Pražský Golem – legenda o hlíně a životě

Abychom pochopili legendu, musíme nejprve poznat muže, který stojí v jejím středu. Rabi Jehuda Löw ben Becalel (asi 1525–1609), známý pod hebrejským akronymem Maharal, byl skutečnou historickou postavou, titánem židovské učenosti. Působil jako vrchní zemský rabín na Moravě a později v Praze, kde založil proslulou talmudickou školu. Byl to filozof, matematik, moralista a pedagog, jehož vliv údajně sahal i za hranice židovské komunity, spekulativně až k Janu Amosi Komenskému.

Co je však klíčové: v jeho rozsáhlých spisech ani v žádných historických pramenech z 16. a 17. století nenajdeme jedinou zmínku o tom, že by stvořil Golema. Legenda byla k jeho jménu připojena až o více než dvě stě let později. Proč právě k němu? Odpověď leží v jedinečné atmosféře doby a místa.

Praha na konci 16. století, za vlády císaře Rudolfa II., byla magickým kotlem, kde se věda mísila s okultismem a víra s alchymií. Císařský dvůr byl útočištěm astronomů, umělců, ale i mystiků a šarlatánů, kteří se snažili odhalit tajemství vesmíru i kamene mudrců. V tomto prostředí, kde hranice mezi možným a nemožným byla neostrá, působil i Maharal. V roce 1592 byl dokonce přijat císařem na soukromé audienci, jejíž obsah zůstává záhadou a která jen dále podnítila fantazii pozdějších generací.

Samotná myšlenka stvoření Golema nebyla nová. Pražskému příběhu předcházela starší polská legenda o rabi Elijahu Baal Šemovi z Chełmu (zemřel 1583), která se té pražské nápadně podobá a zjevně jí sloužila jako vzor. První písemná zmínka spojující Golema s Maharalem se objevuje až v 19. století, v období romantismu, kdy se probouzel zájem o národní mýty a staré pověsti. Připojení legendy k tak významné a respektované osobnosti, jakou byl rabi Löw, a její zasazení do fascinujícího prostředí rudolfinské Prahy, dodalo starému folklornímu motivu na vážnosti a historické hloubce. Nebyl to historický záznam, ale geniální akt mytologické tvorby, který stvořil nesmrtelnou pražskou ikonu.

Klasická verze příběhu začíná v době, kdy pražské židovské ghetto sužovaly útoky a falešná obvinění z rituálních vražd křesťanských dětí, takzvané krevní mluvy. Zoufalý rabi Löw se v modlitbách obrátil k nebesům a ve snu obdržel božský příkaz v zašifrované hebrejské větě: „Stvoř z hlíny tvora, který ti bude pomáhat proti všem nepřátelům!“.

Akt stvoření nebyl dílem jednotlivce, ale kosmickým rituálem spojujícím čtyři základní živly. Maharal, představující živel vzduchu, si na pomoc přizval svého zetě, jenž symbolizoval oheň, a svého žáka, který zastupoval vodu. Společně se v noci vydali na břeh Vltavy, kde z panenské hlíny (země) uhnětli postavu obrovského muže.

Poté následoval mystický obřad. Zeť obešel hliněné tělo sedmkrát, odříkávaje tajné kabalistické formule. Tělo vyschlo a rozžhavilo se doruda jako železo. Následně žák vykonal totéž a postava začala chladnout, až získala barvu a vláčnost lidské kůže. Nakonec přistoupil sám rabi Löw. Po sedmém oběhnutí vložil Golemovi do úst pergamenový svitek se šémem – jedním z nevyslovitelných Božích jmen. V tu chvíli Golem otevřel oči a povstal.

Dostal jméno Josef, zvaný Jossile, a byl představen jako němý nalezence, kterého se rabín ujal jako sluhy. Přes den vykonával těžké práce v synagoze a v rabínově domácnosti, jeho hlavním úkolem však byla noční stráž. Procházel temnými uličkami ghetta a chránil jeho obyvatele před útoky. Byl ztělesněním síly a poslušnosti, avšak postrádal dar řeči a vyšší intelekt; byl bytostí na pomezí člověka a zvířete, schopen plnit jen doslovné příkazy.

Stvoření Golema se může jevit jako akt magie, ale v kontextu židovské mystiky je to spíše vrcholný projev hluboké teologické vědy. Kořeny této myšlenky sahají k praktické kabale, která se na rozdíl od kabaly kontemplativní (snažící se pochopit Boží podstatu) pokouší využít duchovní znalosti k ovlivnění hmotného světa.

