Stát o nás chce vědět vše, ale sám nefunguje. Kde končí naše data a proč digitalizace v ČR selhává?

Od občanů stát vyžaduje maximální digitální poslušnost pod hrozbou vysokých pokut. Sám se ale potýká s padajícími systémy, jako je digitalizace stavebního řízení. Přečtěte si, proč česká elektronizace státní správy dlouhodobě selhává.

Pokud se jako podnikatel zpozdíte s odesláním kontrolního hlášení k dani z přidané hodnoty byť jen o jediný den, státní aparát to zjistí prakticky okamžitě. Následuje automatická výzva a nezřídka i citelná pokuta, která u pouhého opožděného podání bez výzvy začíná na tisíci korunách a může při opakovaném pochybení šplhat k desetitisícům. Systém z pohledu výběru peněz, evidence a sankcí funguje zkrátka bezchybně, tvrdě a neúprosně. Občan a podnikatel jsou pod neustálým drobnohledem státu, který si osobní i finanční data stahuje s chirurgickou přesností a za jakékoliv zaškobrtnutí vybírá poplatky.

Na druhé straně mince je však obrovský aparát, který má své moderní digitální služby poskytovat zpět občanům a zjednodušovat jim složitý úřední život. A právě zde se přesnost a funkčnost velmi často zničehonic hroutí. Stát do projektů rozvoje digitalizace veřejné správy v uplynulých letech investoval masivních padesát miliard korun. Výsledek z pohledu běžného člověka je však podle kontrolních zpráv úřadů alarmující. Z původního plánu mít do roku 2025 plně digitalizované služby státu se reálně podařilo dokončit necelou pětinu. Drtivá většina úředních procesů zůstala na půli cesty.

Tento propastný rozdíl mezi tím, co stát pod hrozbou tvrdých sankcí vyžaduje od nás, a tím, co dokáže za naše vlastní miliardy doručit on sám, vyvolává v lidech obrovskou a naprosto pochopitelnou frustraci. Česká republika usilovně buduje administrativní a dohledový aparát moderního střihu, ale opírá ho o zastaralou IT infrastrukturu. Místo slibovaného zjednodušení komunikace občanům elektronizace často přináší jen stres, nefunkční portály a zbytečnou byrokracii navíc.

Stát v posledním desetiletí masivně rozšířil své možnosti, jak získávat data o životech svých občanů a obchodních krocích firem. Postupně jsme se stali bezplatnými administrátory státní správy. Namísto toho, aby informační systémy hladce fungovaly na pozadí, přenesl stát obrovský díl odpovědnosti za zadávání a přenos dat na koncové uživatele.

Nejviditelnějším příkladem je plošné zavedení povinných datových schránek. V první polovině roku 2023 zřídilo Ministerstvo vnitra datové schránky automaticky pro více než dva miliony subjektů. Tato povinnost plošně dopadla na všechny živnostníky, ale i na statisíce neziskových subjektů, jako jsou běžné spolky, nadace nebo společenství vlastníků bytových jednotek. Zákon se nikoho neptal na schopnosti. Jakmile má spolek nebo občan přidělené identifikační číslo, musel se státní vůli podřídit, a to zcela bez ohledu na reálnou počítačovou gramotnost. Lidem, kteří schránku ani neotevřeli, se dokumenty od úřadů po deseti dnech automaticky považují za doručené, což v řadě případů odstartovalo procesy nečekaných exekucí.

Ještě hlubší zásah do firemního soukromí představuje systém kontrolních hlášení plátců DPH. Finanční správa má díky němu v reálném čase absolutní přehled o tom, kdo, komu, kdy a za jakou částku dodal zboží nebo poskytl služby. Jde o gigantickou státní databázi obchodních vztahů, jež nemá v naší historii obdoby. Cíl zabránit masivním daňovým únikům a podvodům je jistě legitimní. Daň za to je ale neúměrná. Stát de facto přesunul úřední analytickou práci na samotné firmy. Podnikatelé tráví hodiny zadáváním položek, osobně ručí za jejich absolutní přesnost a čelí postihům za banální prodlení. My data státu bezplatně a strukturovaně dodáváme a my sami neseme všechny následky za chyby v systému.

Zatímco databáze pro výběr daní nebo rozesílání automatických výzev z finančních úřadů běží spolehlivě ve dne v noci, robustní státní projekty zaměřené primárně na usnadnění života občanům a zrychlení procesů trpí zarážejícími selháními.

