Šumava – kraj záhad, mlh a zmizelých vesnic

A Šumava skutečně není jen pohořím. Je to palimpsest, prastarý pergamen, z něhož byly hrubou silou vyškrábány vrstvy příběhů, ale jejichž otisky zůstávají navždy vryty do krajiny. Když se dnes touláte jejími lesy, mlčenlivými a hlubokými, když pozorujete cáry mlhy, jak se líně valí přes rašeliniště, necítíte jen chlad a vlhko. Cítíte tíhu nevyřčeného. Ticho zde není prázdnotou, ale prostorem naplněným ozvěnami. Jaké příběhy si tyto kopce pamatují a jací duchové stále bloudí po jejich zapomenutých stezkách?

Tato krajina je svědkem. Svědkem násilného vymazání staleté kultury, svědkem zoufalých dramat odehrávajících se na neprodyšně uzavřené hranici, svědkem prastarých mýtů, které se drží temných vod jejích jezer. Současná divočina Šumavy není návratem do panenského stavu. Je to politický konstrukt, přímý důsledek historického traumatu. Tam, kde dnes vidíme rozlehlé louky a zdánlivě nedotčené lesy, kdysi tepal život v desítkách vesnic, osad a samot. Dnešní opuštěnost je jizvou. Procházka Šumavou tak není pouhým výletem do přírody, ale cestou do postapokalyptické krajiny, kde melancholie není jen estetickou volbou, ale jedinou upřímnou odpovědí na její osud.

Než se Šumava stala synonymem pro prázdnotu a ticho, byla po staletí kulturní krajinou, formovanou lidskou rukou. Od středověku sem přicházeli němečtí osadníci, aby v drsných podmínkách hor hledali obživu. Vznikl zde unikátní fenomén „Králováků“ – svobodných sedláků podřízených pouze českému králi, kteří střežili hranici a výměnou za to požívali zvláštních privilegií. Život zde byl tvrdý, ale plný. Ilustrují to příběhy konkrétních míst, jejichž jména dnes známe jen z map a starých fotografií.

Knížecí Pláně (Fürstenhut) byly živoucí komunitou na náhorní plošině ve výšce 1021 metrů. Založeny Schwarzenbergy v roce 1792, v dobách své největší slávy čítaly přes šedesát domů, kamenný kostel svatého Jana Křtitele, faru, školu, mlýn, pilu a dokonce čtyři hostince. Byla to obec soběstačná, pulzující životem uprostřed divočiny.

Bučina (Buchwald), ležící na historické Zlaté stezce, se pyšnila titulem nejvýše položené vsi v celých Čechách (1162 m n. m.). Z jejích 37 domů se otevíraly dechberoucí výhledy až k Alpám, což z ní činilo oblíbené turistické místo.

A konečně Stodůlky (Stadln), královácká rychta, jejíž katastr byl svou rozlohou po Praze druhý největší v Čechách. Na přelomu 19. a 20. století zde žilo téměř 3000 obyvatel – dřevorubců, sklářů a sedláků. Byla centrem rozsáhlého území s vlastní školou, mlýny a hostinci.

Katastrofa, která tento svět zničila, proběhla ve dvou fázích. Byl to systematický proces, který měl z krajiny odstranit nejen lidi, ale i jejich paměť.

První akt, vyhnání, se odehrál po druhé světové válce. Odsun německy mluvícího obyvatelstva vyrval Šumavě duši. Lidé, jejichž rodiny zde žily po generace, museli opustit své domovy. Opuštěné domy sice byly částečně dosídleny novými obyvateli z různých koutů Československa i z Rumunska, ale kořeny se nepodařilo zapustit. Krajina osiřela.

Druhý akt, demolice, následoval po komunistickém převratu v roce 1948. Vytvoření neprodyšné „železné opony“ znamenalo pro šumavské pohraničí rozsudek smrti. Vzniklo zakázané hraniční pásmo, široké několik kilometrů, a vesnice v něm stojící byly považovány za bezpečnostní riziko. Nebyly však jen opuštěny, byly systematicky a s chladnou precizností zlikvidovány. Kostel na Knížecích Pláních byl v roce 1956 odstřelen armádou, stejně jako mnoho dalších. Hřbitovy byly zplanýrovány, náhrobky rozbity. Domy ve Stodůlkách posloužily jako cvičné cíle pro dělostřelce. Nebylo to jen vojenské opatření; byla to ideologická očista, snaha vymazat z krajiny jakoukoliv fyzickou stopu po předchozích obyvatelích a jejich kultuře.

