Hora Říp – prastarý symbol a duchovní střed Čech

Nenápadný, osamocený kopec v polabské rovině, vysoký pouhých 456 metrů. A přesto, právě zde se zrodil náš národní příběh. Zlidovělé rčení „Co Mohamedu Mekka, to Čechu Říp“ není jen vlasteneckým popěvkem, ale hlubokou pravdou o funkci této hory jako duchovního středu, osy světa v našem národním vědomí.

Příběh, který zná každé dítě, je prostý a silný: praotec Čech vystoupil na vrchol, rozhlédl se po krajině a pronesl památná slova o zemi zaslíbené, mlékem a strdím oplývající. Tento obraz je základním kamenem české identity. Ale je to jen první, nejviditelnější vrstva. Vystoupat na Říp dnes neznamená jen zdolat kopec; je to cesta časem, symbolická pouť skrze vrstvy mýtů, historie, vědy a spirituality. Co dělá z tohoto nevelkého pahorku prastarý symbol a duchovní srdce Čech? Odpověď se neskrývá jen v legendách, ale i hluboko v zemi pod našima nohama.

Příběh o příchodu Čechů není vytesán do kamene. Je to živý organismus, který se po staletí vyvíjel, měnil a přizpůsoboval potřebám své doby. Každý kronikář přidal svůj díl, každý vypravěč svůj odstín.

Vše začíná na počátku 12. století, kdy děkan pražské kapituly Kosmas sepisuje svou latinskou kroniku Chronica Boëmorum. Zde se poprvé setkáváme s vůdcem bezejmenného lidu, který přichází do nové země. Kosmas ho však nenazývá Čechem. Jeho jméno je „Boemus“, což je jméno uměle odvozené z latinského názvu země, Boemia. Kosmas, který sám přiznává, že čerpá z „ústního podání starců“, měl jasný politický cíl. Popisuje zemi jako zcela „pustou“, aby tak stvrdil nezpochybnitelné právo Čechů na toto území jako prvních osadníků. Jeho příběh je zakládající listinou, mýtem, který měl mladému přemyslovskému státu dodat legitimitu a historickou hloubku srovnatelnou s jinými evropskými národy.

Postupem času se strohý příběh začal obalovat barvitými detaily. Takzvaný Dalimil ve své veršované kronice na počátku 14. století už píše česky a z Boema se stává Čech. Přidává také klíčovou postavu – bratra Lecha. Jejich cesty se rozdělí právě pod Řípem. Zatímco Čech zůstává, Lech putuje dál a podle kouřových signálů, které si s bratrem domluvili, zakládá Kouřim. Mýtus se tak propojil s dalším významným centrem raně středověkých Čech.

Skutečným mistrem fabulace byl však až Václav Hájek z Libočan v 16. století. Jeho kronika je plná „přesných“ údajů, které si s největší pravděpodobností jednoduše vymyslel. Dozvídáme se z ní, že praotci Čechovi bylo v době smrti 86 let a byl pohřben ve vsi Ctiněves pod Řípem. Ačkoliv moderní historici berou Hájka s velkou rezervou a nazývají ho „velkým kronikářským pábitelem“ , jeho detaily příběh zlidštily a dodaly mu punc historické skutečnosti.

Poslední a nejvlivnější podobu vtiskl legendě Alois Jirásek ve svých Starých pověstech českých z roku 1894. Jirásek, mistr historického realismu, psal v době vrcholícího národního obrození a jeho cílem bylo stvořit národní epos, který by posílil české sebevědomí. Pečlivě vybral a pospojoval motivy z předchozích kronik, ale zároveň je přetvořil. Potlačil například zmínky o tom, že Lech měl odejít do Polska, aby nenarušil čistě český ráz příběhu. Svým archaizujícím jazykem, lyrickými popisy přírody a jasným rozdělením postav na kladné a záporné proměnil staré zápisy v živé, emocionálně působivé vyprávění, které se stalo součástí národní DNA.

Tento postupný vývoj ukazuje, jak se měnila funkce samotného mýtu. To, co začalo jako politický nástroj elity pro legitimizaci státu v očích Evropy, se v rukou Jiráskových proměnilo v nástroj pro formování masové národní identity a kulturní soudržnosti.

Zatímco kronikáři psali příběhy v řádu staletí, skutečný příběh Řípu se počítá na miliony let. A právě pohled do hlubokého času geologie a archeologie odhaluje, že posvátnost tohoto místa je mnohem starší než příchod Slovanů.

