Rejvíz – močály, bludičky a dřevění strážci

Příjezd na Rejvíz je jako tiché překročení prahu. Silnice se vymaní z hustých lesů Hrubého Jeseníku a náhle se otevře do rozlehlé náhorní plošiny, položené ve výšce přes 750 metrů nad mořem.1 Vzduch je zde ostřejší, chladnější a nese v sobě vůni vlhké země a pryskyřice. Ticho je téměř hmatatelné, přerušované jen šuměním větru v korunách smrků a vzdáleným voláním ptáků. Krajina se rozprostírá v dlouhých, mírných vlnách luk, které Němci kdysi nazvali Reihwiesen, „louky v řadách“, z čehož postupným zkomolením vznikl dnešní název.2

Na těchto loukách stojí roztroušené dřevěné domy, jejichž architektura připomíná staré Sudety a vypráví tichý příběh o osídlení, prosperitě, ale i o historických zlomech a vysídlení.4 Není to typické horské středisko pulzující ruchem. Rejvíz působí dojmem místa, které si žije vlastním, pomalejším tempem, v souladu s rytmem prastaré krajiny, která ho obklopuje. Je to pocit vstupu do světa, kde hranice mezi přítomností a minulostí, mezi realitou a mýtem, jsou neobyčejně tenké.

Právě zde, na tomto odlehlém místě, se skrývají jedny z největších pokladů Jeseníků. Nejsou to poklady ze zlata, ačkoliv i o nich vyprávějí legendy, ale poklady zapsané v rašelině, vodě a dřevě. Čeká nás cesta do srdce močálů zrozených na konci doby ledové, kde se v temných jezírkách zrcadlí nebe a kde se šeptá o pýše a pádu zatopeného města. Budeme naslouchat příběhům o bludných světlech tančících nad vodou a usedneme ke stolu s tichými dřevěnými strážci, kteří v sobě nesou paměť několika generací. Rejvíz není jen cíl výletu; je to krajina, která si žádá být objevena, pochopena a procítěna.

Národní přírodní rezervace Rejvíz je krajinou, která klame tělem. Na první pohled se může zdát jednotvárná – jen pokroucené borovice, koberce mechu a tmavá vodní oka. Ve skutečnosti je to však nesmírně složitý a starobylý ekosystém, živoucí archiv, jehož stránky jsou tvořeny tisíciletými vrstvami rašeliny.6

Příběh rejvízských rašelinišť začal přibližně před šesti až sedmi tisíci lety, v době, kdy ledovce ustupovaly a zanechávaly za sebou krajinu formovanou svou obrovskou silou.6 Zdejší mělká pánev, usazená na nepropustném geologickém podloží Českého masivu, se stala ideálním místem pro zadržování vody.1 Voda nemohla odtékat, a tak se zde vytvořily podmínky pro vznik vrchovištního rašeliniště, které je dnes největším komplexem svého druhu na Moravě a ve Slezsku.1

Základním stavebním kamenem tohoto světa je mech rašeliník (Sphagnum).9 Jeho rostlinky neustále dorůstají na vrcholku, zatímco jejich spodní části pod hladinou vody, bez přístupu kyslíku, odumírají a postupně se mění v rašelinu.11 Tento proces, trvající tisíciletí, vytvořil mocné vrstvy organického materiálu. U Velkého mechového jezírka dosahuje mocnost rašeliny až tří metrů, zatímco u nepřístupného Malého mechového jezírka je to více než dvojnásobek, úctyhodných 6,6 metru.6 Struktura rašeliniště je členitá, tvořená vyvýšenými, suššími kopečky zvanými bulty a vodou zaplavenými prohlubněmi, kterým se říká šlenky.13

Uprostřed tohoto rašelinného moře leží dvě temná jezírka, často přirovnávaná k očím krajiny, které hledí do nebe. Každé z nich má svůj vlastní charakter a osud.

Velké mechové jezírko je známější a turisticky přístupné. Po dřevěném haťovém chodníku, který chrání zranitelný povrch rašeliniště, se návštěvník dostane až k jeho břehům.11 Jezírko má rozlohu 1692 $m^2$ a jeho maximální hloubka je téměř tři metry.11 Jeho voda je tmavá, hnědá, zbarvená huminovými kyselinami z rašeliny. Toto kyselé prostředí s nízkým obsahem živin a kyslíku funguje jako dokonalý konzervační prostředek, který zpomaluje rozklad organické hmoty.

