Dnešní přijímačky nejsou jen testem dětí. Jsou i testem státu, který pořád neumí nabídnout klid

Dnes si tisíce deváťáků znovu sedly do lavic a psaly přijímačky. Pro někoho je to druhý pokus, pro jiného šance opravit první dojem, pro rodiče další den, kdy se doma mluví tišeji než obvykle. V takových chvílích se často říká, že děti si mají hlavně věřit a podat co nejlepší výkon. To zní rozumně. Jenže české přijímačky už dávno nejsou jen testem dětí. Jsou i testem celého systému.

Na papíře vypadá všechno přehledně. Dva termíny, dva testy, započítává se lepší výsledek. Letos ministerstvo znovu připomíná, že u každého testu se bere ten lepší z obou pokusů, což je správně. Jenže klid to do rodin stejně nepřináší. Když je kolem přijímaček takové napětí, není to jen kvůli matematice a češtině. Je to kvůli pocitu, že i velmi slušný výkon nemusí stačit tam, kde je dlouhodobě přetlak.

Letos se do prvního kola hlásilo přes 156 tisíc uchazečů a celková kapacita všech středních škol pro první kolo je podle dat zhruba 163 tisíc míst. Na první pohled by se mohlo zdát, že problém vlastně neexistuje. Jenže právě to je na české debatě nejvíc zrádné. Nejde jen o to, jestli se dítě „někam“ dostane. Jde o to, kam se dostane, jak daleko to bude, jaký obor opravdu chtělo a jestli rodina nebude mít pocit, že o budoucnosti rozhodl spíš přetlak než schopnosti.

To je důvod, proč jsou dnešní přijímačky pro tolik rodičů i dětí emocionálně tak vyčerpávající. Systém sice většinu uchazečů nakonec někam umístí, ale to ještě neznamená, že probíhá v klidu, spravedlivě a bez zbytečných ztrát. Už loňská data ministerstva ukázala, že v prvním kole se na střední školu dostalo 92,9 procenta uchazečů z devátých tříd, ale na obor první priority bylo přijato jen 68,8 procenta. Po prvním a druhém kole se sice dostalo na střední 98,6 procenta deváťáků, jenže rozdíl mezi „mám školu“ a „mám školu, kterou jsem opravdu chtěl“ je pro čtrnáctiletého člověka i jeho rodinu obrovský.

Ještě výmluvnější jsou rozdíly mezi obory. Na čtyřletá gymnázia bylo loni přijato 62,3 procenta uchazečů, na lycea přibližně 32 procent. To je přesně ten moment, kdy se přijímačky přestávají jevit jako neutrální měření znalostí a začínají působit jako směs ambicí, regionálních možností a omezené nabídky. Dítě pak často neprohrává proto, že by něco nezvládlo. Prohrává proto, že se v jednom místě a čase sešlo příliš mnoho podobně připravených dětí na příliš malý počet míst.

A tady by měl začít opravdový veřejný rozhovor. Ne každý musí studovat gymnázium a ne každé lyceum je automaticky lepší než odborná škola. Ale pokud roste zájem o všeobecnější vzdělávání a stát to ví dopředu, neměl by každý duben jen sledovat, jak rodiny znovu procházejí stejným stresem. Měl by umět reagovat dřív než ve chvíli, kdy děti sedí nad testem a rodiče počítají body z neoficiálních řešení.

Letošní přijímačky navíc ukazují ještě jednu věc. České školství umí být procedurálně přesné, ale lidsky často neobratné. Umí vypsat termíny, zveřejnit metodiky a dodat výsledky do systému. Hůř už umí vytvořit prostředí, ve kterém by rodiče neměli pocit, že rozhodující roli hraje nervozita, pořadí priorit a kapacitní loterie. Ano, i letos budou mnozí říkat, že kdo se dobře připravil, ten nemá problém. Jenže to je jen část pravdy. Druhá část zní, že kvalita přípravy sama o sobě nestačí tam, kde je převis dlouhodobě vyšší, než by zdravý systém měl připustit.

Dnešní den proto není jen o testových sešitech. Je i o otázce, jestli chceme dál předstírat, že české přijímačky jsou čistě soutěží znalostí. Nejsou. Jsou to i přijímačky do reality, ve které dítě velmi brzy zjišťuje, že nestačí být šikovné. Musí mít ještě trochu štěstí, správně zvolenou strategii a ideálně i bydliště v místě, kde nabídka škol nepokulhává za poptávkou.

A možná právě to je na tom všem nejnepříjemnější. Ne že děti musí něco umět. To je v pořádku. Ale že už ve čtrnácti letech narážejí na svět, který jim velmi rychle vysvětluje, že výkon je jen část příběhu. A že o zbytku často rozhodují okolnosti, které samy ovlivnit nemohou.

Zdroje informací a inspirace: