Hlas z minulosti: Pátrání po elektronických hlasech v kutnohorské kostnici

V srdci českých zemí, v Sedlci u Kutné Hory, stojí památka, která se vymyká běžnému chápání. Není to jen kostel, ale hluboká a znepokojivá meditace o smrtelnosti. Pod hřbitovním kostelem Všech svatých se nachází kostnice, jejíž výzdoba je téměř výhradně tvořena lidskými ostatky. Lustry sestavené z každé kosti lidského těla visí ze stropu, mohutné pyramidy lebek a kostí střeží rohy kaple a erb rodu Schwarzenberků, detailně vyvedený z lidských pozůstatků, připomíná aristokratické patrony tohoto morbidního umění. Toto místo, kde odpočívají ostatky přibližně 60 000 jedinců, je víc než jen turistická atrakce; je to hmatatelné memento mori, památník obětem morových ran a husitských válek, které formovaly dějiny regionu.

Právě v tichu této makabrózní svatyně, mezi němými svědky minulosti, se zrodila jedna z nejzajímavějších kapitol české záhadologie. V 80. a 90. letech 20. století, v době hlubokých společenských a politických proměn, se kutnohorská kostnice stala ohniskem zájmu malé skupiny místních nadšenců. Jejich cílem nebylo studovat kosti, ale naslouchat ozvěnám – zachytit hlasy těch, jejichž tělesné schránky tvořily výzdobu kaple. Vyzbrojeni magnetofony a citlivými mikrofony se pokoušeli zaznamenat to, co je ve světě známo jako fenomén elektronického hlasu, neboli EVP (Electronic Voice Phenomena). Tento fenomén vychází z přesvědčení, že duchové či jiné netělesné entity mohou zanechat své hlasy na nahrávacích zařízeních, často jako šepot skrytý ve statickém šumu.

Tento článek se vydává po stopách těchto experimentů. Prozkoumáme globální historii fenoménu EVP, od jeho náhodného objevu až po systematický výzkum. Ponoříme se do specifického kulturního a historického kontextu Československa na sklonku komunistické éry a v bouřlivých počátcích svobody, kdy se zájem o paranormální jevy setkal s nově nabytou možností veřejného bádání. Nakonec se zaměříme na samotnou Kutnou Horu a pokusíme se zrekonstruovat, co se v kostnici mohlo odehrávat, a zvážíme jak spiritistické interpretace, tak racionální vědecká vysvětlení. Je možné, že technologie dokáže zachytit ozvěnu minulosti, nebo je šepot, který slyšíme v šumu, jen ozvěnou našich vlastních tužeb a strachů?

Myšlenka, že by technologie mohla sloužit jako most mezi světem živých a mrtvých, je téměř stejně stará jako samotná technologie záznamu. Dříve než se fenomén elektronického hlasu stal předmětem systematického zájmu, objevovaly se sporadické pokusy o využití vědeckých přístrojů pro komunikaci se záhrobím.

Mezi prvními, kdo se systematicky pokusil zaznamenat hlasy zesnulých, byl americký fotograf Attila von Szalay. Již v roce 1941 začal používat na zakázku vyrobený přístroj skládající se z mikrofonu a nahrávacího zařízení během spiritistických seancí. Von Szalay tvrdil, že na svých nahrávkách objevil množství zvuků a hlasů, které nebyly během samotného nahrávání slyšitelné. Některé z těchto záznamů pořídil dokonce v prázdných místnostech a byl přesvědčen, že se jedná o hlasy duchů. Jeho práce, kterou později rozvíjel ve spolupráci s Raymondem Baylessem, byla publikována v roce 1959 a předznamenala budoucí směřování výzkumu.

Skutečný zrod moderního fenoménu EVP je však spojen se jménem Friedricha Jürgensona, švédského malíře, operního pěvce a filmaře ruského původu. V červnu 1959 si Jürgenson na svůj kotoučový magnetofon nahrával v přírodě zpěv pěnkav. Když si později záznam přehrával, s úžasem zjistil, že kromě ptačího zpěvu slyší v pozadí i lidské hlasy. Jeden z nich, který promlouval norsky, diskutoval o nočním zpěvu ptáků. Zpočátku se domníval, že omylem zachytil rádiové vysílání, ale brzy nato zažil událost, která změnila jeho život. Na jedné z nahrávek jasně slyšel hlas své zesnulé matky, jak ho oslovuje jeho dětskou přezdívkou „Friedel“. Tento hluboce osobní a emocionální zážitek ho přesvědčil, že se nejedná o technickou chybu, ale o skutečný kontakt se světem zesnulých. Jürgenson, jako umělec citlivý na zvukové nuance, se následně plně ponořil do výzkumu a pořídil tisíce nahrávek, na nichž, jak věřil, promlouvají nejen jeho blízcí, ale i historické postavy.