Malé mechové jezírko, ležící jihovýchodněji, je divočejším a tajemnějším protějškem. Ačkoliv je jeho vodní plocha menší (920 $m^2$), je podstatně hlubší (až 5 m) a vrstva rašeliny pod ním je mohutnější.11 Je veřejnosti nepřístupné a ponechané přirozenému vývoji. Jeho plocha postupně zarůstá, což je přirozený proces sukcese, kdy se rašeliniště snaží zacelit svá otevřená vodní oka.7 Tento kontrast mezi udržovaným Velkým jezírkem a divokým Malým jezírkem dokonale ilustruje dvojí tvář Rejvízu – tu, kterou nám ukazuje, a tu, která zůstává skrytá a nespoutaná.

Drsné podmínky rašeliniště – kyselá půda, nadbytek vody a nedostatek živin – vytvořily domov pro vysoce specializované společenstvo rostlin a živočichů. Dominantní dřevinou je zde borovice blatka (Pinus uncinata subsp. uliginosa), jejíž pokroucené, nízké kmeny působí prastarým dojmem. Ačkoliv dosahují výšky jen několika metrů, nejstarší jedinci mohou být staří i přes 150 let. Společnost jim dělají keříky jako rojovník bahenní (Ledum palustre), kyhanka sivolistá (Andromeda polifolia) či klikva bahenní (Vaccinium oxycoccos). Na jaře se rašeliniště rozzáří bílými chomáčky suchopýru pochvatého (Eriophorum vaginatum).

Skutečným pokladem Rejvízu jsou však takzvané glaciální relikty – druhy, které zde přežily jako živoucí pozůstatek z dob ledových, kdy bylo klima v celé střední Evropě podstatně chladnější. Patří mezi ně například arktický druh vážky, šídlo rašelinné (Aeshna subarctica), nebo motýl žluťásek borůvkový (Colias palaeno). Jejich přítomnost vědecky potvrzuje, že tato krajina je oknem do hluboké minulosti planety.

Snad nejznámějším a nejfotogeničtějším obyvatelem rašeliniště je drobná masožravá rostlinka, rosnatka okrouhlolistá (Drosera rotundifolia). Její listy jsou pokryty červenými žláznatými chloupky, které vylučují lepkavé kapičky, třpytící se na slunci jako rosa. Tento smrtící mechanismus jí umožňuje lapat drobný hmyz a doplňovat si tak živiny, které v kyselé půdě chybí.

Tato krajina, tak zjevně starobylá a odlišná od okolního světa, není jen pasivním jevištěm pro lidské příběhy. Je jejich aktivním tvůrcem. Geologická realita doby poledové, biologická přítomnost živoucích fosilií a fyzická podstata močálu, který pohlcuje a konzervuje, přímo vybízejí lidskou mysl k vytváření mýtů. Legenda o potopeném městě není jen náhodnou pohádkou; je to logická a takřka nevyhnutelná narativní odpověď na fyzickou realitu rašeliniště. Krajina sama je zde hlavním hrdinou, který si píše své vlastní legendy.

Kde končí vědecké poznání, začíná říše mýtů. Na Rejvízu se tyto dva světy prolínají tak dokonale, že je někdy těžké rozeznat, co je geologie a co je legenda. Temné vody mechových jezírek a nekonečné ticho močálů se staly úrodnou půdou pro příběhy, které vyjadřují úctu i strach člověka z této mocné krajiny.

Nejznámější rejvízskou legendou je příběh o zatopeném městě Hunohrad. Pověst vypráví o bohatém a opevněném městě, které kdysi stálo v místech dnešních jezírek. Jeho obyvatelé však nezískali své bohatství poctivou prací; rýžovali zlato a drahokamy z nedaleké říčky Opavy a propadli pýše, hříchu a rozmařilosti. Přestali si vážit svých bližních a když mezi ně přišel zbožný poustevník, aby jim kázal o pokoře, krutě ho zmučili a vyhnali.

Trest na sebe nenechal dlouho čekat. Nebe se zatáhlo, spustil se strašlivý liják a země se začala třást. Uprostřed města se vyvalilo černé bahno, které pohltilo celé hříšné město i s jeho obyvateli. Od těch dob se říká, že za jasných slunečných dní může člověk s čistým srdcem spatřit ve vodách jezírka špičku kostelní věže potopeného Hunohradu.

