Elektromobilita jako luxus pro vyvolené? Proč na zelenou politiku doplatí řidiči běžných ojetin?

Zatímco evropské metropole a korporátní flotily plynule přecházejí na nejnovější modely elektromobilů, na českých silnicích a v menších městech panuje zcela jiná realita. Osobní automobil zde není vnímán jako ekologické prohlášení nebo technologická hračka, ale jako absolutní nutnost k zajištění základních životních potřeb. Dojíždění do práce, rozvoz dětí do škol, nákupy nebo návštěvy lékaře v regionech, kde veřejná doprava funguje jen v omezené míře, dělají z auta nepostradatelného člena rodiny.

Evropská unie směřuje k dekarbonizaci dopravy s cílem dosáhnout klimatické neutrality. Hlavním nástrojem tohoto přechodu je plánovaný zákaz prodeje nových osobních aut s emisemi CO2 od roku 2035. I když se tento krok na papíře může jevit jako zlomový a nezbytný pro ochranu klimatu, jeho praktická implementace začíná odhalovat hluboký společenský problém. Zelená transformace se totiž neúměrně prodraží těm, kteří si moderní technologie zkrátka nemohou dovolit.

Tento článek se nezaměřuje na popírání klimatických změn. Zabývá se objektivními socioekonomickými dopady, které současná podoba legislativy přináší. Prohlubující se propast mezi majetnější vrstvou, která bez problémů dosáhne na dotované bezemisní vozy, a střední či nižší třídou, jež je závislá na udržování starších spalovacích motorů, je reálným rizikem pro ekonomickou stabilitu řady domácností.

Od roku 2035 nebude na trzích Evropské unie možné zaregistrovat nový osobní nebo lehký užitkový automobil, který by produkoval emise oxidu uhličitého. V praxi to znamená faktický konec prodeje klasických benzinových a naftových motorů i hybridů v showroomech. Výjimka, kterou si vymínilo Německo a několik dalších států, se týká pouze vozů poháněných takzvanými syntetickými palivy.

Syntetická paliva jsou vyráběna z vodíku a zachyceného CO2. Problémem je však jejich obrovská energetická náročnost a s tím spojená předpokládaná koncová cena. E-paliva tak s největší pravděpodobností poslouží k udržení v provozu sportovních nebo historických vozidel majetnějších vrstev obyvatelstva. Rozhodně nebudou záchranou pro průměrného motoristu.

Ještě dříve zasáhne trh emisní norma Euro 7, která začne platit na konci roku 2026 a počátkem roku 2027. Ačkoliv byla její finální podoba u osobních aut nakonec zmírněna a limity znečišťujících látek z výfuku zůstanou na úrovni normy Euro 6, přináší nové přísné povinnosti. Patří sem měření emisí z otěru brzd a pneumatik nebo požadavky na minimální životnost trakčních baterií u elektromobilů. Každá nová regulace znamená nutnost obrovských investic ze strany výrobců, což se nevyhnutelně promítne do koncových cen i těch nejobyčejnějších malých aut.

Zatímco zákaz v roce 2035 se týká pouze nových vozů, mnohem bezprostřednější a plošnější dopad bude mít zavedení systému obchodování s emisemi pro budovy a silniční dopravu, známého jako ETS2. Tento systém by měl začít fungovat v roce 2027. Distributoři pohonných hmot budou muset nakupovat povolenky za emise CO2, které se uvolní spálením jimi prodaného paliva.

Tyto dodatečné náklady dodavatelé automaticky přenesou na koncové zákazníky. Evropská unie se zavázala využít mechanismy k tomu, aby cena povolenky nepřekročila 45 eur za tunu CO2. I při této hodnotě to znamená zdražení jednoho litru benzinu či nafty minimálně o 2,50 až 3 koruny.

Ekonomičtí analytici ovšem dlouhodobě varují, že skutečná cena povolenky na volném trhu může být podstatně vyšší, což by mohlo znamenat nárůst ceny paliva i o více než 5 korun za litr. Pro rodinu, která ročně najede 15 000 kilometrů, to představuje dodatečné výdaje v řádech tisíců korun ročně. Toto legislativní prodražování provozu spalovacích motorů má za cíl motivovat řidiče k přechodu na bezemisní alternativy. Tato logika ovšem funguje pouze tehdy, pokud je alternativa finančně dostupná.

