž není jen český jazyk nebo matematika. Je jím schopnost dítěte ustát dospělý tlak.
To ale není výtka proti dětem. Ani proti učitelům. A vlastně ani proti samotným rodičům, kteří se jen snaží svým dětem pomoci, jak nejlépe umějí. Je to výtka proti atmosféře, kterou jsme kolem toho všeho vybudovali. Proti tomu, jak samozřejmě přijímáme, že deváťák má na jaře fungovat trochu jako manažer krizového projektu: podat přihlášky, zvolit priority, trénovat na čas, přepočítávat šance, nezkolabovat a ideálně se ještě tvářit, že je to normální součást dospívání.
Není.
Normální by bylo, kdyby škola byla místem rozvoje a hledání směru, ne továrnou na brzké třídění sebevědomí. Normální by bylo, kdyby přechod na střední školu nebyl pro tolik rodin obdobím téměř existenčního napětí. Normální by bylo, kdyby jedna zkouška neznamenala tak výrazný zásah do toho, jak dítě samo sebe vnímá.
A tak by možná dnešní den měl být i malou připomínkou pro nás dospělé. Že dítě, které ráno odchází na přijímačky, není projekt. Není investice. Není položka v rodinné ambici. Je to člověk ve vývoji. Člověk, který nemusí být definován jedním testem, jedním výsledkem ani jedním dubnovým ránem.
Přijímačky proběhnou, body se sečtou, pořadí se zveřejní a život půjde dál. Jen by bylo dobré, aby s ním neodešel i kus dětského klidu, který jsme z něho jako společnost udělali příliš drahé zboží.
Zdroje a inspirace:
Cermat – informace k jednotné přijímací zkoušce 2026: termíny, časové limity testů a způsob započítání lepšího výsledku.
MŠMT – tisková zpráva k počtům uchazečů a přihlášek v 1. kole přijímacího řízení na střední školy pro rok 2026.
Cermat – Přijímačky nanečisto 2026, včetně vysvětlení cíle projektu a zmínky o snaze snížit stres uchazečů.
Český rozhlas iROZHLAS – dnešní shrnutí začátku přijímacích zkoušek na čtyřleté obory a organizace termínů.