Jürgensonova práce zaujala lotyšského psychologa Dr. Konstantina Raudiveho, který působil na univerzitě ve švédské Uppsale. Raudive přistoupil k fenoménu s akademickou důsledností a proměnil ho z náhodného objevování v systematický výzkum. Během let provedl desítky tisíc nahrávacích sezení a shromáždil archiv více než 100 000 zvukových fragmentů, které považoval za hlasy „lidí bez těla“. Tyto hlasy, často jen útržky slov či krátké fráze v různých jazycích, se staly tak charakteristickými pro jeho práci, že se fenoménu začalo přezdívat „Raudivovy hlasy“.

Raudive tvrdil, že některé z jeho nahrávek byly podrobeny laboratorním testům, které potvrdily přítomnost identifikovatelných a zřetelných slov. V roce 1968 vydal v němčině svou klíčovou knihu Unhörbares wird hörbar (Neslyšitelné se stává slyšitelným), která byla v roce 1971 přeložena do angličtiny pod názvem Breakthrough: An Amazing Experiment in Electronic Communication with the Dead. Tato publikace představila fenomén EVP široké mezinárodní veřejnosti a stala se základním textem pro všechny budoucí badatele.

V 70. a 80. letech se zájem o EVP rozšířil do celého světa. Ve Spojených státech se klíčovou postavou stala Sarah Estep, která v roce 1982 založila Americkou asociaci pro fenomén elektronického hlasu (AA-EVP), neziskovou organizaci s cílem zkoumat tento jev a standardizovat nahrávací metody. Současně se vyvíjela i technologie. Zatímco první badatelé používali kotoučové magnetofony, později je nahradily kazetové rekordéry a nakonec přenosné digitální záznamníky.

Zajímavým aspektem, který přetrval napříč technologickými změnami, je důraz na přítomnost „nosného zvuku“ neboli šumu. Badatelé zjistili, že hlasy se nejčastěji objevují ve statickém šumu rádia naladěného na prázdnou frekvenci, v šumu tekoucí vody nebo v přirozeném šumu prostředí. Tento poznatek vedl k paradoxní praxi, kdy se pro nahrávání často upřednostňovaly přístroje s nižší zvukovou kvalitou, které produkovaly více vlastního šumu. Zdálo se, že právě v tomto náhodném zvukovém chaosu nacházejí neviditelné entity materiál, z něhož mohou formovat svá sdělení.

Zatímco se fenomén EVP v 70. a 80. letech šířil západním světem, Československo žilo v informační a kulturní izolaci za železnou oponou. Témata jako parapsychologie byla oficiálním materialistickým režimem potlačována a považována za buržoazní pověry. Zájem o nadpřirozeno však nikdy zcela nevymizel; pouze se přesunul do soukromé sféry, do malých kroužků a mezi jednotlivce, kteří potají studovali dostupnou, často samizdatovou literaturu.

Zájem o komunikaci se záhrobím měl v českých zemích hluboké kořeny. Již od 70. let 19. století se zde, zejména v severních a východních Čechách, šířil spiritismus jako silné lidové hnutí s téměř náboženským charakterem. V první polovině 20. století pak na tuto tradici navázali badatelé, kteří se snažili o vědečtější přístup. Nejvýznamnější z nich byl Břetislav Kafka, sochař a řezbář, který se stal jedním ze zakladatelů české parapsychologie (tehdy nazývané psychotronika). Ve svých knihách, jako jsou Nové základy experimentální psychologie, popsal rozsáhlé experimenty s hypnózou a mimosmyslovým vnímáním. Ačkoli se Kafka přímo nezabýval elektronickým záznamem hlasů, jeho práce udržovala při životě myšlenku, že lidská psychika a realita samotná skrývají netušené možnosti.

V druhé polovině 20. století se ústřední postavou českého záhadologického bádání stal Ing. Ivan Mackerle. Vystudovaný strojní inženýr a konstruktér automobilů v sobě spojoval technickou preciznost s celoživotní vášní pro nevysvětlitelné jevy. Zatímco mezinárodně proslul svými expedicemi za kryptozoologickými záhadami, jako byl mongolský písečný červ Olgoj chorchoj, v domácím prostředí se soustředil na zkoumání údajně strašidelných hradů a dalších míst s paranormální pověstí. Mackerle přistupoval k záhadám s metodikou badatele a dokumentaristy, čímž dodával celému oboru punc serióznosti, který inspiroval mnoho amatérských následovníků. Jeho přednášky a články, které se šířily v 80. letech, udržovaly plamen zájmu v době, kdy byla tato témata na okraji společnosti.