Průměrné stáří osobního automobilu v České republice dávno přesáhlo hranici 16 let. Tento statistický údaj jasně ukazuje, jaká auta reálně tvoří páteř české osobní dopravy. Pro mnoho lidí představuje ideál dostupného motorismu poctivý, mechanicky odolný vůz bez přemíry složité elektroniky.

Vezměme si jako ukázkový příklad starší praktické rodinné auto, jakým je velmi populární Škoda Roomster s atmosférickým benzinovým motorem o objemu 1.6 litru. Takové auto nepředstavuje společenský status, ale čistou funkčnost. Jeho údržba je relativně levná, náhradní díly z druhovýroby jsou dostupné a průměrný mechanik dokáže většinu servisních úkonů provést za zlomek ceny autorizovaného servisu. Podobným případem individuální dostupné mobility pro jednu osobu jsou starší skútry s objemem 125 ccm vybavené jednoduchým karburátorem, které tisícům lidí slouží k levnému letnímu dojíždění.

Tito řidiči si svá vozidla neudržují proto, že by tvrdošíjně odmítali inovace. Udržují si je proto, že systém jim nedává jinou ekonomicky smysluplnou volbu. Každé plošné zvýšení cen paliv útočí přímo na samotný základ jejich mobility. Nutit majitele patnáctiletého rodinného vozu, aby si vzal úvěr na elektromobil v hodnotě milionu korun, hraničí s naprostou odtržeností od reality.

Nejčastějším argumentem pro rychlý přechod je tvrzení, že se na trhu ojetin brzy objeví dostatek dostupných bezemisních vozů. Ekonomická i technická realita je ale mnohem složitější.

Nový elektromobil s dojezdem dostatečným pro bezpečné absolvování rodinného výletu v zimních měsících se pohybuje v cenových hladinách, které jsou pro běžného zaměstnance nedosažitelné. Cenová parita u vozů nižší střední třídy zatím nenastala.

Trh s ojetými elektromobily pak skrývá obrovské riziko, které u spalovacích motorů neexistuje: degradaci trakční baterie. Zatímco u starého spalovacího auta znamená fatální závada výměnu motoru za pár desítek tisíc korun, výměna degradovaného akumulátoru u elektromobilu po záruce často převyšuje zůstatkovou hodnotu celého vozu. Běžný občan kupující ojetinu s omezeným rozpočtem takové riziko jednoduše nemůže podstoupit.

Klíčovým faktorem je také infrastruktura. Pro majitele rodinného domu s fotovoltaikou dává elektromobil obrovský smysl. Pokud ale občan žije v bytovém domě na sídlišti a musí spoléhat na veřejné rychlonabíjecí stanice, cena za ujetý kilometr se kvůli komerčním tarifům snadno vyrovná jízdě na dražší benzin. Elektromobilita tak paradoxně nahrává těm, kteří již disponují nemovitým majetkem.

Pokud legislativa naběhne ve schváleném formátu, dopady na obyčejné lidi budou zcela hmatatelné v několika základních rovinách:

Přechod na čistší formu dopravy je objektivní technologickou i ekologickou výzvou. Nelze ho však provést způsobem, který z nezávislého motorismu udělá výsadu bohatších vrstev, zatímco pro všechny ostatní se stane neúnosnou zátěží. Kombinace zákazu prodeje spalovacích motorů od roku 2035, implementace normy Euro 7 a zavedení emisních povolenek pro silniční dopravu vytvoří tlak, na který není většina společnosti finančně připravena.

Běžní řidiči, kteří spoléhají na dostupná auta s jednoduchou údržbou, nepotřebují spasit svět novou technologií. Potřebují ráno včas odvézt děti do školy a spolehlivě se dostat na směnu do zaměstnání. Pokud evropská politika nezačne vnímat tvrdou ekonomickou realitu střední a nižší třídy, hrozí jí rozsáhlý společenský odpor. Skutečně udržitelná ochrana klimatu totiž nesmí být vykoupena obětováním základní životní úrovně běžných občanů.

Tento článek vychází z informací dostupných v době jeho publikace. Pokud dojde ke změně legislativy nebo zveřejnění nových údajů, mohou se některé informace změnit.