Říp se zrodil z ohně a vody před více než 26 miliony let. Není to obyčejný kopec, ale zvětralý zbytek sopky, konkrétně tzv. maarového vulkánu. Proces jeho vzniku byl dramatický: žhavé magma o teplotě až 1200∘C narazilo v hlubinách země na zdroj podzemní vody. Voda se okamžitě proměnila v páru a obrovský tlak roztrhal zemský povrch v mohutné explozi. Vzniklý kráter se následně zaplnil lávou, která utuhla a vytvořila lávové jezero. Dnešní hora je erozí obnažené, ztuhlé srdce tohoto jezera, tvořené vysoce magnetickou horninou zvanou nefelinit. Tento divoký, energický původ stojí v příkrém kontrastu k poklidnému, pastýřskému obrazu z pověstí. Samotná podstata hory je zkamenělá energie.

Kosmova představa o prázdné zemi byla účelová, ale mylná. Archeologické výzkumy, zejména v posledních desetiletích, odhalily, že krajina pod Řípem byla po tisíciletí hustě osídleným a duchovně nesmírně významným prostorem. Naši skuteční, pravěcí „praotcové“ zde žili dávno před Čechem.

V okolí hory byla nalezena celá řada monumentálních pohřebních mohyl. Unikátní je především tzv. dlouhá mohyla u Račiněvsi, která se podobá megalitickým hrobkám v západní Evropě a její vznik se datuje až do doby kolem roku 3800 př. n. l.. Tyto stavby nebyly jen hroby. Byly to aktivní rituální centra, „památníky“, kde se komunity scházely k uctívání předků, pravděpodobně při významných astronomických událostech, jako jsou slunovraty. Nálezy zvířecích kostí a obřadní keramiky svědčí o hostinách a rituálech, které se zde odehrávaly.

Objev bohatě vybavených hrobů, jako například hrob ženy z doby kamenné (cca 2900–2500 př. n. l.) s náhrdelníkem ze psích zubů, mušlí a měděnými spirálami, dokazuje existenci společenské elity a významných osobností v této krajině tisíce let před příchodem Slovanů.

Zdá se tedy, že Slované nepřišli do prázdné a neznámé země. Přišli do krajiny, která již měla své posvátné centrum. Osamocená hora dominující rovině byla přirozeným ohniskem duchovního života po tisíciletí. Její sílu a význam museli vnímat i nově příchozí. Legenda o praotci Čechovi tak pravděpodobně nevznikla na zelené louce. Byla spíše novou vrstvou příběhu, novou interpretací, která starou posvátnost místa přivlastnila a vtiskla jí slovanský obsah. Čech neobjevil posvátnou horu – on ji pro svůj lid znovu posvětil.

V 19. století, v době, kdy se moderní český národ bolestně rodil a hledal své kořeny, se Říp znovu stal epicentrem dění. Z postavy z legend se proměnil v živý politický symbol.

Tradiční náboženské poutě k rotundě na vrcholu se v průběhu 19. století začaly prolínat s politickými manifestacemi. Hora se stala jevištěm tzv. táborů lidu – masových shromáždění pod širým nebem, kde desetitisíce lidí manifestovaly své požadavky na česká státní práva v rámci Rakousko-Uherska. Samotný název „tábor“ byl vědomou odvolávkou na slavnou husitskou tradici.

Významné manifestace se na Řípu konaly v revolučním roce 1848, v roce 1862 se zde uskutečnil první veřejný výlet nově založeného Sokola a v roce 1867 zde plály ohně na uvítanou návratu korunovačních klenotů z Vídně do Prahy. Vrcholem tohoto hnutí byl tábor lidu 10. května 1868, kterého se podle odhadů zúčastnilo na 20 000 lidí.

Právě na tomto táboře se odehrál jeden z nejmocnějších symbolických aktů českých dějin: slavnostní vylomení základního kamene pro Národní divadlo. Národní divadlo, „Zlatá kaplička“, bylo srdcem a duší obrozeneckých snah a jeho základy musely být položeny na té nejposvátnější půdě. Kámen z Řípu (který nesl číslo 2, po kameni z moravského Radhoště) měl fyzicky propojit mýtický počátek národa s jeho kulturní budoucností.

Cesta kamene do Prahy se stala triumfálním průvodem. Vůz ozdobený chvojím a národními barvami byl v každém městě a vsi vítán projevy, zpěvem a jásotem. Lidé se dotýkali kamene, jako by se dotýkali samotné podstaty češství. Na kámen měl být vytesán nápis, který dokonale shrnoval tehdejší smýšlení: „Na Řípu Čech svůj život vzal, na Bílé Hoře dokonal, v matičce Praze teď znovu vstal“.