S pádem města je spojen osud pastýře Gilla. I on byl jedním z hříšníků. Když jednou zneuctil chléb, který je darem Božím, byl proklet spolu s celým městem. Od té doby je odsouzen k věčnému bloudění po rejvízských lesích a močálech. Stal se strážcem potopeného pokladu a duchem zdejší krajiny. Jeho postava je však ambivalentní. Není to jen zlý duch; dobrým lidem pomáhá, ale ty zlé a nepoctivé trestá svou holí. Je nerudný, náladový a samotářský, možná proto, že sám nese tíhu svého prokletí. Na rozdíl od vládce hor Praděda, jehož kult byl do Jeseníků částečně „importován“ z Krkonoš, je pastýř Gill autentickým genius loci, duchem zrozeným přímo z rejvízské půdy a jejích tragických legend.

Krajina močálů, bažin a mokřadů je v lidové tradici odnepaměti spojována s dalším tajemným jevem – s bludičkami. Tato mihotavá, modravá či nažloutlá světélka, tančící nízko nad zemí, byla považována za duše nepokřtěných dětí, čarodějnic nebo jiných neklidných mrtvých, které se snaží svést poutníky z cesty a utopit je v bažinách. Ačkoliv se z Rejvízu nedochovala konkrétní svědectví o pozorování bludiček, zdejší prostředí je pro vznik takových pověstí jako stvořené. Stačí si představit osamělého chodce za soumraku, kdy se z močálu zvedají chuchvalce mlhy a ticho je téměř absolutní. Každé neznámé světlo v dálce se v takové atmosféře snadno stane přízrakem.

Moderní doba se pokusila tento fenomén demystifikovat. Nejčastějším vědeckým vysvětlením je samovznícení bahenního plynu, především metanu (CH4​), který vzniká při rozkladu organického materiálu v močálech. Tato teorie má však vážné trhliny. Kritici poukazují na to, že metan je lehčí než vzduch a ve volném prostoru rychle stoupá a ředí se, takže jen stěží může dosáhnout koncentrace potřebné pro vzplanutí. Navíc k jeho vznícení je zapotřebí teplota přes 500 °C, což je v chladných bažinách těžko představitelné. Svědectví navíc často popisují organizovaný pohyb světel, která jako by reagovala na pozorovatele, a zmiňují, že plameny jsou studené na dotek – to vše je v rozporu s vlastnostmi hořícího plynu.

Bludičky tak zůstávají v fascinujícím prostoru na pomezí. Věda nenabízí uspokojivé vysvětlení, a tím paradoxně posiluje moc mýtu. Není to souboj „mýtus versus věda“, kde by jedna strana jasně vítězila. Je to spíše ukázka hranic našeho racionálního poznání. Tam, kde věda mlčí, promlouvá příběh. Bludičky tak dokonale symbolizují samotnou podstatu rašeliniště – liminální, přechodový prostor mezi pevnou zemí a zrádnou vodou, mezi známým a neznámým.

V srdci osady Rejvíz stojí budova, která je víc než jen penzionem. Je to živoucí muzeum, jehož exponáty nejsou uzavřeny ve vitrínách, ale slouží svému původnímu účelu. Penzion Rejvíz a jeho slavné vyřezávané židle jsou dřevěnou kronikou, která vypráví příběh o společenství, umění, historickém zlomu a nezdolné paměti.

Historie budovy sahá až do roku 1795, kdy zde vznikl zájezdní hostinec, aby poskytl odpočinek formanům a jejich koním po zdolání prudkého stoupání. Již tehdy nesl německý název Zum Seehirten (U jezerního pastýře), čímž byl od samého počátku symbolicky propojen s nejvýznamnější místní legendou o pastýři Gillovi. V roce 1896 koupili nepříliš prosperující podnik manželé Josef a Anna Braunerovi, majitelé truhlářské dílny z Jeseníku. Jejich synové, Josef a především Alfréd, pak proměnili hostinec v prosperující hotel a vtiskli mu jeho nezaměnitelnou tvář.

Alfréd Brauner, talentovaný řezbář-samouk, začal na počátku 20. století interiér hostince zdobit. Jeho mistrovským dílem a zároveň geniálním marketingovým tahem se staly židle.

Brauner přišel s unikátním nápadem: vyřezávat do opěradel masivních dubových židlí karikaturní podobizny místních štamgastů a pravidelných hostů. Každý, kdo si výrobu své židle zaplatil, získal nejen umělecké dílo, ale i doživotní právo sedět na svém místě. Vznikla tak unikátní sbírka čítající podle odhadů 150 až 300 kusů.