Pád komunistického režimu v roce 1989 znamenal pro českou společnost nejen politickou a ekonomickou transformaci, ale i explozi informací a kulturních vlivů ze Západu. S nově nabytou svobodou slova a tisku se na pulty knihkupectví a novinových stánků dostala témata, která byla dříve tabu. Tento vývoj je klíčový pro pochopení, proč se zájem o EVP v Česku zintenzivnil právě v 90. letech.

Vznikly specializované časopisy, které se staly platformou pro komunitu záhadologů. Zásadní roli sehrál měsíčník Fantastická fakta, založený v roce 1997, v jehož redakční radě působil i Ivan Mackerle. Tyto publikace seznamovaly českou veřejnost s globálními paranormálními fenomény, včetně EVP, a přinášely překlady zahraničních článků i zprávy o domácích výzkumech. Tím se vytvořilo prostředí, v němž mohli lokální badatelé, jako byli ti v Kutné Hoře, nalézt inspiraci, metodické návody a pocit sounáležitosti.

Načasování údajných kutnohorských experimentů, které spadá do období 80. a 90. let, tak není náhodné. Odráží přechod od tichého, soukromého bádání v posledních letech totality k otevřenému a komunitně podporovanému zájmu v nové demokratické éře. Politická změna se stala katalyzátorem, který umožnil, aby se šepot, dříve slyšitelný jen v uzavřených kruzích, rozlehl do širšího veřejného prostoru.

Žádné jiné místo v České republice nerezonuje s tématem smrti a pomíjivosti tak silně jako sedlecká kostnice. Není proto divu, že se stala přirozeným magnetem pro ty, kdo se snažili navázat kontakt se světem zesnulých. Její jedinečná atmosféra a historie ji předurčily k tomu, aby se stala jevištěm pro české experimenty s fenoménem elektronického hlasu.

Síla Sedlce jako místa pro paranormální výzkum nespočívá jen v ohromujícím počtu lidských ostatků. Její genius loci, duch místa, je utvářen staletími historie a víry. Podle legendy přivezl opat cisterciáckého kláštera ve 13. století hrst hlíny z Božího hrobu v Jeruzalémě a rozprášil ji po místním hřbitově. Hřbitov se tak stal „Svatým polem“ a jedním z nejžádanějších pohřebišť ve střední Evropě. Jeho kapacita byla tragicky naplněna během morové epidemie v roce 1318, kdy zde bylo pohřbeno na 30 000 lidí, a o sto let později, kdy přibylo dalších 10 000 obětí husitských válek.

Když byl na konci 15. století hřbitov zrušen, exhumované kosti byly uloženy ve spodní kapli kostela. Poloslepý mnich je v roce 1511 seskládal do velkých pyramid. Současnou uměleckou podobu vtiskl kostnici na počátku 18. století geniální architekt Jan Blažej Santini-Aichel a dílo dokončil v roce 1870 řezbář František Rint, který z kostí vytvořil již zmíněné lustry, erby a další dekorace. Toto vědomé přetvoření lidských ostatků v umění je aktem, který nutí k zamyšlení nad smrtí, a zároveň vytváří prostředí s nesmírným emocionálním a psychologickým nábojem.

Přestože se o experimentech s EVP v Kutné Hoře často mluví v záhadologických kruzích, konkrétní, ověřitelné primární zdroje – jako jsou původní nahrávky, deníky badatelů nebo publikované zprávy z té doby – jsou dnes prakticky nedohledatelné. Musíme se tedy spolehnout na rekonstrukci toho, co se pravděpodobně odehrávalo, na základě standardních metod používaných v té době.

Lze si představit malou skupinu místních nadšenců, inspirovaných články v časopisech jako Fantastická fakta a postavou Ivana Mackerleho. Po setmění, možná se svolením, možná tajně, vstupují do ticha kostnice. S sebou mají jednoduchý přenosný kazetový magnetofon – tehdy nejdostupnější technologii. V chladném, vlhkém vzduchu kaple, obklopeni tisíci lebek, které na ně hledí z pyramid, pokládají do ticha otázky: „Je tu někdo s námi?“, „Jak se jmenujete?“, „Můžete nám dát znamení?“. Poté nechají magnetofon běžet a nahrávají jen okolní ticho, přerušované snad jen vzdáleným hlukem dopravy nebo vrzáním staré budovy. Klíčový okamžik přichází až později, při přehrávání pásky, kdy se sluchátky na uších a s maximálním zesílením snaží v šumu pásky zaslechnout anomálie – zvuky připomínající šepot, slova či krátké věty, které tam v okamžiku nahrávání nebyly.

