Kounovské řady: Tichá armáda kamenů a nevyřešená záhada Čech

A pak, téměř bez varování, se před vámi zjeví. Z lesního podrostu vystupují stovky, tisíce kamenů. Nejsou jen tak poházené. Jsou uspořádané do čtrnácti téměř dokonalých rovnoběžných linií, které se táhnou do dálky jako tichá, zkamenělá armáda. Vítejte u Kounovských kamenných řad, jedinečného monumentu ve střední a východní Evropě, který po téměř sto let dráždí fantazii laiků a trápí mysl vědců.

Nejsou to jen kameny v lese; je to hádanka vytesaná do krajiny. Kdo vynaložil tu obrovskou námahu, aby je takto uspořádal? Kdy se to stalo? A především, proč? Byl to prehistorický kalendář, jehož osy mířily ke hvězdám? Posvátné místo pro rituály dávno zapomenutých kultů? Nebo je pravda mnohem prozaičtější a skrývá se v účetních knihách šlechtického panství? Tento článek vás provede cestou objevů, vědeckých sporů a neutuchající fascinace. Ponoříme se do příběhu, který začal náhodným objevem jednoho venkovského učitele a pokračuje dodnes v debatách archeologů, geologů, astronomů i psychotroniků.

Příběh Kounovských řad, tak jak ho známe dnes, nezačíná v hlubinách pravěku, ale v roce 1934. Tehdy se mladý učitel Antonín Patejdl, působící v nedalekém Kounově, vydal na náhorní plošinu Rovina. Jeho původním cílem bylo prozkoumat pozůstatky známého pravěkého hradiště, ale cestou narazil na něco, co nečekal. Všiml si nepřirozeného uspořádání tisíců kamenů a okamžitě pochopil, že stojí před něčím výjimečným. Pečlivě řady zaměřil a jako první o nich publikoval zprávu ve vlastivědném sborníku Krajem Lučanů. Označil je za „jedinečnou praehistorickou stavbu“ a jako první vyslovil hypotézu o jejich možné souvislosti s přilehlým hradištěm z doby halštatské.

Po Patejdlově objevu následovalo krátké období zájmu. V roce 1937 provedl Josef Korelus malý výkop, při kterém zjistil, že některé kameny byly záměrně upevněny v lůžku z menších kamínků, což potvrdilo jejich umělý původ. Poté se však nad Rovinou na desítky let rozhostilo ticho. Akademická obec záhadu odložila a kameny dál tiše stály v lese, zapomenuty světem.

Změna přišla až v 70. letech 20. století, a to opět díky nadšencům, nikoli z univerzitních kateder. Skupina mladých amatérských astronomů z rokycanského „Kosmického klubu“, vedená učitelem fyziky Jaroslavem Brejchou, se rozhodla záhadu znovu prozkoumat. Během letních expedic celý areál znovu zaměřili a zmapovali. Právě oni dali dvěma největším kamenům jejich dnes již ikonická jména: Pegas a Gibbon. Jejich práce, poháněná čistou zvědavostí a touhou po poznání, znovu rozvířila stojaté vody a přitáhla k místu pozornost odborníků, zvláště když se ukázalo, že lokalitě hrozí poškození kvůli lesní těžbě. V 80. letech pak na jejich úsilí navázal badatel Jaroslav Helšus spolu s geologem Antonínem Hluštíkem. Jejich společná kniha Kamenné otazníky se stala první soubornou publikací na toto téma a nesmazatelně zapsala Kounovské řady do povědomí široké veřejnosti. Historie zkoumání řad je tak fascinujícím příběhem, v němž amatérská vášeň a občanská iniciativa opakovaně předběhly a motivovaly zdrženlivý akademický svět.

Abychom mohli pochopit smysl všech teorií, musíme nejprve porozumět samotné stavbě. Co přesně na náhorní plošině Rovina leží? Jedná se o komplex čtrnácti dochovaných, téměř rovnoběžných kamenných linií, které se rozkládají na ploše přibližně 11 hektarů. Jejich orientace je téměř přesně severojižní. Jednotlivé řady jsou různě dlouhé, od 50 do 350 metrů, a vzdálenost mezi nimi kolísá mezi 11 a 31 metry.

Celkem se zde dnes nachází přes 2240 kamenů, ačkoli původní počet mohl být až trojnásobný. Nejedná se o monumentální menhiry ve stylu bretaňského Carnacu; průměrná velikost kamenů je okolo 60 až 80 cm. Materiálem je převážně tvrdý a odolný křemenec, křemenný pískovec a slepenec. Z masy menších kamenů vystupují dva obři, které slouží jako klíčové orientační body: Pegas v jihozápadní části a Gibbon I na severovýchodním okraji areálu.

