Zvíkov: Král českých hradů, nebo brána do jiného světa?

Není divu, že je často nazýván „králem českých hradů“. Je to klenot raně gotické architektury, místo spojené s největšími panovníky našich dějin, včetně Karla IV., který si jej nesmírně oblíbil. Jeho kamenné sály a arkádová nádvoří dýchají historií tak silně, že ji téměř cítíte ve vzduchu.

Přesto má tento majestátní hrad i svou druhou, temnější tvář. Tvář, která láká nejen turisty, ale i filmaře, záhadology a lovce duchů. Zvíkov je totiž považován za jedno z nejstrašidelnějších míst v České republice, za bod, kde se údajně hroutí fyzikální zákony a kde moderní technika selhává tváří v tvář nevysvětlitelné síle. Jeho atmosféru ještě umocnila stavba Orlické přehrady ve 20. století. Voda zatopila původní podhradí i s kostelíkem svatého Mikuláše, a hrad, který kdysi čněl vysoko nad krajinou, se opticky přiblížil hladině. Tímto aktem se nejen potopila část jeho historie, ale paradoxně se posílila jeho mystická aura. Z pozemského strážce se stal téměř pohádkový zámek vyrůstající z hlubin.

Co se tedy skrývá za zdmi Zvíkova? Je to jen kamenný svědek slavné minulosti, jehož pověsti jsou pouhým folklórem? Nebo je v jeho základech skutečně přítomna síla, která přesahuje naše chápání a která se odmítá podřídit běhu času?

Abychom pochopili záhady Zvíkova, musíme se nejprve ponořit do jeho hluboké a slavné historie. Ostroh nad soutokem řek byl strategickým místem odnepaměti. Archeologické nálezy dokládají osídlení již v době bronzové a později zde Keltové vybudovali opevněné hradiště, tzv. castellum. Tyto prastaré kořeny jsou klíčové pro mnohé pozdější teorie o energetickém významu místa.

Samotný kamenný hrad, jak ho známe dnes, je dílem Přemyslovců. Jeho základy položil na sklonku své vlády král Přemysl Otakar I. a ve stavbě pokračoval jeho syn Václav I.. První písemná zmínka, která potvrzuje existenci již fungujícího hradu, pochází z roku 1234 a zmiňuje zdejšího purkrabího Konráda z Janovic. Svého vrcholu a největší slávy dosáhl Zvíkov za vlády „krále železného a zlatého“, Přemysla Otakara II., který jej velkolepě rozšířil a učinil z něj jedno z nejvýstavnějších sídel v království.

Význam hradu podtrhl i císař Karel IV. Nejenže na Zvíkově rád pobýval, ale ve svém vizionářském zákoníku Majestas Carolina jej zařadil mezi hrady nezcizitelné, tedy takové, které navždy musí zůstat majetkem české koruny. Před dokončením Karlštejna zde byly dokonce dočasně uloženy korunovační klenoty, nejposvátnější symbol české státnosti. Právě tato skutečnost, spojení s nejvyšší světskou mocí a posvátnými předměty, vytvořila ideální podhoubí pro vznik legend. Místa s takovou koncentrací moci a významu si přirozeně žádají nadpřirozené strážce.

Aura Zvíkova byla posílena i jeho téměř mýtickou nedobytností. V roce 1429 jej marně obléhali husité a odolal i náporům vojsk za třicetileté války. Teprve v roce 1622 byla jeho posádka donucena se vzdát drtivé přesile. Tato fyzická nezdolnost jako by obracela pozornost dovnitř. Pokud hrad nelze dobýt zvenčí, musí se nebezpečí skrývat v jeho vlastních zdech. V pozdějších staletích hrad střídal majitele, mezi nimiž byli mocní Rožmberkové, Švamberkové či Eggenberkové, až nakonec přešel do vlastnictví Schwarzenbergů. Právě ti jej v 19. století, kdy již chátral a hrozilo mu zřícení, zachránili rozsáhlou a citlivou rekonstrukcí.

Epicentrem všech zvíkovských záhad je bezpochyby nejstarší část hradu – mohutná hranolová věž zvaná Hlízová, někdy též Markomanka. Její jméno je odvozeno od specifického zdiva z nahrubo opracovaných kamenných kvádrů, tzv. hlíz, které jí dodávají archaický a ponurý vzhled. Její podoba je v českém prostředí natolik unikátní, že se stala předmětem nekonečných sporů a spekulací.