Učebnicovým případem debaklu se stala dlouho připravovaná digitalizace stavebního řízení, nasazená do ostrého provozu v polovině roku 2024. Z proklamovaného urychlení povolování staveb se brzy stala noční můra, která paralyzovala celý sektor. Projekt byl spuštěn s kritickým množstvím nedostatků. Úředníci i projektanti museli po dlouhé měsíce bojovat s padajícím prostředím Portálu stavební správy. Systém mnohdy nenahrával nezbytné projektové dokumentace, aniž by na to uživatele jakkoliv upozornil chybovou hláškou. Výsledkem byla zastavená stavební řízení, zoufalí developeři i drobní stavebníci a obrovské národohospodářské škody spojené se zpožděním investic.

Nejedná se však o ojedinělý exces jedné vlády. Na začátku roku 2024 Česko zažilo podobný scénář u spouštění očekávané mobilní aplikace eDoklady. Myšlenka mít klasický občanský průkaz pohodlně a bezpečně nahraný ve smartphonu je nesporně logickým krokem vpřed. Technické provedení ovšem narazilo. Start aplikace vyvolal obrovský zájem uživatelů, což okamžitě způsobilo drtivé přetížení a výpadek klíčového Portálu národní identity (NIA), přes který se lidé přihlašují ke drtivé většině e-governmentu. Výpadek jednoho zbrusu nového systému tak dominově odřízl statisíce lidí od přístupu k životně důležitým službám, jako jsou elektronické recepty od lékařů nebo portály správy sociálního zabezpečení.

Každodenní realita digitalizace je totiž o poznání složitější. Kontrolní orgány upozorňují na absurdní praxi: stát mnohdy považuje úřední agendu za úspěšně „digitalizovanou“ už ve chvíli, kdy byl do elektronické podoby převeden jen jeden úvodní krok z deseti. Občan tedy sice z obývacího pokoje odešle PDF dokument přes datovou schránku, ale na straně konkrétního úřadu si jej referent musí fyzicky vytisknout, orazítkovat a jeho údaje ručně přepisovat do dalšího nepropojeného systému. To celou myšlenku elektronizace zcela popírá.

Spolu s astronomickým objemem shromažďovaných informací o naší osobě vyvstává na povrch zásadní otázka státní kybernetické bezpečnosti. Rejstříky a centrální databáze o nás uchovávají mimořádně citlivá data. Jde o údaje týkající se výše našich mezd a zdaněného majetku, záznamy o rodinných vazbách a soudních sporech, údaje o trvalých a přechodných pobytech a v neposlední řadě se bavíme o vysoce citlivé zdravotní dokumentaci v systémech ministerstva zdravotnictví.

Zásadním rizikem zůstává, že česká státní informační architektura je dodnes velmi křehkým slepencem izolovaných a často beznadějně zastaralých technologií. Pokud státní servery opakovaně selhávají při banálním úkonu, jakým je udržení stability webového portálu při mírně zvýšeném počtu uživatelů, má široká veřejnost zcela oprávněný důvod obávat se o reálné zabezpečení svých dat před cílenými útoky ze zahraničí. Česká historie už bohužel pamatuje těžké kybernetické útoky, které paralyzovaly klíčové strategické nemocnice či ministerstva, jež musely přejít zpět na komunikaci s papírem a tužkou. Naše data nemá chránit jen hrstka obětavých expertů z Národního úřadu pro kybernetickou a informační bezpečnost, musí je chránit bezpečně a moderně navržená IT infrastruktura, kterou Česko v mnoha ohledech stále postrádá.

Příčin, proč se tuzemský e-government po dekádách slibů stále točí v bludném kruhu a nedosahuje plynulosti srovnatelné s lídry, jako jsou Dánsko či Estonsko, je více. Experti na informační systémy státní správy se shodují na tom, že kořeny současné letargie leží v samotném historickém ukotvení správy státu.

První kritickou bariérou je roztříštěnost pravomocí. Odborně se tomuto jevu říká resortismus. Zjednodušeně řečeno, česká státní správa se po léta vůbec nechovala jako jeden celek. Jednotlivá ministerstva si odděleně budovala vlastní, lokální systémy a portály. Ať už šlo o Ministerstvo vnitra, Ministerstvo práce a sociálních věcí nebo Ministerstvo financí, každý si hrál na svém vlastním drahém pískovišti. Tyto uzavřené ostrovy si dodnes nedokážou bez potíží předat data občana v reálném čase, což způsobuje tu absurdní nutnost, že jeden občan doloží stejné potvrzení třem různým úřadům pod hlavičkou téhož státu.

