Enigma Lovětín: Pátrání po přízraku vesnice, která nikdy nezmizela

Jeden takový příběh, šeptaný na internetových fórech a v koutech venkovských hospod, vypráví o Lovětínu – zmizelé obci, kterou prý pohltilo vojenské tajemství a jejíž osud je navždy spojen s podzemními komplexy a utajovanými experimenty z dob studené války. Je to příběh, který láká k pátrání, k odhalení zapomenuté pravdy. A tak začalo naše vyšetřování. Cíl byl prostý: zmapovat historii a tragický zánik Lovětína.

Pátrání po zmizelé obci obvykle začíná ve starých archivech, na historických mapách a v databázích zaniklých sídel. Právě zde jsme však narazili na první, zásadní anomálii. V obsáhlých archivech projektu Zanikléobce.cz, který pečlivě dokumentuje osudy stovek vesnic a osad smazaných z mapy České republiky, jméno Lovětín chybí. Žádný záznam o vysídlení, demolici či zřízení vojenského prostoru. Žádná stopa po katastrofě.

Tento objev okamžitě proměnil směr celého pátrání. Ústřední otázka už nezněla: „Co se stalo s Lovětínem?“, ale spíše: „Proč vůbec existuje příběh o jeho zániku?“. Ukázalo se, že záhada Lovětína není záhadou kartografie, ale psychologie a folkloru. Není to příběh o zmizelé vesnici, ale o tom, jak se rodí mýtus a jak si kolektivní paměť regionu ukládá své strachy do tiché a nenápadné krajiny.

Abychom pochopili mýtus, musíme nejprve poznat realitu. A realita Lovětína je pevně ukotvena v čase i prostoru. Mapy jej ukazují jako malebnou vesnici, součást městyse Batelov, schoulenou v údolí Českomoravské vrchoviny. Jeho historie není příběhem náhlého konce, ale klidné kontinuity.

První zmínky o této lokalitě jsou staré téměř osm století. Historické prameny hovoří o takzvaném „Lovětínském újezdu“ již k roku 1227, kdy jej držel bítovský kastelán Petr. Samotná vesnice, tehdy zvaná Lowotin či Lowyetyn, je písemně doložena v roce 1360. Její jméno se v průběhu staletí jen mírně měnilo, ale její existence zůstala nepřerušena.

Důkazy této kontinuity jsou doslova vytesány do kamene a rozesety po celé vsi a jejím okolí. Na návsi stojí kaple Povýšení svatého Kříže z roku 1845, vedle ní litinový kříž z roku 1856. Při staré cestě k Batelovu bdí raně barokní kamenná boží muka s letopočtem 1683 a nápisem, který připomíná jejich zakladatele, Martina Havczka. Další, o něco mladší boží muka z roku 1743, stojí jako tichý svědek na kopci v lese. To nejsou relikvie ztraceného místa; jsou to pulzující body živé komunity.

Stejně tak život v obci nikdy neustal. Sčítání lidu z roku 1930 zde zaznamenalo 255 obyvatel ve 49 domech. V roce 1923 byl založen Sbor dobrovolných hasičů, jehož vznik dodnes připomíná lípa zasazená na návsi. A komunita žije dál. Až do roku 2013 zde fungovala hospoda a pořádaly se tradiční „Lovětínské lávky“. V roce 2018, u příležitosti stého výročí vzniku Československa, občané Lovětína společně zasadili strom republiky.

Právě tato klidná, téměř idylická historie je klíčem k pochopení celé záhady. Lovětín postrádá dramatické dějinné zvraty – velké bitvy, průmyslové revoluce či slavné rodáky. Jeho dějiny jsou kronikou poklidného venkovského života. A právě tato absence vlastního silného příběhu z něj učinila dokonalé „prázdné plátno“. Místa s dominantní vlastní historií, jako Jihlava se svým stříbrem nebo Telč se svou renesanční slávou, jsou vůči projekci cizích mýtů odolnější. Ticho Lovětína však vytvořilo narativní vakuum, které si přímo říkalo o zaplnění dramatičtějšími, temnějšími příběhy z okolí.

Představa zmizelé vesnice není na Vysočině ani v České republice žádnou fantazií. Je to hluboká a skutečná historická jizva. Za posledních sto let byly z mapy vymazány stovky sídel, a to z několika jasně definovaných důvodů.

Když porovnáme tyto reálné příčiny zániku s případem Lovětína, nesrovnalost je do očí bijící. Lovětín se nenachází v žádném bývalém ani současném vojenském prostoru, v jeho okolí neprobíhala rozsáhlá těžba, nebyl zaplaven přehradou a leží daleko od jakéhokoli hraničního pásma. Mýtus o jeho zániku se tak rozpadá při prvním kontaktu s historickými fakty.

Jak se tedy mohla zrodit fáma o tajných vojenských experimentech? Odpověď opět neleží v Lovětíně samotném, ale v jeho bezprostředním okolí. Přestože neexistuje jediný přímý důkaz o jakékoli vojenské činnosti v obci, celý region Jihlavy byl po více než sto let významným vojenským centrem, jehož přítomnost vrhala na krajinu dlouhý a neproniknutelný stín.

Jihlava hostila kasárna již za Rakouska-Uherska, včetně unikátně dochované vojenské šatlavy (vězení) z 19. století. Tento vojenský charakter města se ještě zintenzivnil během studené války. V Jihlavě sídlily významné útvary Československé lidové armády (ČSLA), jako byl VÚ 3276 v Žižkových kasárnách, kde sloužily tisíce vojáků základní služby. Vzpomínky pamětníků a diskuzní fóra veteránů vykreslují obraz masivní, neustálé a pro civilní obyvatelstvo často neprůhledné vojenské mašinérie.