Tyto židle nebyly jen nábytkem. Staly se živou, trojrozměrnou kronikou tehdejší rejvízské komunity. Z opěradel se na nás dodnes dívají postavy, které utvářely kolorit horské osady: přísný lesní, pečlivý písař, usměvavý kominík, statný řezník, kostelník či „bláznivě zpívající Bety“. Každá židle je portrétem, karikaturou i sociologickou studií zároveň. Společně vytvářely jedinečnou atmosféru sounáležitosti a vtiskly do dřeva paměť jednoho místa a jedné doby.

Příběh vyřezávaných židlí je zároveň dokonalou alegorií pohnutých dějin Sudet ve 20. století. Jejich vznik symbolizuje prosperující, multikulturní, byť převážně německy mluvící společnost předválečného Československa. Pak ale přišla katastrofa. Po druhé světové válce byl Alfréd Brauner, tvůrce židlí, zatčen a v roce 1946 zemřel ve sběrném táboře v Říčanech u Brna. Jeho smrt a následné vysídlení německého obyvatelstva představovaly tragické přervání historické kontinuity.

Hostinec byl znárodněn a přejmenován na „Noskovu chatu“ po tehdejším komunistickém ministrovi vnitra Václavu Noskovi. Nový režim se pokusil o systematické vymazání paměti. Židle, dílo německého řezbáře zobrazující tehdejší komunitu, byly označeny za „buržoazní přežitek“ a symbol starého světa. Většina z nich byla zničena, rozkradena nebo s nimi bylo jednoduše zatopeno v kamnech. Z původních stovek se dochovalo jen asi dvacet kusů.

Záchrana přišla v 60. letech, kdy se o zbytek sbírky začal starat tehdejší vedoucí chaty V. Fábera, který je uchránil v malé vinárně. Po roce 1989 se penzion vrátil ke svému původnímu názvu a současný majitel se snaží na přetrženou nit navázat. Tradice byla obnovena a i dnes si mohou noví štamgasti nechat za úplatu vyrobit svou vlastní židli.

Dřevění strážci tak nejsou jen kuriozitou. Jsou tichými svědky, kteří přežili vlastní zánik. Jejich cesta od vzniku přes téměř úplné zničení až po částečnou obnovu dokonale zrcadlí historické trauma, ztrátu paměti a pomalé, obtížné hojení ran celého regionu.

Návštěva Rejvízu je nakonec cestou k poznání, že některé hranice, které si ve svém světě rýsujeme, jsou jen iluzí. Hranice mezi přírodou a kulturou, mezi vědou a mýtem, mezi minulostí a přítomností se zde stírají a splývají v jediný, komplexní celek.

Prastará krajina rašelinišť, formovaná silami doby ledové, se stala víc než jen kulisou pro lidské osudy – stala se jejich spolutvůrcem. Močál, který ve svých hlubinách pohlcuje a konzervuje organickou hmotu, inspiroval lidskou fantazii k vytvoření mýtu o potopeném městě, které v sobě uchovává poklady i hříchy minulosti. Tajemná světla, tančící nad jeho povrchem, dala vzniknout příběhům o bludičkách, které ztělesňují strach z neznáma a zrádnosti přírody. A dřevo ze stromů, které v této drsné krajině dokázaly zapustit kořeny, se v rukou člověka proměnilo v umění, jež zachytilo a přežilo i ty největší lidské tragédie.

Rejvíz není místem, kde by člověk přírodu dobyl a podmanil si ji. Je to místo, kde s ní po staletí vede dialog. Někdy je to dialog plný strachu a pověr, jindy plný obdivu a touhy po poznání, a jindy zase plný tvořivosti a snahy zanechat stopu. Od legend o nerudném pastýři Gillovi přes vědecké zkoumání glaciálních reliktů až po vyřezávané tváře štamgastů – to vše jsou jen různé jazyky, kterými se člověk snaží porozumět této krajině a svému místu v ní.

Možná právě v tom spočívá nejhlubší kouzlo Rejvízu. Připomíná nám, že krajina má paměť, která je mnohem hlubší a trvalejší než ta naše. Je to místo, kde se ozvěny doby ledové setkávají s ozvěnami pohnutého 20. století, a kde oba tyto příběhy nacházejí svůj společný výraz. Jak kdysi napsal místní farář Jeroným Pavlík: „Kdo jednou na Rejvíz přišel, přichází častěji, kdo přichází často, nejraději by tu zůstal.“. Ta slova vystihují tichou, melancholickou sílu místa, které se člověku zapíše hluboko do duše a už ho nikdy zcela neopustí.