Obrovským kamenem úrazu je také takzvaný vendor lock-in, což představuje úplnou závislost úřadů na dodavatelích systémů z komerčního sektoru. Stát si v minulosti nakoupil od velkých společností informační systémy za stovky milionů korun, ale nedohodl si k nim zdrojové kódy a práva na svobodné úpravy. Každá, i sebemenší dodatečná úprava nebo pokus o napojení na nový registr, tak znamená nutnost povolat původní firmu, která si může diktovat astronomické a netržní ceny. Stát se zkrátka nechal na dlouhé roky uvěznit nevýhodnými licenčními smlouvami.

Zcela samostatnou kapitolou je pak personální nouze. Platy ve státní sféře jsou svázány přísnými tabulkami a ani s příplatky nemohou soutěžit s nabídkami z korporátu. Zkušení softwaroví architekti, profesionální zadavatelé technických řešení a bezpečností analytici logicky odcházejí budovat kariéru do nadnárodních technologických gigantů či bankovních domů. Veřejnému sektoru tak kriticky chybí vnitřní expertní kapacity k tomu, aby dokázal složitou zakázku vůbec srozumitelně vypsat, dohlédnout na její realizaci a zkontrolovat výslednou funkčnost dodaného produktu.

Tahle hluboká propast mezi sebevědomým politickým slibem a trpkou každodenní realitou dopadá primárně na ramena občanů a malých podnikatelů. Pro stovky tisíc živnostníků a drobných podniků znamená aktuální podoba elektronizace mnohdy jen další generátor stresu a frustrace. Převod papírové agendy do online prostředí by měl znamenat pročištění a zjednodušení procesů. Místo toho v Česku většinou dojde k tomu, že se složitý, byrokraticky košatý formulář prostě jen naskenuje a přesune na internetový portál, včetně všech svých byrokratických nelogičností.

Důsledkem jsou tisíce hodin promarněného času. Účetní i podnikatelé tráví víkendy luštěním instruktážních videí, aby pochopili, jak nainstalovat správné certifikáty pro datové schránky, nebo hledají odpovědi na to, proč jim zrovna tento formulář nejde odeslat v prohlížeči. V situacích, kdy těsně před uzávěrkou důležitých státních termínů daňové weby zpomalí nebo padnou, to není chyba odesílatele. Přesto je to vždy daňový poplatník, kdo propotí tričko a s myší v ruce napjatě mačká tlačítko obnovit až do půlnoci, protože je mu jasné, že strohý algoritmus finančního úřadu na výpadky sítě zítra ráno žádný ohled brát nebude.

Úplně nejdražší daní je ovšem naprostá ztráta důvěry ve schopnosti státu. Celý koncept e-governmentu vyrostl na hesle „obíhat mají data, a ne občan“. Když však lidé v ostrém provozu pravidelně zjišťují, že fyzické vhození doporučeného dopisu na poště je v konečném důsledku mnohem spolehlivější, jistější a mnohdy i rychlejší varianta než bojovat s padající chybovou stránkou s logem lva, pak ztrácí digitalizace pro lidi jakýkoliv význam.

Český digitální stát se dostal do závažného bodu zlomu. Na jedné straně stojí dráb, který pomocí robustních kontrolních hlášení nekompromisně mapuje sebemenší obchody a za jednodenní prodlení automaticky rozdává mastné pokuty. Na straně druhé stojí zcela neefektivní aparát, který není schopen zajistit stabilní, plynulé a funkční digitální zázemí pro ty samé občany, z jejichž peněz je celý systém financován a živen.

Pokud veřejný rozpočet uvolní padesát miliard korun na budování moderních rozhraní a výsledkem je po letech fungující pětina plánovaných služeb, jedná se o vážné selhání v povinnosti sloužit veřejnosti. Do okamžiku, než dokáže stát dodávat občanům moderní softwarová řešení na špičkové úrovni – otestovaná, svižná a snadno pochopitelná – neměl by z pozice dominance požadovat po běžných lidech strojovou dokonalost doprovázenou finančními tresty za formální prohřešky.

Státní instituce nesmí fungovat v režimu nadřazeného policisty, který jen vysává data. Musí se nutně transformovat do role fungujícího, vstřícného partnera. V partnera, u něhož bude vyřízení jakékoliv úřední administrativy stejně jednoduchým, logickým a bezstresovým úkonem, jako je nákup elektroniky v oblíbeném e-shopu. Dokud se tento přístup razantně nezmění a nevstoupí do něj prvek zdravého rozumu, zůstane cesta k modernímu e-governmentu jen nekonečným utrácením miliard v chaosu.

Tento článek vychází z informací dostupných v době jeho publikace. Pokud dojde ke změně legislativy nebo zveřejnění nových údajů, mohou se některé informace změnit.