Tato skrytá vojenská krajina měla i své fyzické, byť nenápadné, projevy. V polích v okolí Jihlavy dodnes stojí železobetonové pozorovatelny, jako je ta u Sasova. Tyto malé, polozapuštěné objekty jsou hmatatelným důkazem skryté vojenské infrastruktury a dokonalým palivem pro lidskou představivost. Co dalšího mohlo být skryto pod zemí nebo v hlubokých lesích?

Vzniká tak logický řetězec. Velká a tajemná vojenská síla operuje v blízkosti malé, klidné komunity. Činnost této síly je pro veřejnost nečitelná, což přirozeně plodí dohady a spekulace. Zatímco fyzická existence kasáren je známá, plný rozsah jejich aktivit zůstává skryt. A právě tehdy dochází k psychologickému jevu, který lze nazvat „narativní projekcí“. Kolektivní úzkost a nejistota spojená s reálnou vojenskou přítomností v Jihlavě se nepřipisuje známým a viditelným kasárnám, ale je přenesena, promítnuta na blízké „prázdné plátno“ – na tichou krajinu kolem Lovětína. Ten se tak stává symbolickým dějištěm tajných operací, které se musely odehrávat někde v okolí.

Podobný mechanismus funguje i v případě pověstí o tajných bunkrech a tunelech pod Lovětínem. I zde se mýtus opírá o velmi reálný a fascinující základ, který se však nachází o několik kilometrů dál.

Vysočina je doslova proděravěna historií. Podzemí Jihlavy je druhým největším historickým podzemním komplexem v České republice. Labyrint chodeb o celkové délce 25 kilometrů se táhne v několika patrech pod celým historickým centrem. Tyto chodby nevznikly jako stříbrné doly, jak se dříve myslelo, ale propojením středověkých sklepů ražených od 13. století, které sloužily ke skladování piva, potravin a řemeslných výrobků. Během druhé světové války byly části podzemí upraveny na protiletecké kryty. A aby toho nebylo málo, jihlavské podzemí má i svou vlastní moderní záhadu – takzvanou „svítící chodbu“, jejíž stěny po nasvícení zelenkavě světélkují, což je jev, který se dosud nepodařilo plně vysvětlit.

Jen o kousek dál, v Telči, se pod náměstím Zachariáše z Hradce a částí zámeckého areálu rovněž nachází spletitý systém propojených středověkých sklepů. A aby byl obraz kompletní, v Jihlavě existuje i skutečný kryt civilní obrany ze 70. let, relikt paranoidní atmosféry studené války, který přímo spojuje téma podzemních prostor s vojenským tajemstvím.

Proslulost a skutečná tajemnost jihlavského a telčského podzemí vytváří v regionu silný „narativní vzorec“. V kolektivním povědomí je zakotvena myšlenka, že „zde, pod našima nohama, leží obrovské, staré a tajné chodby“. Když se pak objeví záhada, jako je údajný zánik Lovětína, tento existující vzorec nabídne hotové vysvětlení: „Možná nezmizel jen tak. Možná je napojen na nějaký skrytý podzemní systém, stejně jako v Jihlavě.“ Fáma o tunelech pod Lovětínem tak není originálním výmyslem, ale spíše rozšířením dominantní regionální pravdy; je to vypůjčení si historického faktu, který má dodat důvěryhodnost místní fikci.

Poslední díl skládačky je možná ten nejméně nápadný, ale o to výmluvnější. Při procházení sbírek pověstí a legend z Vysočiny narazíme na pozoruhodný fakt: Lovětín na této mytologické mapě prakticky neexistuje. Zatímco okolní místa jsou opředena bohatými příběhy – o zlém rytíři na hradě Roštejn, o čertech a přízracích v Jihlavě, o kruté panně Miladě na Dívčím kameni či o zakopaných švédských pokladech  – Lovětín mlčí.

Toto „mytologické vakuum“ je nesmírně důležité. Tradiční folklor často sloužil k vysvětlení přírodních jevů nebo historických traumat, jako byla třicetiletá válka. Lovětín tuto vrstvu starých příběhů postrádá. A právě proto se ve 20. století stal úrodnou půdou pro zrod mýtu moderního. Tento nový mýtus už nevypráví o rytířích a vodnících, ale o soudobých úzkostech: o státním tajemství, o moci armády a o skrytých technologiích. Strachy studené války si potřebovaly najít své místo v krajině, fyzické dějiště, ke kterému by se mohly upnout. A Lovětín, tichý a bez vlastních starých legend, byl ideálním kandidátem.

Naše pátrání po zmizelé obci dospělo ke svému konci, avšak s naprosto nečekaným výsledkem. Lovětín není fyzicky zaniklá vesnice. Příběh o jeho zániku je složený mýtus, dílo moderního folkloru, sestavené z nesourodých, ale velmi reálných prvků historie Vysočiny.

Tento mýtus stojí na třech pevných pilířích:

Lovětín se stal nevědomým úložištěm pro nejhlasitější strachy a nejhlubší tajemství celého regionu. Jeho skutečný příběh není o konci, ale o proměně v legendu. Enigma Lovětína se nenachází ve starých archivech ani na tajných vojenských mapách. Je ukryta v krajině lidské představivosti, která neustále hledá způsoby, jak zaplnit tichá místa příběhy.