Článek
Tento článek není jen opakováním strašidelných historek. Je to pokus pochopit, proč se právě Houska stala epicentrem tak temné a trvalé legendy. Prozkoumáme záhadu jejího založení, ponoříme se do krvavého zrodu mýtu, poodhalíme stíny nacistické okupace a podíváme se, jak se z prastaré báje stal moderní fenomén. Protože příběh Housky není jen o démonech vylézajících z díry v zemi. Je to příběh o tom, jak si lidská mysl vysvětluje nevysvětlitelné.
Kámen postavený proti logice
Každá velká legenda potřebuje pevný základ. V případě Housky tím základem není mýtus, ale chladný, nepopiratelný fakt: tento hrad tu neměl nikdy stát. Středověké hrady byly neuvěřitelně drahé a náročné stavby, jejichž umístění se řídilo železnou logikou. Chránily hranice, střežily obchodní cesty, kontrolovaly úrodná území nebo sloužily jako správní centra. Houska nedělá nic z toho. Stojí osamoceně v nehostinné, zalesněné krajině, bez zjevného strategického významu.
K tomuto geografickému paradoxu se přidává ještě zásadnější logistický problém: absence zdroje vody. Pro jakoukoli pevnost, která měla odolat obléhání, byla vlastní studna otázkou přežití. Houska ji neměla. Teprve ve 20. století, kdy se z hradu mělo stát sanatorium, byl proveden hluboký vrt. Voda se našla až v hloubce 270 metrů a k překvapení všech byla radioaktivní, pravděpodobně vlivem nedaleké těžby uranu. I moderní pokus o zajištění života zde narazil na anomálii.
Tato naprostá nelogičnost stavby vedla k zrodu nejznepokojivější teorie, která se netýká legend, ale samotné architektury. Někteří badatelé tvrdí, že obranný systém hradu je orientován obráceně – ne proti vnějšímu nepříteli, ale proti hrozbě uvnitř. Střílny a obranné prvky prý nesměřují ven, aby chránily posádku před útočníky, ale dovnitř, aby něco nemohlo uniknout. Ačkoliv detailní architektonické důkazy jsou předmětem debat , tato myšlenka je klíčová. Vytváří totiž narativní vakuum. Když selžou všechna racionální vysvětlení, proč hrad existuje, lidská představivost nabídne své vlastní – a to je mnohem děsivější. Legenda o bráně do pekla není jen náhodným strašidelným příběhem; je to přímá odpověď na hmatatelnou záhadu vytesanou do kamene.
Zrod Legendy – Jáma do Pekel a její první svědek
Pověst začíná dávno předtím, než byl položen první kámen hradu. Na skalnatém ostrohu se údajně objevila hluboká, bezedná průrva. Nebyla to jen obyčejná díra v zemi. Z jejích hlubin se linul sirný zápach a vylézaly z ní děsivé bytosti – kříženci lidí a zvířat, démoni a běsi, kteří terorizovali okolí, zabíjeli dobytek a unášeli lidi.
Místní se v hrůze pokusili průrvu zasypat. Tři roky do ní házeli kamení, ale díra vše pohltila, aniž by se zaplnila. Fyzická síla proti nadpřirozené hrozbě selhala. Než se rozhodli pro radikálnější řešení, odehrál se nejtemnější akt celého dramatu. Místní pán nabídl milost vězni odsouzenému k smrti. Podmínkou bylo, že se nechá spustit na laně do jámy a popíše, co v ní je.
Pro odsouzence to byla jediná naděje, a tak souhlasil. Sotva však zmizel v temnotě, z hlubin se ozval nelidský křik. Když ho spěšně vytáhli na povrch, byl k nepoznání. Muž, který sestoupil do jámy, během několika minut zestárl o desítky let, vlasy mu hrůzou zbělely a jeho oči byly prázdné. Zmateně blábolil o ďábelských tvářích, reji démonů a svítících očích v temnotě, než o pár dní později zešílel a zemřel.
Tato událost se stala živoucím důkazem. Hrůza dostala lidskou tvář – tvář zlomeného muže. Bylo rozhodnuto. Když jámu nelze zasypat, musí být zapečetěna. Přímo nad průrvou byl postaven hrad a v jeho samém srdci, na místě pekelné díry, vyrostla kaple. Byla zasvěcena archandělu Michaelovi, veliteli nebeských vojsk a přemožiteli satana. Hrad se tak nestal obydlím, ale vězením. A kaple nebyla místem modlitby, ale zátkou na bráně do pekla.
Zdi a vlastníci – Pozemská historie pekelného hradu
Zatímco legendy žily vlastním životem, kamenné zdi Housky byly svědky zcela pozemských osudů. O přesném datu založení se historici přou. Někteří jej připisují králi Přemyslu Otakaru II. z poloviny 13. století, který jej zamýšlel jako správní centrum, než tuto roli převzal nedaleký Bezděz, postavený stejnou stavební hutí. Jiní se přiklánějí k Hynku Berkovi z Dubé a datu kolem roku 1280. První písemná zmínka pochází z roku 1291.
Během staletí se na hradě vystřídala řada šlechtických rodů – Berkové z Dubé, Smiřičtí ze Smiřic, Hrzánové z Harasova či Valdštejnové. V 16. století prošel hrad zásadní proměnou, když jej Hrzánové přestavěli z ponuré gotické pevnosti na pohodlnější renesanční zámek s arkádovým nádvořím.