Oficiální historický výklad je poměrně střízlivý. Věž byla postavena na počátku 13. století, těsně před zbytkem královského paláce, jako samostatně stojící útočištná věž (bergfrit). Její architektonický styl je zřejmě ohlasem tehdejší štaufské architektury, známé z německých a rakouských zemí. Pro záhadology je však toto vysvětlení příliš prosté. Podle nich je věž mnohem starší než samotný hrad, který k ní byl později jen „přilepen“. O jejím původu existuje hned několik odvážných teorií. Některé ji připisují Keltům, kteří na tomto místě měli své oppidum a věž mohla sloužit jako svatyně. Jiné hovoří o římském původu, neboť podobné stavby stavěli římští vojáci na hranicích své říše. Nejpopulárnější je však teorie spojující věž s germánským kmenem Markomanů, kteří obývali české země v prvních stoletích našeho letopočtu – odtud i její název Markomanka. Aby toho nebylo málo, kronikář Vilém Břežan v roce 1616 dokonce zapsal, že věž nechal postavit již v roce 760 bájný kníže Nezamysl.

Tento spor o původ dále jitří další anomálie: do mnoha kamenných kvádrů na vnějším plášti věže jsou vytesány podivné znaky. Racionální vysvětlení tvrdí, že se jedná o běžné kamenické značky, kterými si středověcí řemeslníci označovali svou práci pro pozdější vyúčtování mzdy. Alternativní výklady v nich však vidí mnohem víc. Jsou to prý magické runy, ochranné symboly neznámého písma, jejichž smysl se nám dosud nepodařilo rozluštit. Samotná existence těchto protichůdných interpretací ukazuje, jak Markomanka funguje jako jakýsi Rorschachův test. Historik v ní vidí logický stavební prvek své doby, záhadolog prastarý artefakt. Oba se dívají na stejný kámen, ale vidí v něm odraz vlastního světonázoru. Tajemství věže tak možná nespočívá jen v její minulosti, ale v její schopnosti provokovat naši představivost v přítomnosti.

Nejznámější a nejpopulárnější legendou spojenou se Zvíkovem je bezesporu pověst o Zvíkovském raráškovi. Její jádro se údajně váže k roku 1597 (některé prameny uvádějí 1579). Tehdy na Hlízové věži probíhaly stavební práce, které však musely být přerušeny. Dělníci byli prý z hradu vyhnáni zlomyslným duchem, který jim tropil nejrůznější naschvály a škodil jim při práci. Tento škodolibý skřet, který prý budil spící hosty a ničil jim věci, vešel ve známost jako Zvíkovský rarášek.

Příběh má však nečekaný zvrat. Podle zvíkovské kronikářky a bývalé průvodkyně Heleny Smolkové nemá tato pověst v seriózních historických pramenech žádný pevný základ. Domnívá se, že ji zpopularizoval, ne-li přímo vymyslel, spisovatel a dramaturg Národního divadla Ladislav Stroupežnický, který si zvíkovský kraj zamiloval. Jeho veselohra Zvíkovský rarášek z roku 1883 se stala nesmírně populární a zafixovala podobu raráška v kolektivním povědomí. Je to fascinující příklad toho, jak se umělecké dílo může prolnout s lidovým vyprávěním do té míry, že se samo stane považováno za prastarou legendu. Původní, možná jen kusá zmínka o „duchovi“, dostala díky divadelní hře konkrétní jméno a charakter, který se následně vrátil zpět do folklóru jako jeho neodmyslitelná součást.

Tento proces završila moderní doba, která z raráška udělala marketingovou značku. Dříve se pod tímto názvem prodával bylinný likér, „hořký jako život a sladký jako hřích“, a dnes místní pivovar vaří pivo Zvíkovský Rarášek. Duch se tak stal součástí místní identity. Bohatý zvíkovský folklór doplňují i další příběhy – o pokladu hlídaném dvěma obrovskými psy, který lze nalézt jen na Zlatý pátek, o tajných chodbách vedoucích z hradu, nebo úsměvná historka o bílé paní, ze které se nakonec vyklubala jen zatoulaná kastelánova koza.

Zatímco legendy mohou být jen plodem fantazie, nejznepokojivější a nejpřesvědčivější svědectví ze Zvíkova pocházejí z moderní doby a týkají se jevu, který lze jen těžko zpochybnit – selhání techniky. Ohniskem těchto anomálií je Korunní síň v prvním patře Hlízové věže, tedy místo, kde byly údajně přechovávány korunovační klenoty.

Seznam hlášených incidentů je dlouhý a pozoruhodně konzistentní. Návštěvníci i profesionální štáby opakovaně hlásí nevysvětlitelné a okamžité vybíjení plně nabitých baterií ve fotoaparátech a kamerách. Často dochází k úplnému zničení přístrojů nebo k poškození záznamu – fotografie jsou černé, videa prázdná nebo zalitá jednolitou barvou. Nejde přitom jen o neověřené historky. Existuje několik dobře zdokumentovaných případů.