Základním textem pro tento proces je prastarý a enigmatický spis Sefer Jecira (Kniha stvoření), sepsaný mezi 3. a 6. stoletím. Jeho ústřední myšlenka je revoluční: Bůh stvořil vesmír nikoli z ničeho, ale pomocí jazyka. Stavebními kameny reality je 22 písmen hebrejské abecedy a deset božských emanací, takzvaných sefirot. Kdo pochopí gramatiku tohoto božského jazyka, může teoreticky napodobit akt stvoření.

Kabalisté věřili, že správnou kombinací a recitací těchto písmen v meditativním stavu lze manipulovat se samotnou podstatou reality. Proces oživení Golema je tak v podstatě spuštěním mystického „kódu“, kde přesné sekvence písmen a Božích jmen vdechnou život neživé hmotě. Šém, vložený do Golemových úst, je pak jakýmsi hlavním příkazem, klíčem, který celý systém aktivuje. V jiných verzích legendy se na Golemovo čelo psalo slovo emet (אֱמֶת), což v hebrejštině znamená „pravda“.

Tento akt však nebyl vnímán jako rouhání. Naopak, byl považován za nejvyšší formu zbožnosti, za pokus pochopit Boha tím, že se člověk přiblíží jeho tvůrčímu aktu. Vyžadoval absolutní duchovní a fyzickou čistotu stvořitelů, kteří museli být oděni v bílém a nesměli udělat jedinou chybu. Maharal sám údajně napsal, že stvoření Golema není třeba vnímat jako něco mimořádného, ale spíše jako odpověď na modlitbu, která se uskutečnila „v rámci tohoto světa“.

Lidské stvoření však nikdy nemohlo být dokonalé. Golem, na rozdíl od Adama, do kterého duši vdechl sám Bůh, postrádal vyšší duši a s ní i schopnost řeči – dar, který zůstává výhradně božský. Byl pouhým golem, což v hebrejštině znamená „neforemná hmota“ nebo „embryo“, tělo bez duše.

Každá moc s sebou nese odpovědnost a Golemova síla nebyla výjimkou. Legenda vrcholí dramatickým a symbolickým okamžikem, který slouží jako věčné varování. Stejně jako všichni obyvatelé ghetta, i Golem musel dodržovat posvátný den odpočinku, šabat. Každý páteční večer mu proto rabi Löw vyjímal z úst šém, čímž ho deaktivoval a proměnil zpět v neživou hlínu.

Jednoho pátku však rabín, pohroužen do příprav na bohoslužbu, zapomněl. Golem, ponechaný svému osudu s neustále rostoucí silou, se vymkl kontrole. Jako smyslů zbavený začal běsnit ulicemi, ničit domy, vyvracet stromy a ohrožovat vše, co mu stálo v cestě. Zpráva o jeho řádění dostihla rabína přímo uprostřed synagogální liturgie. Maharal byl nucen přerušit zpěv žalmu 92, posvátné písně na uvítání šabatu, aby zkrotil své dílo. Tento okamžik byl považován za tak závažný, že se podle tradice tento žalm ve Staronové synagoze dodnes zpívá dvakrát – jednou za sebe a jednou jako náhrada za onen přerušený obřad.

Rabi Löw se postavil běsnícímu Golemovi a s vypětím všech sil se mu podařilo vyjmout šém z jeho úst. V jiné verzi smazal první písmeno ze slova emet (pravda) na jeho čele, čímž vzniklo slovo met (מֵת), „mrtvý“. V tu chvíli se Golem zastavil a s rachotem se zhroutil k zemi jako hromada hlíny. Jeho neživé ostatky byly poté odneseny na půdu Staronové synagogy, kam Maharal pod hrozbou kletby zakázal komukoli vstupovat.

Tento zvrat není jen obyčejným selháním. Šabat symbolizuje božský řád, odpočinek a uznání Boha jako jediného Stvořitele. Tím, že Golem, produkt lidské tvořivosti, na šabat „pracoval“, narušil tento posvátný řád. Jeho chaos byl nevyhnutelným důsledkem lidského díla, které se odmítlo podřídit božskému času. Legenda tak učí, že lidská moc a tvořivost, pokud nejsou vědomě a pokorně zasazeny do vyššího morálního a duchovního rámce, nevyhnutelně vedou ke zkáze.

Jakmile se Golem jednou zrodil v lidové fantazii, začal žít vlastním životem a proměňovat se v rukou umělců, kteří v něm nacházeli stále nové významy. Jeho cesta z pražského ghetta do světové kultury je fascinující.

Spisovatel Gustav Meyrink ve svém slavném románu Golem legendu nepřevyprávěl, ale zcela přetvořil. Jeho Golem není fyzická bytost z hlíny, ale přízračná, snová postava, která se údajně zjevuje v uličkách ghetta jednou za 33 let. Román je spíše psychologickým a esoterickým ponorem do duše staré Prahy. Golem zde funguje jako metafora pro ztracenou paměť hlavního hrdiny Athanasia Pernatha, jeho duchovní dvojník nebo zhmotnění kolektivního nevědomí ghetta. Meyrinkova inspirace nepramenila z tradiční židovské mystiky, ale z teosofie, okultismu a myšlenek, které předznamenaly Jungovu psychologii.