Archeologický výzkum z roku 1976, ačkoliv nepřinesl žádné datovatelné artefakty, s jistotou potvrdil, že řady jsou dílem lidských rukou. Ukázalo se, že kameny nebyly jen položeny na zem. Byly pečlivě usazeny do přibližně 30 cm hlubokých žlabů, vykopaných v podložní opuce. Pro větší stabilitu byly zaklíněny štěrkem a menšími kameny. Tento štěrk je přitom klíčovým důkazem. Skládá se ze stejného materiálu jako velké kameny – z křemencových úlomků. Jelikož podloží tvoří měkká opuka, musel tento štěrk vzniknout pracným roztloukáním velkých křemencových bloků přímo na místě. To svědčí o promyšleném plánu a značné investici práce.

Právě původ materiálu je však předmětem jednoho z největších sporů. Mnozí badatelé tvrdí, že křemenec se na opukové plošině Rovina přirozeně nevyskytuje a musel sem být dopraven z několik kilometrů vzdálených nalezišť, jako jsou vrchy Louštín nebo Špičák. Takový transport tisíců kamenů by byl monumentálním podnikem, který by řady zařadil po bok velkých evropských megalitických staveb. Existuje však i přesvědčivý protiargument. Podle něj jsou kameny místního původu, tzv. „sluňáky“ – zbytky původní vrstvy třetihorních pískovců, které eroze rozrušila a zanechala na místě. V takovém případě by stavitelé kameny „pouze“ sesbírali a uspořádali, což by vyžadovalo podstatně menší úsilí a nahrávalo by to pragmatičtějšímu vysvětlení. Tento geologický otazník je jádrem celé záhady.

Nejlákavější a nejpopulárnější teorie umisťují vznik řad hluboko do pravěku a přisuzují jim velkolepý účel. V čele stojí archeoastronomická hypotéza, která v kamenech vidí obří nebeský kalendář.

Klíčem k této teorii je vztah mezi dvěma největšími kameny, Pegasem a Gibbonem I. Badatelé zjistili, že spojnice mezi nimi s velkou přesností ukazuje na východ slunce v den jarní rovnodennosti (některé zdroje uvádějí letní slunovrat) a v opačném směru na západ slunce při zimním slunovratu. Ještě pozoruhodnější je jejich vzájemná vzdálenost: 302,17 metru. Tato hodnota se podle propočtů rovná přesně 365 takzvaným megalitickým yardům, hypotetické pravěké délkové míře o velikosti zhruba 83 cm. Číslo 365 je až příliš nápadnou narážkou na počet dní v solárním roce. Tato matematická a geometrická souhra naznačuje, že stavitelé měli pokročilé astronomické znalosti a záměrně zakódovali kosmické cykly do své stavby. Teorie má však slabinu: v současnosti mezi oběma kameny není přímá viditelnost kvůli terénu a lesnímu porostu, což její praktické využití zpochybňuje, pokud se ovšem krajina v průběhu tisíciletí nezměnila.

Další teorie vidí v řadách spíše kultovní a náboženské centrum. Silným argumentem je blízkost již zmíněného hradiště z doby halštatské. Odborníci se domnívají, že toto hradiště nebylo trvale osídlenou pevností, ale spíše primárně kultovním objektem. Skutečnost, že kamenné řady jsou z valu hradiště přímo viditelné, naznačuje, že celý prostor mohl tvořit jeden velký posvátný areál.

Helšus a Hluštík přišli s fascinující myšlenkou, že řady mohly sloužit jako jakési „zástupné pohřebiště“ neboli kenotaf. Každý větší kámen mohl symbolizovat zemřelého, který byl pohřben jinde. Celý areál by tak představoval monumentální pole předků, místo pro uctívání a komunikaci s duchy. Tuto myšlenku podporují i další indicie, například možné uměle vytvořené rituální misky na některých kamenech nebo záměrné použití „cizího“ křemencového štěrku pro stabilizaci kamenů, když místní opuka by byla mnohem snáze dostupná.

Všechny tyto pravěké teorie však narážejí na jeden zásadní problém. Navzdory opakovaným archeologickým průzkumům je areál řad popisován jako „archeologicky sterilní“. Přímo mezi kameny se nikdy nenašel jediný pravěký nástroj, střep keramiky nebo lidský ostatek. To vytváří hluboký rozpor: na jedné straně stojí monumentální dílo, které by vyžadovalo obrovské úsilí a organizaci stovek lidí, na druhé straně naprostá absence jakýchkoli stop po jejich běžném životě. Kde jsou pozůstatky jejich tábořišť, nástrojů, obětin? Tato záhadná prázdnota otevírá dveře mnohem pragmatičtějšímu vysvětlení.

Oproti romantickým představám o druidech a hvězdných mapách stojí střízlivá teorie, podložená historickými dokumenty a vědeckými analýzami. Podle ní nejsou Kounovské řady staré tisíce let, ale jen zhruba dvě stě, a jejich účel nebyl o nic mystičtějšího než zemědělství.

