Článek
Právě se nacházím na Aeropuerto Josep Tarradellas Barcelona-El Prat a čekám na zpáteční let do Prahy. Jako obvykle mám hromadu času, jsem totiž posedlý brzkým příchodem na letiště. Má diagnóza zní: Obava, že se cestou na letiště něco přihodí a uletí mi letadlo.
A proto pak trčím několik nekonečných hodin v odletové hale, obvykle zaměněné za obří tržiště s věcmi, na které nemám, anebo je nepotřebuji, výjimečně na ně mám, ale stejně je nepotřebuji. Maximálně tak pořídím na poslední chvíli nějaký drobný dárek (velikostně, nikoliv cenově. Přece jen jsme na letišti, že? Takže i voda v petce je tu zřejmě pozlacená!), abych domu přivezl i něco jiného než sebe samotného. Po klasickém zabíjení táhlých minut šouráním se kolem obchodů se snažím někam zaparkovat.
Mám rád klid a při hledání vhodného místa k sezení udržuji stejný řád, jaký bývá nastaven při obsazování pisoárů na pánských toaletách. Hodně, ale opravdu hodně zjednodušeně pro neznalce, tedy předpokládám, že pro dámy (a pár mužských výjimek, které bohužel nemají tento sofistikovaný systém vrozený), zkrátka vždy volíte místo nejdále od pánů, kteří obsadili volná místa před vámi a stoupnout si hned vedle někoho jiného, nedej bože mezi dva jiné chlapy, bývá až ta úplně nejzazší varianta a pouze v momentě, kdy už to zkrátka jinak neudržíte. Tentokrát jsem však narazil na absolutní ráj a zakotvil jsem na příjemné terase v dostatečné vzdálenosti od ostatních cestovatelů.
Na mém dlouhou zimou vybledlém temeni hlavy se rozvaluje dvacet stupňů Celsia a jemný, avšak stále chladný vítr mě ponechává v mylném domnění, že z tohoto čerstvého jarního slunka se mi lebka ještě nepřipálí. Hudba z venkovního baru mi poklepává na ušní bubínek a soupeří se skromným hejnem štěbetajících ptáků o to, koho z nich vpustím dovnitř. Vyrovnaný souboj občas přeruší hukot motorů vzlétajících letadel, který se oběma protivníkům jakoby vychloubá, jak se do bubnu správně mlátí a jak se taková pozornost snadno získává.
Vůbec nepřemýšlím nad tím, co a jak napsat. Tento článek nezačal žádným tématem, jen jsem měl nutkání něco vytvořit, cokoliv. Vyřídil jsem si své pracovní záležitosti a emaily, protože kvůli tomu tady především jsem, a místo obvyklého listování mobilním telefonem s barvenými obrázky jsem otevřel prázdný bílý Word s blikajícím kurzorem v levém horním rohu. Hlavním motivem by snad mohlo být flow, do kterého se snažím během psaní dostávat. Začal jsem psát celkem nedávno (ano, vím, je to na mém psaní znát) a zjistil jsem, že miluju ten pocit, kdy text nepíšu já, ale když dění pod dutinou lebeční samo ovládá konečky prstů mých horních končetin a písmena jakoby samovolně vyskakují zpoza blikajícího kurzoru.
Těším se za rodinou a vzpomínám na to, jak jsem kdysi pokaždé ženě i dětem něco přivezl. To jsem létal na služební cesty častěji a v průběhu let jsem se vracel nejprve s jedním dárkem, pak dvěma, třemi a nakonec čtyřmi. Tak běžel čas a tak se naše rodina rozrůstala.
Vzpomínám i na to, jak moje babička mívala vitrínu plnou suvenýrů ze všech koutů Evropy, a přitom se, až na výjimku jednodenního výletu do Pasova, za celý život do zahraničí nepodívala. Nebrala suvenýry jako vzpomínku na místa, která sama navštívila, ale jako by v ní tyto teoreticky bezcenné předměty vyvolávaly hrdost, kam všude se její potomci podívali. A že i když se nalézali tak daleko od domova, vždy si na ni vzpomněli. Koupě drobnosti pro babičku nebyla povinnost ani nutnost, ale automatický instinkt veškerého příbuzenstva. Všichni jsme věděli, jak babičku taková maličkost jako mušle, Eiffelova věž, gondola či sněžítko potěší. Během našich návštěv jsme pak s babičkou stávali před vitrínou, ona nám vyprávěla, odkud jaký upomínkový předmět je, od koho a kdy ho dostala.
Při pohledu na obchody se suvenýry si vždy vzpomenu i na mého tchána. Jen jedinkrát jsme Pepovi přivezli ze zahraničí suvenýr a on nám ho hned vrátil s tím, že k čemu mu to bude, že je to přeci naše vzpomínka a že on tam přece nebyl. Nemyslel to zle. Koukal na upomínkový předmět z jiného pohledu, vlastně z pohledu opravdového vzniku významu upomínkového předmětu, který má sloužit jako upomínka na místo, které člověk sám navštívil. Suvenýr by tedy měl patřit nám a ne jemu. Vždy, když mám nutkání někomu přivézt suvenýr, připomenu si jeho moudrá slova.
Vzhledem k tomu, že bych nerad nechal vstoupit hluk motoru letadla směřujícího do Prahy do mého sluchového ústrojí, zatímco se budu nacházet mimo letadlo, musím se přesunout na gate B31 a článek ukončit. Mohl bych ho zakončit různými způsoby. Třeba tím, že i na takovou maličkost jako je obyčejný suvenýr mohou mít dva lidé úplně odlišný názor, a přitom mohou mít oba pravdu. Pro každého člověka může ta samá věc získávat úplně jiný význam. Rozhodl jsem se však článek zakončit jinak. Tento text by nevznikl, kdybych místo blikajícího kurzoru zvolil rychlou zábavu. Ač je to i pro mě častokrát složité, doporučuji všem někdy prostě jen odolat a nezapínat to malé lákadlo, koukat se kolem sebe a nechat hlavu, aby tvořila, na místo toho, aby přijímala.
A proto se titulek k mému dnešnímu textu stal až úplně poslední věcí, která na tomto letišti dnes vznikla.