Podle ústně tradovaných zpráv a analogií z jiných EVP výzkumů měly být zachycené hlasy typicky útržkovité a tiché. Často se jednalo o jednotlivá slova v češtině, někdy s archaickým nádechem, která jako by odpovídala na položené otázky nebo komentovala přítomnost badatelů. Mohla se objevit slova jako „pomoc“, „zima“ nebo jména, která nebylo možné okamžitě identifikovat. Právě tato zdánlivá relevance a inteligence v odpovědích přesvědčovala badatele, že nekomunikují s náhodným šumem, ale s vědomými entitami.

V tomto kontextu je nutné si uvědomit, že samotné místo experimentu není jen pasivní kulisou, ale aktivním účastníkem, který formuje jak potenciální výsledky, tak jejich interpretaci. Prostředí tak vizuálně a historicky nasycené smrtí vytváří na psychiku badatelů enormní tlak. Očekávání, že se v takovém prostředí „něco“ stane, je extrémně vysoké. Lidský mozek je evolučně naprogramován k hledání vzorců a smyslu v náhodných podnětech, což je základem psychologických jevů, které mohou EVP vysvětlovat. V kostnici je tento mechanismus vystaven maximální zátěži. Každý náhodný zvuk – závan větru, prasknutí kosti vlivem změny vlhkosti, vzdálený fragment rádiového signálu – je mozkem s mnohem vyšší pravděpodobností interpretován jako smysluplné sdělení od zesnulých. Historie a atmosféra místa se tak stávají nejen kontextem, ale i potenciálním kauzálním faktorem, který zesiluje a tvaruje prožitek badatelů.

Zatímco pro nadšence představují nahrávky z Kutné Hory fascinující důkaz života po smrti, z vědeckého a skeptického hlediska existuje řada prozaičtějších vysvětlení. Ta se nezaměřují na duchy, ale na komplexní souhru lidské psychologie, technických nedokonalostí a náhodných jevů v prostředí.

Hlavní vědecké vysvětlení fenoménu EVP spočívá v psychologických mechanismech lidského vnímání. Naše mozky nejsou pasivními záznamníky reality; aktivně ji interpretují a hledají v ní známé vzory.

Kromě psychologických faktorů mohou k fenoménu EVP přispívat i čistě technické a fyzikální jevy.

V České republice je hlavním nositelem vědecko-kritického pohledu na paranormální jevy Český klub skeptiků Sisyfos, založený v roce 1994. Cílem tohoto sdružení je šířit poznatky současné vědy, podporovat racionální a kritické myšlení a vědecky analyzovat sporné jevy, mezi které patří i EVP. Sisyfos proslul svou „Paranormální výzvou“, v jejímž rámci nabízí vysokou finanční odměnu (v současnosti přes 3,5 milionu Kč) komukoli, kdo prokáže své paranormální schopnosti v kontrolovaném, dvojitě zaslepeném experimentu. Z pohledu skeptiků jsou důkazy o EVP založeny výhradně na neopakovatelných, subjektivních interpretacích a anekdotách, nikoli na datech získaných v rámci přísně kontrolovaných vědeckých podmínek. Dokud se nepodaří EVP spolehlivě reprodukovat v laboratorním prostředí, které vyloučí psychologické i technické artefakty, bude vědecká komunita tento fenomén považovat za produkt lidské mysli a technických chyb.

Zatímco věda hledá vysvětlení v psychologii a fyzice, pro stoupence paranormálních jevů představuje EVP autentický a hluboký důkaz existence života po smrti. Z jejich pohledu nejde o iluzi, ale o skutečnou komunikaci, která je umožněna moderní technologií. Tento pohled na svět nabízí zcela odlišný interpretační rámec.

Věřící v EVP chápou tento fenomén jako formu komunikace s netělesnými entitami, nejčastěji s duchy zemřelých. Považují nahrávací zařízení za nástroj, který dokáže překlenout propast mezi naší fyzickou realitou a „druhou stranou“. Termín EVP se postupem času stal součástí širšího konceptu nazývaného Instrumentální transkomunikace (ITC), který zahrnuje nejen zvukové záznamy, ale i anomální obrazy na fotografiích, videích nebo televizních obrazovkách. Jde o myšlenku, že duchové mohou ovlivňovat široké spektrum elektronických zařízení, aby mohli předat svá sdělení.