Jádrem této hypotézy je archivní záznam. V roce 1802 pronajal majitel panství, rod Schwarzenbergů, pozemky na Rovině na 50 let chudým obyvatelům z okolí. Dokument výslovně uvádí, že se jedná o místo, kde je „hodně kamení“. Teorie předpokládá, že noví nájemci museli půdu nejprve vyčistit, aby na ní mohli hospodařit. Vysbírané kameny pak jednoduše vršili na hranice svých úzkých políček, tzv. plužin. Tímto způsobem vznikly kamenné meze neboli agrární valy, které dnes vidíme jako Kounovské řady. Když nájemní smlouva kolem roku 1852 vypršela, Schwarzenbergové nechali celou plochu znovu zalesnit, čímž nechtěně zakonzervovali pozůstatky této krátké zemědělské epizody.

Tato teorie elegantně vysvětluje téměř všechny záhadné aspekty lokality. Pylová analýza půdy potvrdila přítomnost pylu obilí (žita) a polních plevelů, což je jasný důkaz zemědělské činnosti. „Archeologická sterilita“ je naprosto logická – proč by se zde nacházely pravěké artefakty, když se tu hospodařilo až v 19. století? Historické vojenské mapy z té doby navíc přesně kopírují časovou osu: nejprve ukazují les, poté na počátku 19. století odlesněnou pastvinu a v polovině století opět les.

Nejsilnější argument je však matematický. Analýza prokázala, že vzdálenosti mezi řadami neodpovídají žádným mystickým mírám, ale násobkům tehdy platné úřední jednotky – českého sáhu, který měřil přibližně 1,778 metru. Zdá se tedy, že pozemky byly vyměřeny naprosto standardním způsobem. Z tohoto pohledu jsou Kounovské řady fascinujícím dokladem těžkého života a práce našich předků z doby před průmyslovou revolucí. Je to teorie, která možná postrádá kouzlo dávných věků, ale opírá se o pevné důkazy.

Žádný popis Kounovských řad by nebyl úplný bez zmínky o alternativních, esoterických výkladech, které tvoří nedílnou součást jejich moderní mytologie. Pro mnoho návštěvníků nejsou kameny jen historickou památkou, ale živým, energeticky aktivním místem.

Někteří badatelé a psychotronici tvrdí, že řady nejsou umístěny náhodně, ale sledují silné geopatogenní zóny nebo energetické linie, jako jsou takzvané Hartmannovy pásy. Citliví jedinci zde údajně pociťují zvláštní brnění, bolesti hlavy, závratě nebo naopak příval energie. Kameny podle nich fungují jako jakési akupunkturní jehly v těle krajiny – akumulují, transformují a vyzařují zemskou a kosmickou energii. Smutným dokladem těchto novodobých rituálů je kámen Pegas, který byl v nedávné době poškozen ohněm.

Na nejzazším okraji spektra pak stojí teorie, které v řadách vidí navigační systém či dokonce přistávací dráhu pro mimozemské návštěvníky. Ačkoliv tyto myšlenky nemají žádnou oporu v důkazech, jsou součástí kulturního fenoménu, který obklopuje záhadná místa po celém světě. Ukazují, jak hluboce je v nás zakořeněna touha po tajemství a víra, že naši předkové byli ve spojení se silami, kterým dnes již nerozumíme.

Kounovské kamenné řady se tak staly jakýmsi Rorschachovým testem vytesaným do kamene. To, co v nich vidíte – pravěkou observatoř, posvátný chrám, obyčejné polní meze nebo mimozemský maják – vypovídá více o vás a vašem pohledu na svět než o kamenech samotných. Vědecká fakta se přiklánějí k pragmatickému vysvětlení z 19. století. Je to teorie, která je elegantní, logická a podložená důkazy. Přesto nedokáže zcela vyvrátit možnost, že novodobí zemědělci pouze využili a přeuspořádali již existující, mnohem starší strukturu. A hlavně, nedokáže uspokojit naši hlubokou lidskou potřebu úžasu.

Proč nás tedy kamenné hádanky přitahují víc než moderní technologie a jasně doložená historie? Možná proto, že v dnešním světě plném dat, algoritmů a okamžitých odpovědí představují místa jako Kounovské řady vzácný prostor pro nejednoznačnost, fantazii a pokoru. Jsou hmotným spojením s hlubokou minulostí a s fundamentálními otázkami, které si kladli i naši dávní předkové: jaké je naše místo ve vesmíru, jak rozumět cyklům přírody a jak si pamatovat ty, kteří tu byli před námi.

Skutečná hodnota Kounovských řad možná nespočívá v jediné správné odpovědi, ale v jejich trvalé schopnosti nutit nás klást si tyto velké otázky. Zůstávají tichým, kamenným svědectvím o tom, že některá tajemství jsou cennější nevyřešená. A tak tam dál stojí, v tichu džbánských lesů, a čekají. Ne snad na rozluštění, ale na další generace poutníků, snílků a pátračů, kteří v jejich tiché přítomnosti budou hledat ozvěny svých vlastních otázek.