Dnes na těchto místech nacházíme jen tiché připomínky. Základy domů zarostlé trávou, kamenné zídky ohraničující pole, která už dávno nikdo neobdělává. Občas osamělá, péčí původních rodáků obnovená kaple, jako ta na Bučině, nebo hřbitov na Knížecích Pláních, kde náhrobky poskládané ze zbytků tiše vyprávějí o zaniklém světě. Informační tabule se zažloutlými fotografiemi fungují jako přízračná okna do minulosti, ukazující život tam, kde je dnes jen vítr a ticho.

Po roce 1948 se Šumava proměnila v krajinu strachu. Železná opona nebyla jen čárou na mapě, ale monstrózní, několikavrstvou bariérou z ostnatých drátů, signálních plotů pod vysokým napětím, strážních věží a zaminovaných polí, střeženou po zuby ozbrojenou Pohraniční stráží. Po staletí byla tato hranice místem setkávání a obchodu, Zlatá stezka spojovala Čechy s Bavorskem. Nyní se stala strojem na oddělování a zabíjení.

Pro tisíce lidí představovala tato hranice jedinou cestu ke svobodě. Pokus o její překonání byl však sázkou o život, kde protivníkem nebyl jen totalitní režim, ale i sama nelítostná šumavská příroda. Mrazivý příběh východoněmeckého páru, pětadvacetiletého Franka Labuschina a dvaadvacetileté Heike Bischof, je toho tragickým dokladem. V březnu 1988 se rozhodli utéct přes Československo. Spoléhali na to, že hustá sněhová vánice u Prášil je skryje před zraky pohraničníků a vyřadí z provozu signální ploty. Netušili však, jak brutální dokáže být šumavská zima. Hluboký sníh a mráz je zcela vyčerpaly. Umrzli jen pár kilometrů od svobody. Jejich těla, pohřbená pod sněhem, byla nalezena až o několik týdnů později. Příroda se v jejich případě stala smrtícím prodloužením politické bariéry.

V této atmosféře strachu a beznaděje se zrodily legendy o „Králech Šumavy“. Komunistická propaganda je ve slavném filmu z roku 1959 vykreslila jako zákeřné agenty a diverzanty. Skutečnost však byla jiná. Byli to místní muži s neobyčejnou odvahou a dokonalou znalostí terénu, kteří se rozhodli postavit režimu a pomáhat lidem na svobodu.

Nejslavnější z nich, Josef Hasil, byl paradoxně bývalým příslušníkem Sboru národní bezpečnosti. Své znalosti o fungování ostrahy hranic využil k tomu, aby bezpečně převedl desítky lidí. Jiný legendární převaděč, Kilián Nowotny, zase navázal na starou tradici šumavských pašeráků, kteří znali každou stezku a každou bažinu. Pohybovali se v noci, v mlze, vánicích, neustále riskovali přestřelku s hlídkami nebo zradu. Tito muži nebyli mytickými postavami. Byli ztělesněním odporu, kteří se snažili vrátit krajině její původní smysl – být cestou, která spojuje, nikoliv zdí, která vraždí.

V srdci šumavských hvozdů leží pět ledovcových jezer, tichých a temných očí krajiny. Dvě z nich, Černé a Čertovo, jsou však opředena zvláštní aurou tajemství. Jejich poloha v hlubokých karech, obklopených strmými, zalesněnými svahy jako je Jezerní stěna, a jejich chladná, tmavá voda, přirozeně podněcují fantazii.

Dávný folklór v nich viděl brány do jiných světů. O Čertovu jezeru se vypráví legenda, že ho vyryl sám ďábel. Když se pokoušel odnést do pekla místní dívku, přivázala mu k ocasu těžký kámen. Pekelník se v zoufalství točil na místě tak dlouho, až vyhloubil jámu, která se naplnila vodou a v níž se nakonec utopil. Jiné pověsti mluví o tajemných vírech, které stahují lidi do hlubin, kde jejich těla zůstávají navěky nezměněna.

Černé jezero, největší v Čechách, získalo své jméno prozaičtěji – od temné barvy, kterou mu dodává odraz okolních lesů a devítimetrová vrstva kalu z pylu na dně. Jeho ponurá krása však inspirovala mnohé umělce, od Antonína Dvořáka po Jana Nerudu, kteří v jeho tichu slyšeli ozvěny dávných časů.