Největší tajemství však zůstalo skryto v kapli. Její vzácné gotické fresky z přelomu 13. a 14. století byly během renesanční přestavby zabíleny a znovuobjeveny až při rekonstrukci ve 20. letech 20. století. Kromě tradičních výjevů, jako je Ukřižování, obsahují i velmi neobvyklé a znepokojivé postavy. Nejslavnější je malba tajemné, napůl lidské a napůl zvířecí bytosti, která napíná luk. Je to levoruká lučištnice. Ve středověké symbolice byla levá strana často spojována s ďáblem a nečistými silami, což dokonale zapadá do legendy o kapli jako duchovním bojišti.
Během třicetileté války hrad obsadili Švédové. Jejich velitel, obávaný černokněžník jménem Oront, zde prý prováděl černé mše a pokoušel se dosáhnout nesmrtelnosti. Nakonec jej zabili místní myslivci stříbrnou kulí. Jeho duch prý dodnes bloudí chodbami a hledá svou černou slepici, klíčovou rekvizitu svých rituálů. I skutečná historická událost tak byla pohlcena a přetvořena mýtem.
Stíny říše – Okultní teorie a nacistická epizoda
Ve 20. století dostala prastará legenda nový, moderní a o to děsivější rozměr. Během druhé světové války hrad zabraly jednotky SS. Historicky doloženým faktem je, že Houska pod krycím názvem Burgund II sloužila jako depozitář konfiskovaných židovských a zednářských knih a archivů, svezených z celé Evropy. Po válce byly tyto materiály předány muzeím.
Na tento fakt se však nabalily mnohem temnější teorie. Ty tvrdí, že nacisty, zejména okultismem posedlého Heinricha Himmlera a jeho organizaci Ahnenerbe, nepřitahovala Houska jako sklad, ale jako místo se specifickou pověstí. Podle těchto teorií se zde nacisté nepokoušeli jen archivovat, ale aktivně experimentovat. Měli se snažit otevřít bránu do pekla a využít její temnou energii pro válečné účely. Některé divočejší verze mluví dokonce o zrůdných genetických experimentech a tajných rituálech.
Ačkoliv pro tyto spekulace neexistují žádné přímé důkazy – a případné záznamy byly na konci války pravděpodobně zničeny – jejich síla je obrovská. V nacistické epizodě došlo k dokonalému spojení dvou zel: prastarého, mytologického zla brány do pekla a moderního, systematického zla Třetí říše. Houska se tak stala místem, kde se největší hrůza 20. století údajně pokusila spojit s věčnou temnotou.
Moderní přízraky a turistický fenomén
Po válce hrad sloužil jako archiv a později sanatorium, než byl v 90. letech v restituci navrácen potomkům Josefa Šimonka, prezidenta Škodových závodů, který jej koupil v roce 1924. V roce 1999 byl hrad poprvé v historii zpřístupněn veřejnosti a jeho temná pověst se stala jeho největším lákadlem.
Dnes je Houska magnetem pro záhadology, lovce duchů i běžné turisty. Návštěvníci hlásí širokou škálu paranormálních jevů: od pocitů nevolnosti a závratí, přes nevysvětlitelné zvuky kroků až po zjevení. Nejčastěji je spatřována postava mnicha v černé kápi bez obličeje, údajného strážce brány. Zvířata, zejména psi, se prý v některých částech hradu chovají nevysvětlitelně agresivně nebo bázlivě. Moderní technika zde selhává, fotoaparáty se zasekávají a baterie se záhadně vybíjejí.
K popularitě hradu přispěla i slavná literární mystifikace. Údajný dopis Karla Hynka Máchy z roku 1836, ve kterém popisuje, jak v jámě na Housce prožil vizi Prahy roku 2006, je ve skutečnosti smyšlenou povídkou autorky Františky Vrbenské z knihy Čas hradů v Čechách z roku 1996. Přestože byl podvod odhalen, příběh žije dál a je často prezentován jako fakt, což jen dokazuje, jak moc chceme záhadám věřit.
Současní majitelé legendu chytře využívají. Kromě klasických prohlídek nabízejí i speciální expozici „Peklo“ inspirovanou Dantovou Božskou komedií. Houska se tak stala dokonalým příkladem „dark tourismu“, kde se historie, mýtus a komerce propojují v jeden fascinující a mrazivý zážitek.
Proč nás fascinují brány do pekel?
Co nás na místech jako je Houska tak přitahuje? Možná je to tím, že v našem racionálním, vědecky vysvětleném světě představují jednu z posledních bašt nevysvětlitelna. Jsou to místa, kde fyzikální zákony zdánlivě neplatí a kde je dovoleno pochybovat a fantazírovat. Nabízejí nám bezpečný způsob, jak se postavit tváří v tvář našim nejhlubším strachům – strachu ze tmy, z neznáma, ze zla a ze smrti. Můžeme zažít vzrušení z hrůzy, aniž bychom byli ve skutečném nebezpečí.
Legenda o Housce je ale také zrcadlem. V průběhu staletí se do ní promítaly obavy své doby: strach z pohanských démonů, z cizích vojsk v podobě švédského černokněžníka, z totalitní ideologie nacistů. Hrad se stal plátnem, na které každá generace maluje své vlastní démony.
Možná tedy konečná otázka nezní, zda je brána do pekla na Housce skutečná. Možná bychom se měli ptát, proč tak silně toužíme věřit, že by být mohla. Snad proto, že propast, která nás na Housce fascinuje nejvíc, není ta pod kaplí, ale ta, kterou nosíme sami v sobě. A nahlédnout do ní, byť jen na chvíli a z bezpečné vzdálenosti hradních zdí, je neodolatelně lákavé.