Historie má však smysl pro ironii. Tvrdý čedič z Řípu se ukázal být příliš odolný a kameníci ho nestihli včas opracovat do požadovaného tvaru. Slavnostní poklepání kladívky se tak nakonec odehrálo na náhradní žulový kvádr z lomu u Louňovic. V národní paměti však navždy zůstal kamenem ze Řípu. Tento akt nebyl jen pasivním vzpomínáním na mýtus, ale jeho aktivním znovuoživením. Cesta kamene byla obrácenou poutí – síla z posvátného počátku byla symbolicky přenesena do nového centra národa, do Prahy, aby dala život jeho nejdůležitější kulturní instituci.

Vedle oficiální historie a vědeckých poznatků existuje ještě další, subtilnější pohled na Říp – pohled esoterický, který se snaží uchopit to, co mnozí návštěvníci intuitivně cítí: že toto místo má zvláštní, neviditelnou sílu.

Základem těchto úvah je reálný fyzikální jev. Jak již bylo řečeno, Říp je tvořen vysoce magnetickou horninou. Tato koncentrace železa způsobuje měřitelnou magnetickou anomálii, kvůli níž na vrcholu selhávají kompasy a jejich střelka zmateně tančí.

Pro duchovně zaměřené lidi je tato fyzikální zvláštnost důkazem hlubší energetické podstaty. Mluví o Řípu jako o místě, které vyzařuje „silné zóny pozitivity“ a přitahuje lidi „jako magnet“. Pobyt na hoře má mít léčivé účinky, harmonizovat psychiku, pozitivně ovlivňovat srdce a krevní tlak a otevírat srdeční čakru. Tuto energii lze nejlépe načerpat v tichém rozjímání, meditaci či modlitbě, daleko od turistického ruchu.

Tyto myšlenky dále rozvíjí koncept tzv. posvátné geometrie, v českém prostředí popularizovaný například Pavlem Kozákem. Tato teorie předpokládá, že významná pravěká a duchovní místa nejsou v krajině rozmístěna náhodně, ale jsou propojena sítí přímých energetických linií, známých jako „ley lines“.

V tomto systému je Říp považován za jeden z nejdůležitějších uzlových bodů v Čechách, za jakousi energetickou křižovatku a zářič, který je propojen s dalšími silovými místy, jako je například Blaník. Celá Česká kotlina, obklopená pohraničními horami, je pak vnímána jako chráněné a energeticky jedinečné „srdce Evropy“, jehož síla proudí ven do okolních zemí.

Ať už těmto teoriím věříme, nebo ne, představují fascinující moderní pokus, jak novým jazykem popsat prastarou intuici. Jsou snahou pojmenovat a uchopit onu zvláštní atmosféru a sílu místa, kterou pociťovali naši předkové po tisíciletí a kterou mnozí cítí dodnes. Je to další vrstva příběhu, která spojuje měřitelnou fyziku s neměřitelným prožitkem.

Vystoupat na Říp je malý fyzický výkon, ale velký symbolický krok. Cesta z parkoviště v obci Rovné vede nejprve krásnou lipovou alejí, která se postupně mění v lesní pěšinu strmě stoupající k vrcholu. Každý krok do kopce je jako krok hlouběji do minulosti. S každým metrem nadmořské výšky se vzdalujete hluku současnosti a přibližujete se k tichému jádru naší identity.

Na vrcholu se všechny vrstvy příběhu protnou. Stojí tu prastará románská rotunda sv. Jiří a sv. Vojtěcha, tichý svědek tisíce let křesťanské víry na místě, které bylo posvátné dávno před ní. Kousek dál je turistická chata s oním slavným nápisem o Mecce, připomínka bouřlivého 19. století a národního nadšení. A všude kolem jsou vyhlídky – Pražská, Roudnická – které rámují pohled do kraje a dávají mu jména a smysl.

A pak je tu ten pohled sám. Pohled, který se za tisíce let nezměnil. Stojíte na stejném místě jako praotec Čech, jako pravěcí šamani, jako obrozenečtí poutníci, a díváte se na tutéž zemi. V tu chvíli pochopíte, že Říp není jen kopec. Je to zrcadlo. Zrcadlo, v němž se odráží duše národa. Místo, kde se mýtus, historie, geologie i osobní prožitek slévají v jedno. Vystoupat na Říp znamená vést tichý rozhovor s těmi, kdo tu byli před námi, a uvědomit si, že jsme součástí příběhu, který je mnohem větší a starší než my sami. A to je možná ten nejhlubší důvod, proč by na něj měl každý Čech alespoň jednou za život vystoupit.