Případ štábu televize Prima, který v roce 2000 natáčel pořad Záhady a mystéria, je obzvláště výmluvný. Kameramanovi se v Korunní síni opakovaně vybily tři plně nabité profesionální akumulátory, které byly po vyjmutí z kamery nepřirozeně horké. Když se pokusil natočit střed klenby na menší digitální kameru, obraz v hledáčku mu šestkrát za sebou zcela vybledl – ale jen tehdy, když stál přesně uprostřed místnosti. O krok vedle již kamera fungovala normálně.

Nejtemnější pověst spojená s Korunní síní však varuje, že kdokoli se odváží v ní přenocovat, do roka a do dne zemře. Tato kletba se prý děsivě naplnila po natáčení pohádky Marie Růžička v roce 1994. Režisér a hlavní herec, kteří si údajně dovolili v síni přespat, skutečně do roka zemřeli – herec spáchal sebevraždu a režisér zemřel za podezřelých okolností.

Je nutné dodat, že správa hradu se k těmto jevům staví skepticky. Kastelán Aleš Kadlčák je vnímá jako bulvární a dezinformační nánosy posledních desetiletí, které si historicky cenné místo, jakým Zvíkov je, nezaslouží. Přesto se zdá, že moderní technologie, citlivá na elektromagnetická a jiná pole, zde funguje jako neúmyslný detektor. Možná, že síla přítomná na Zvíkově není inteligentní bytost, ale spíše silná fyzikální anomálie, která s naší elektronikou jednoduše nekompatibilně interaguje.

Pokud připustíme, že se na Zvíkově děje něco neobvyklého, co by to mohlo být? Esoterické a alternativní teorie nabízejí fascinující vysvětlení, které propojuje všechny zdánlivě nesouvisející záhady. Klíčovým pojmem jsou tzv. geopatogenní zóny, kterým se dříve říkalo „dračí žíly“. Jedná se o místa se specifickou energií, která vzniká nad geologickými anomáliemi – tektonickými zlomy, podzemními vodními prameny nebo ložisky rud. Tyto zóny prý mohou negativně ovlivňovat živé organismy, způsobovat poruchy spánku, únavu, a dokonce i poruchy elektronických přístrojů.

A právě zde se kruh uzavírá a vracíme se na začátek, ke Keltům. Starověké civilizace, a Keltové obzvlášť, byly údajně velmi citlivé na vnímání těchto energií. Své svatyně a posvátná místa záměrně budovali v lokalitách se silným energetickým vyzařováním. Archeologicky doložené keltské hradiště na zvíkovském ostrohu tak mohlo stát přesně na takovém místě – na silném geologickém zlomu nebo křížení energetických linií.

Nabízí se tak sjednocující hypotéza. To, co Keltové vnímali jako posvátnou sílu a důvod k osídlení, co středověcí lidé interpretovali jako přítomnost ducha či raráška, a co dnešní senzibilové a proutkaři měří jako geopatogenní zónu, je ve skutečnosti jeden a ten samý jev. Je to silná, trvalá geofyzikální anomálie, kterou každá epocha popisuje jazykem a nástroji, jež má k dispozici. Tato energie, ať už je její podstata jakákoli, může být tím, co způsobuje zvláštní pocity u citlivých jedinců a co ruší jemné obvody našich moderních přístrojů. Duchovní rozměr místa pak podtrhuje i legenda o skrytém pokladu, který nemá materiální, ale duchovní hodnotu a je určen pro celou českou zemi.

Zvíkov tak zůstává místem dvou tváří. Na jedné straně je to nezpochybnitelný historický klenot, kamenná učebnice českých dějin. Na straně druhé je to místo s neobyčejně houževnatou a v moderní době překvapivě dobře dokumentovanou paranormální pověstí. Otázky zůstávají: Co je skutečným původem věže Markomanky? Byl rarášek jen literární postavou, která ožila v lidové fantazii? A co je skutečnou příčinou selhávání techniky v Korunní síni?

Možná, že pravda neleží ani v jedné z krajních poloh. Možná Zvíkov není „prokletý“, ale spíše „živý“. Místo s tak silným duchem místa, latinsky genius loci, že jeho přítomnost rezonuje napříč staletími a projevuje se způsoby, kterým zatím plně nerozumíme. Ať už věříte na duchy, energetické zóny, nebo jen na sílu historie a lidské představivosti, Zvíkov vás nenechá lhostejnými. Jediný způsob, jak si utvořit vlastní názor, je vydat se tam osobně. Postavit se na nádvoří, pohlédnout na soutok řek a rozhodnout se, zda v chladivém vánku, který si pohrává se starými zdmi, cítíte jen dotek minulosti, nebo i něco víc.