Němý film Golem, jak přišel na svět režiséra a herce Paula Wegenera dal Golemovi jeho ikonickou vizuální podobu, kterou známe dodnes: masivní, neohrabaná postava s topornými pohyby a prázdným pohledem. Jako mistrovské dílo německého expresionismu využívá film pokřivené, nepřirozené kulisy a dramatickou hru světla a stínu k vytvoření tísnivé, snové atmosféry. Příběh se stal archetypem pro pozdější horory o stvoření, které se obrátí proti svému pánovi, a přímo ovlivnil slavného Frankensteina.

V Československu se Golem dočkal zcela odlišného ztvárnění v legendární dvoudílné komedii s Janem Werichem. Zde se z mystického ochránce stává nástroj v politické satiře s výrazným populistickým nábojem. Golem už není specificky židovským symbolem, ale zdrojem obrovské síly, o kterou bojují zkorumpovaní dvořané císaře Rudolfa II. Nakonec je „osvobozen“ a dán do služeb lidu – jeho síla pohání pekárnu, aby bylo dost chleba pro všechny. Mýtus byl zcela sekularizován a přetvořen v alegorii třídního boje.

Příběh starý stovky let dnes ožívá s nečekanou naléhavostí. Golem, stvořený z hlíny a oživený slovem, je dokonalou metaforou pro největší výtvor naší doby: umělou inteligenci (AI).

Spojitost je hlubší, než se zdá. Kabalistický proces stvoření pomocí přesných kombinací hebrejských písmen je formou mystického „programování“. Jak poznamenal izraelský učenec Geršom Scholem při inauguraci prvního izraelského počítače, nazvaného „Golem I“: starý Golem byl založen na 22 písmenech hebrejské abecedy; nový Golem je založen na jednodušším, a přesto složitějším systému dvou čísel: 0 a 1. Starověký mystik a moderní programátor jsou si v roli stvořitelů, kteří pracují se základními symbolickými jazyky, překvapivě blízcí.

Klíčová vlastnost Golema – jeho doslovné chápání příkazů bez širšího kontextu či svědomí – je jedním z největších rizik současné AI. Golem, který nosí vodu, dokud nezaplaví dům, protože mu nikdo neřekl, aby přestal, je dokonalým obrazem algoritmu, který s neúprosnou efektivitou vykonává chybné nebo neúplné instrukce, posiluje společenské předsudky nebo vede k nečekaným katastrofám.

Legenda o Golemovi nám tak předkládá etický rámec, který je pro éru AI nesmírně relevantní. Na rozdíl od příběhu o Frankensteinovi, jehož stvořitel byl poháněn pýchou a své dílo opustil, je rabi Löw moudrý a ctnostný vůdce s nejlepšími úmysly – ochránit svůj lid. Katastrofa nevzniká ze zlého úmyslu, ale z drobné chyby, z chvilkové nepozornosti. To činí Golema mnohem silnější metaforou pro dnešní vývojáře AI. I oni jsou většinou vedeni snahou řešit velké problémy lidstva. Nebezpečí, jak varuje legenda, nespočívá ve zlobě, ale v nepředvídatelných důsledcích mocného nástroje a v obrovské odpovědnosti, kterou na sebe bere každý, kdo se odváží stvořit něco, co se mu může vymknout z rukou.

Příběh o pražském Golemovi je nakonec příběhem o nás samých. Je to archetyp, který lidstvo vypráví v různých podobách napříč věky – od hliněných obrů přes mechanické automaty až po kyborgy a digitální inteligence. Ztělesňuje naši odvěkou touhu tvořit, překonávat vlastní limity a hrát si na Boha.

Zároveň však v sobě nese hluboké varování. Golem je ztělesněním dvojí tváře technologie: může být spasitelem i ničitelem, nástrojem osvobození i útlaku. Jeho legenda neodsuzuje samotný akt stvoření, ale připomíná nám tíhu odpovědnosti, která s ním přichází.

Dnes, kdy stojíme na prahu vytvoření skutečně autonomních umělých bytostí, je odkaz rabiho Löwa aktuálnější než kdy dřív. Pochopili jsme jeho lekci? Uvědomujeme si, že největší výzvou není samotná schopnost tvořit, ale moudrost, ostražitost a pokora, které jsou nezbytné pro soužití s tím, co jsme stvořili? Ozvěna z půdy Staronové synagogy není jen pověstí. Je to otázka, položená přímo nám.