Jak by taková komunikace měla technicky probíhat? Proponenti nabízejí teorii, která se opírá o koncept energie. Podle této hypotézy duchové postrádají fyzické hlasivky, a proto nemohou mluvit v běžném slova smyslu. Místo toho se učí manipulovat s existujícími zdroji okolní energie a formovat je do zvuků, které napodobují lidskou řeč. Tímto zdrojem energie může být právě náhodný „bílý šum“ – statický šum rádia, zvuk tekoucí vody, hučení ventilátoru nebo vlastní šum nahrávacího zařízení. Z tohoto pohledu není šum rušivým prvkem, ale naopak nezbytným „surovým materiálem“, který duchové potřebují ke komunikaci. To vysvětluje, proč badatelé často záměrně vytvářejí zvukové pozadí pro své experimenty.

Příznivci EVP si jsou vědomi vědeckých vysvětlení a nabízejí proti nim své vlastní argumenty, které jsou založeny na specifických vlastnostech některých nahrávek.

Je důležité poznamenat, že spiritistická interpretace s sebou nenese jen naději na shledání se zesnulými. Mnoho badatelů v komunitě EVP varuje, že otevírání komunikačního kanálu na „druhou stranu“ není bez rizika. Panuje přesvědčení, že ne všechny entity jsou přátelské a že je možné přilákat pozornost negativních nebo škodlivých duchů. Proto se často doporučuje přistupovat k nahrávání s respektem, ochranou a jasným záměrem, a někteří badatelé dokonce varují před tím, aby se do experimentů pouštěli nepřipravení jedinci, protože „kdo jednou nahlédne do jejich světa, tak není cesty zpět“.

Fenomén elektronického hlasu, a zvláště jeho údajné projevy v kutnohorské kostnici, představuje fascinující průsečík technologie, psychologie, historie a hluboce lidské touhy po překonání konečnosti. Příběh badatelů naslouchajících šepotu mezi kostmi není jen lokální záhadou, ale i případovou studií o tom, jak se moderní člověk vyrovnává s odvěkými otázkami života a smrti.

Analýza tohoto jevu neodhaluje jednoznačnou odpověď, ale spíše dva nesmiřitelné, avšak vnitřně konzistentní pohledy na svět. Pro vědeckého skeptika je EVP dokonalou ukázkou toho, jak je lidský mozek strojem na hledání vzorců. V náhodném šumu, posíleném očekáváním a emocionálním nábojem místa, jako je kostnice, mozek konstruuje smysl tam, kde žádný není. Hlasy nejsou v rekordéru, ale v hlavě posluchače – jsou produktem pareidolie a apofenie. Z tohoto pohledu je mozek aktivním tvůrcem, který vnucuje realitě svůj vlastní řád.

Pro spiritistického badatele je situace přesně opačná. Mozek a nahrávací zařízení nejsou tvůrci, ale přijímači. Jsou to citlivé antény naladěné na subtilní frekvence reality, která existuje za hranicemi našeho běžného vnímání. Hlasy jsou skutečné, objektivní a pocházejí od inteligentních, netělesných bytostí, které využívají technologii jako médium pro komunikaci. V tomto světě je náhoda jen závojem, za nímž se skrývá hlubší smysl.

Snad nejdůležitějším poznatkem je role samotné technologie. Magnetofon, a později digitální záznamník, se stal moderním ekvivalentem spiritistické tabulky, křišťálové koule nebo seance s médiem. Je to nástroj, který slibuje objektivní, ověřitelný důkaz toho, v co lidé po tisíciletí pouze věřili. Technologie se stává prostředníkem v našem dialogu se smrtí, nabízí zdánlivě vědeckou metodu pro zkoumání duchovní sféry.

A tak se vracíme zpět do ticha sedlecké kostnice. Ať už byly šepoty, které tamní badatelé údajně zaznamenali, skutečnými hlasy 60 000 zesnulých, nebo jen ozvěnami jejich vlastních myslí hledajících vzory v chaosu, tento fenomén odhaluje hlubokou pravdu. Místa s obrovskou historickou tíhou a koncentrací lidského utrpení nás nutí naslouchat. Nutí nás hledat spojení s minulostí a konfrontovat naši vlastní smrtelnost. Pátrání po elektronických hlasech v Kutné Hoře tak v konečném důsledku není jen honbou za duchy. Je to hledání smyslu, zprostředkované duchem v našich strojích.