Do tohoto prostředí, již tak nasyceného mýty a tajemstvím, zasadila komunistická Státní bezpečnost v roce 1964 jednu z nejrafinovanějších dezinformačních operací studené války. V rámci Akce Neptun byly na dno Černého jezera tajně potopeny bedny. Následně byly za velkého zájmu médií a televizních kamer slavnostně „objeveny“ a vytaženy. Oficiální zpráva tvrdila, že obsahují tajné nacistické dokumenty, které kompromitují vysoce postavené politiky v Západním Německu a Rakousku.

Celá akce byla dokonale zinscenovaným podvodem, jehož cílem bylo zdiskreditovat Západ. StB mistrně využila existující pověst jezera jako místa, které skrývá temná tajemství. Veřejnost, po staletí zvyklá věřit, že v hlubinách jezera leží zlo, byla ochotna uvěřit i této moderní lži. Prastará mystika krajiny tak byla zneužita a přetvořena v nástroj politické propagandy.

Zatímco 20. století psalo do krajiny své jizvy, pod povrchem dřímají mnohem starší vrstvy paměti. Záhadologové a senzibilové vnímají Šumavu jako místo s ohromnou magickou silou, které odpradávna přitahovalo Kelty a další dávné kultury. Zvláštní koncentrace této energie se má nacházet v oblasti Javorníku, kde v lesích stojí prastaré menhiry, tiché kamenné strážce.

Každý z nich má mít svůj specifický účel a energii. Měsíční kámen, nezvyklého obdélníkového tvaru, je považován za „aktilit“ neboli zářící kámen, v němž se setkává zemská a kosmická energie. Sluneční kámen údajně sloužil k léčbě a je považován za energeticky nejsilnější. Dvojčata symbolizují mužský a ženský princip, jin a jang, a mají harmonizovat vztahy. A téměř třímetrový Mudrc připomíná svou formou moudrou hlavu a v jeho okolí se má nacházet silný energetický vír. Autoři jako Veronika Rubínková ve své knize Šumava tajemná nebo Pavel Kozák v Tajemných místech v Pošumaví se snaží tyto skryté dimenze krajiny mapovat a interpretovat.

Vedle této prastaré, esoterické paměti kamenů existuje i paměť literární, jejímž ztělesněním je Karel Klostermann. Jeho díla jako Ze světa lesních samot nebo V ráji Šumavském nejsou jen romány; jsou to kroniky ztraceného světa. Zachytil v nich drsný život šumavských sklářů, dřevorubců a samotářů, jejich hluboké, až fatalistické sepětí s přírodou, která byla stejně tak živitelkou jako nemilosrdným protivníkem.

Klostermann se stal prorokem ztráty. Jeho apokalyptické popisy ničivé vichřice z roku 1870 a následné kůrovcové kalamity jsou mrazivou předzvěstí zkázy, kterou o desítky let později způsobí člověk. Jeho slova o umírajícím lese zní dnes jako žalozpěv za celou starou Šumavu: „Ohně, které tenkrát všude hořely, byly panychidou, kterou člověk zhynulému lesu ustrojil.“. Zatímco komunistický režim mohl bourat domy a vyhánět lidi, nemohl zničit kameny v lesích ani vymazat slova z knih. Právě v nich – v tiché moudrosti menhirů a v melancholických příbězích Klostermannových – přetrvává autentická duše Šumavy, odolávající vymazání.

Cesta Šumavou je cestou skrze vrstvy paměti. Od přízraků zmizelých vesnic, přes stíny železné opony, do temných hlubin jezer a k tiché moudrosti prastarých kamenů. Skutečné tajemství Šumavy nespočívá jen v legendách či nevyřešených záhadách. Je v její neobyčejné schopnosti být krajinou, která si pamatuje. Nutí nás konfrontovat se s minulostí, s bolestí i s tichou krásou, která z ní vyrůstá.

Mlhy, které se tu valí, nejsou jen počasím; jsou rubášem historie. Ticho, které tu panuje, není prázdnotou; je plné ozvěn ztracených hlasů. A když se zastavíte na Knížecích Pláních a pohlédnete na osamělý kříž, vztyčený na základech odstřeleného kostela, který se tyčí proti obrovské, prázdné obloze, pochopíte. Je to symbol zničující ztráty, ale zároveň i tvrdohlavé a nezničitelné síly paměti. Šumava nezapomíná. A nedovolí zapomenout ani nám.